V lednu 2003 jsem napsal

Letní a zimní povodně jsou tragédií pro Českou republiku a její občany. Největší tragédií jsou bezesporu pro ty, kteří v nich ztratily své blízké. Zkáza majetku má ale také svůj osobní rozměr, s nímž je velmi těžké se vyrovnat. Škody na historickém a kulturním dědictví v nás probouzí pocity ztráty čehosi vlastního, kousek sebe sama.

Ekonomové a národohospodáři nyní vedou diskuse, jaký to vše bude mít dopad na další fungování české ekonomiky. Nelze nalézt mnoho optimismu v těchto debatách. Navíc v nich chybí to základní, o čem by se tito především muži, ale i ženy měli bavit nejvíce — jakými ekonomickými nástroji pomohou těm, kteří to nejvíce potřebují, tedy lidem ze zatopených oblastí. Tyto nástroje budou pomáhat poškozeným v příštích letech, až utichne sentimentální euforie a humanitární pomoc se bude muset transformovat v pomoc rozvojovou.

Rekonstrukce a revitalizace zaplavených území je podle mého pozitivní šancí pro rozvoj a to především v oblasti malého a středního podnikání v daných lokalitách. K tomu je však třeba změnit pohled na tradiční ekonomické modely a ideologie (z leva doprava) a zaměřit se více na konkrétní potřeby a možnosti obyvatel a využít jejich potenciálu.

Markéta Šichtařová, hlavní ekonom Volksbank CZ, Praha říká o rekonstrukcích: „Tyto opravy budou ve statistice vykazovány jako nové investice, tedy přísně číselně vzato jako růst HDP, který dokonce může převážit nad efektem dočasného pozastavení výroby. Ve skutečnosti však tento „pseudo růst“ HDP nebude nikterak zvyšovat životní úroveň občanů, protože nebude vytvářet nové hodnoty, ale pouze nahrazovat staré, poničené.“

Paní Šichtařová se dostává do logické pasti. Na jedné straně mluví o investicích, tedy rozvoji výroby, a na straně druhé o pozastavené výrobě. Rekonstrukce poškozeného území je pro ní jen náhrada starého. Tomu lze jen těžko rozumět. Doufám jen, že tím nechce říci, že se budou stavět kopie starých silnic s výmoly a vyjetými kolejemi! Budou to jistě silnice nové, na něž bude vyroben nový asfalt, a postaví je za peníze firmy, které zaplatí svým dělníkům a budou je stavět krásnými novými stroji. Otázkou samozřejmě zůstává, čí životní úroveň poroste a komu se zhorší.

„Katastrofa ale celkovou spotřebu domácností utlumí, a nepomohou ani zvýhodněné úvěry,“ varuje v německém listu Die Welt Stefan Schille z firmy HSBC Trinkaus & Burkhardt. Dodává, že každá půjčka se musí splatit a lidé budou nuceni více šetřit, což pocítí třeba cestovní kanceláře. Možná se tedy zhorší životní úroveň lidí z cestovních kanceláří a zlepší se životní úroveň lidí bank poskytujících úvěry. Diskutovat by se ale mělo o tom, jak obnovit životní úroveň poškozených. K tomu by měli sloužit peníze vyplacené pojišťovnami a zajišťovnami, státní podpora a zahraniční pomoc. Kdo ale z těchto peněz bude mít prospěch?

Oba výše citovaní ekonomové jakoby zapomínali, že peníze jsou především prostředek ke směně zboží či služeb. I kdybych si půjčil miliony, nepostavím z nich ani psí boudu. Musím nakoupit cihly, zaplatit zedníkům a všem doprovodným profesím. A ti pak mé peníze utratí za něco jiného, nebo, což je horší případ, je uloží do banky. Kdo ale jsou ti, kteří budou pracovat a žít z těchto peněz a kde je budou utrácet? Primárním zájmem by mělo být, aby to byli také lidé z dané lokality. To je přece základní princip ekonomického růstu — „peníze se musí točit“.

