V lednu 2003 jsem napsal

Letní a zimní povodně jsou tragédií pro Českou republiku a její občany. Největší tragédií jsou bezesporu pro ty, kteří v nich ztratily své blízké. Zkáza majetku má ale také svůj osobní rozměr, s nímž je velmi těžké se vyrovnat. Škody na historickém a kulturním dědictví v nás probouzí pocity ztráty čehosi vlastního, kousek sebe sama.

Ekonomové a národohospodáři nyní vedou diskuse, jaký to vše bude mít dopad na další fungování české ekonomiky. Nelze nalézt mnoho optimismu v těchto debatách. Navíc v nich chybí to základní, o čem by se tito především muži, ale i ženy měli bavit nejvíce — jakými ekonomickými nástroji pomohou těm, kteří to nejvíce potřebují, tedy lidem ze zatopených oblastí. Tyto nástroje budou pomáhat poškozeným v příštích letech, až utichne sentimentální euforie a humanitární pomoc se bude muset transformovat v pomoc rozvojovou.

Rekonstrukce a revitalizace zaplavených území je podle mého pozitivní šancí pro rozvoj a to především v oblasti malého a středního podnikání v daných lokalitách. K tomu je však třeba změnit pohled na tradiční ekonomické modely a ideologie (z leva doprava) a zaměřit se více na konkrétní potřeby a možnosti obyvatel a využít jejich potenciálu.

Markéta Šichtařová, hlavní ekonom Volksbank CZ, Praha říká o rekonstrukcích: „Tyto opravy budou ve statistice vykazovány jako nové investice, tedy přísně číselně vzato jako růst HDP, který dokonce může převážit nad efektem dočasného pozastavení výroby. Ve skutečnosti však tento „pseudo růst“ HDP nebude nikterak zvyšovat životní úroveň občanů, protože nebude vytvářet nové hodnoty, ale pouze nahrazovat staré, poničené.“

Paní Šichtařová se dostává do logické pasti. Na jedné straně mluví o investicích, tedy rozvoji výroby, a na straně druhé o pozastavené výrobě. Rekonstrukce poškozeného území je pro ní jen náhrada starého. Tomu lze jen těžko rozumět. Doufám jen, že tím nechce říci, že se budou stavět kopie starých silnic s výmoly a vyjetými kolejemi! Budou to jistě silnice nové, na něž bude vyroben nový asfalt, a postaví je za peníze firmy, které zaplatí svým dělníkům a budou je stavět krásnými novými stroji. Otázkou samozřejmě zůstává, čí životní úroveň poroste a komu se zhorší.

„Katastrofa ale celkovou spotřebu domácností utlumí, a nepomohou ani zvýhodněné úvěry,“ varuje v německém listu Die Welt Stefan Schille z firmy HSBC Trinkaus & Burkhardt. Dodává, že každá půjčka se musí splatit a lidé budou nuceni více šetřit, což pocítí třeba cestovní kanceláře. Možná se tedy zhorší životní úroveň lidí z cestovních kanceláří a zlepší se životní úroveň lidí bank poskytujících úvěry. Diskutovat by se ale mělo o tom, jak obnovit životní úroveň poškozených. K tomu by měli sloužit peníze vyplacené pojišťovnami a zajišťovnami, státní podpora a zahraniční pomoc. Kdo ale z těchto peněz bude mít prospěch?