Výhodou je, že se dostane do oběhu poměrně velké množství peněz, které dosud „pracovaly“ jen ve finanční sféře, většinou v zahraničí, a nijak se nepodílely na výrobě či službách. Nyní pomalu směřují do postižených regionů, ale hrozí nebezpečí, že tudy jen proletí a odtečou zase někam jinam. Zjednodušeně řečeno, naší prioritou by mělo být, aby z každého opraveného domku či mostu měl prospěch jeho majitel či obec a s ním i další „sousedé“, kteří by se na rekonstrukci podíleli.

Místní podnikatelé jsou však těžce znevýhodněni a proto hrozí, že budou vytlačeni konkurencí z jiných částí ČR, nebo ze zahraničí. Jak ale zajistit, aby se peníze přicházející na pomoc udržely co nejdéle v co nejrychlejším oběhu právě v postižených regionech, aby co nejdéle ale rychle putovali mezi zaměstnanci, obchodníky a producenty v daném regionu?

Bohužel, již letní povodně ukázaly, že peníze pro jednotlivce i soukromníky mají značné zpoždění a větší část jich přichází až v těchto měsících. Nechci ani myslet na to, jakou naději mají lidé, kteří byli poškozeni v zimně. Při lednových povodních, které postihly již postižená území, zkolabovala v mnohých domech topná zařízení, a již částečně zrekonstruované domy jsou opět neobyvatelné a peníze nejsou.

Ředitelka úřadu práce v Mostě na jednom semináři Ekumenické akademie poukazovala na to, že revitalizace Mostecka je reálná tehdy, pokud se na ní budou podílet v co nejširší míře obyvatelé regionu. To by mělo být směrodatné. Vytvářet rozvojové programy a využívat prostředky politiky aktivní zaměstnanosti, abychom umožnili co nejdříve místním zapojit se do rekonstrukcí. Peníze určené na podporu přímých zahraničních investic a zbrojních programů by měly být přesměrovány na rozvoj malého a středního podnikání v postižených územích.

Státní podpora i podpora strukturálních fondů EU by neměla být vyplácena přímo v národní měně, ale v časově omezených směnkách, za něž je možno nakupovat služby, ale není je možné je ukládat. Tento systém by měla připravit vláda se státní bankou tak, aby ho bylo možno použít v případě katastrof. Umožnilo by to rychlejší tok peněz k postiženým, využití těchto peněz na investice a přes administrativní náklady by to ušetřilo peníze ze státní pokladny, které by nemusely být vypláceny okamžitě. Ideálním řešením by bylo zavedení dočasné lokální měny, ale toto velmi nestandardní řešení by vyžadovalo dlouhodobou, náročnou a velmi odbornou přípravu.

Zvláštní kapitolou jsou zákonná pravidla pro výběrová řízení. V postižených územích by měla být dočasně zavedena jiná pravidla upravená pro takový případ zákonem. V ideálním případě by měli být preferováni místní podnikatelé či subjekty z regionů s největší nezaměstnaností. V podmínkách pro tato „krizová pravidla výběrových řízení“ by tedy měly hrát rozhodující úlohu například vzdálenost dopravy zaměstnanců a materiálu, podíl nových pracovních míst vytvořených pro uchazeče o zaměstnání z úřadů práce, využití lokálního potenciálu atd.

Zvláštnímu režimu by měly být podrobeny i nové investice po podobných katastrofách. Často se totiž stává, že velké podnikatelské subjekty využívají poškozené infrastruktury a nahrazují jí, přičemž nezřídka využívají státních subvencí. To pak zákonitě brání revitalizaci či rozvoji místních malých a středních podnikatelských aktivit. Státní subvence by tedy měly být poskytovány jen místním aktivitám. Obě výše zmíněné metody by měly samozřejmě platit jen přesně definovanou, časově omezenou dobu.

Zásadní podporu by také měly dostat lokální sociální a občanské aktivity, protože v krizových situacích je vždy ohroženo transparentní fungování státní i komunální správy a občansky málo organizované komunity tendují k přenášení odpovědnosti na silné jedince, kteří se bez dostatečných kontrolních mechanizmů pohříchu často dostávají do pokušení tuto moc zneužívat.

Ministerstva práce a sociálních věcí a regionálního rozvoje s místními úřady práce by měly vést teoretickou i praktickou diskusi se zástupci postižených oblastí, místních podnikatelů, odborů a nevládní sféry. Společně by měli vytvářet realistické rozvojové programy, hodnotit je, včas rušit špatné a začínat nové.

To byly ostatně zásady F.D.Roosevelta a jeho mozkového trustu, který vyvedl Spojené státy z krize dvacátých let. Tehdy byla ovšem krize způsobena nereálnými machinacemi na nereálně nadhodnoceném burzovním trhu. Naše krize byla způsobena jevy reálnými až příliš. Je tu jistá šance, že i ekonomové a jejich ekonomické teorie a postupy opustí konečně svou virtuální realitu bankovních domů, burzovních indexů a vládních kabinetů a přispějí k tomu, aby národní ekonomika konečně sloužila svému původnímu cíli, totiž k naplňování potřeb našich občanů.

Poučení z dalších povodní v roce 2013

Ekonomové opakují pořád to samé, a tváří v tvář utrpení lidí kolem nejsou ochotni zastávat ani svou vlastní ideologii. Paní Šichtařová po letech konečně dospěla k tomu, že: „Povodně znamenají, že se spousta věcí zničí a tím pádem se tyto zničené věci musejí nahrazovat novými.“ A emotivně ukazuje že HDP a jeho růst je pěkný nesmysl: „(povodněmi postižený) člověk si tedy pohoršil, protože musel vynaložit peníze, které vynaložit nechtěl, musí bydlet v něčem, v čem bydlet nechtěl a zvýšil se mu stres. Takže jeho životní úroveň celkově poklesla. My to přesto vykazujeme jako růst HDP."

Ale takhle přece funguje svět růstu! Rozbitá auta, vyhozená funkční zařízení vyrobená se zakomponovanou chybou, místo oprav nákupy — to je stejné a v celosvětovém měřítku vlastně horší, než letošní evropské povodně. A dnes už se i česká prorežimní média shodují vlastně na tom, že ekologická katastrofa je způsobená tímto „pseudo růstem HDP,“ jak to nazývá Šichtařová. Chvílemi působí, jako aktivistka Antikapitalistické ligy...

Pokud jde o obecní dobropisy na rychlé řešení povodňových škod v rámci regionu, tak tuto techniku skutečně využívaly obce v Německu již v roce 2002 a 2003. Dokázaly tím nejen rychle vyřešit situaci postižených, ale zároveň i pomoci místním podnikatelům, kteří byli ohroženi úbytkem normálních zakázek a zároveň by jen těžko konkurovali velkým firmám z venku, které by soutěžily ve velkých státních zakázkách.

Nástroj by šel v současnosti ještě rozšířit o podporu vzniku podnikatelských klastrů (sdružení nezávislých firem) v postižených oblastech, které by mohly efektivněji řešit i větší zakázky a přitom by vyhovovaly i evropským požadavkům konkurenčních směrnic.

Za dalších deset let se můžeme zase podívat, co se změnilo. Dokážu si představit rozvrkočenou a dekoltovanou Markétu Šichtařovau, která jako Delacroixova Svoboda vede lid pod praporem revoluce ke světlým zítřkům nerůstu a zakládá trojčlennou komunitaristicko-participativní platformu s Táňou Fischerovou, Naďou Johanisovou, Ilonou Švihlíkovou a Sašou Uhlovou.

Bohužel stejně optimistický nejsem k tomu, že by čeští politici na místní, regionální a státní úrovni dokázali vyjít ze zaběhaných modelů a začít používat také nástroje, které přispějí k občanské angažovanosti a umožní, aby lidé řešili své problémy podle svých potřeb. A možná má jejich nedůvěra reálné oprávnění v nás samých, kteří — na rozdíl od „volených elit“, jak si říká předsedkyně sněmovny Němcová — nejsme schopni se postavit ani jejich svévoli, ani nejsme ochotni se spojit a společně řešit naše problémy.