Ve dnech 3. — 6. června se v Praze uskutečnila konference s názvem uvedeným v titulku. Pořadatelem byla evropská síť rozvojových nevládních organizací EURODAD, která se zabývá otázkami dluhu, daňové spravedlnosti, rozvojové pomoci a spolupráce, odpovědného financování rozvoje a role soukromých financí. Zároveň se jednalo o výroční konferenci této organizace, která v Praze zasedala už podruhé. Poprvé to bylo v roce 2003 na pozvání Ekumenické akademie, tentokrát zvala druhá česká členská organizace Glopolis. Letošního setkání se účastnilo na sto dvacet lidí. Asi čtvrtina účastníků byla ze zemí Jihu.

EURODAD vznikl v roce 1989 a zprvu koordinoval zejména činnost organizací, které se věnovaly dluhové krizi chudých zemí a které se většinou staly součástí celosvětové kampaně Jubilee (Milostivé léto) za oddlužení těchto zemí k roku 2000. Mnohé z nich se účastnily i  debat a protestů při zasedání Světová banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000. V současné době EURODAD sdružuje 48 organizací z 19 evropských zemí. Postupně vznikly obdobná uskupení v Latinské Americe a Karibiku (LATINDADD) a v Africe (Afrodad), asijské a pacifické organizace sdružuje Jubilee South, významné místo zaujímá i Jubilee USA.

Tato sdružení úzce spolupracují i když se liší v radikálnosti svých požadavků. Radikálnější jsou samozřejmě na Jihu, kde mají za sebou několik desetiletí dluhového nevolnictví. EURODAD a evropské organizace zas mají k dispozici řadu špičkových odborníků a mnoho zkušeností s lobováním a ovlivňováním politik národních vlád, Evropské unie i mezinárodních finančních institucí. Nově se ovšem i Evropané učí, jak ničivé jsou dluhové krize.

I když se podařilo u řady zejména nejchudších zemí dosáhnout odpuštění velké části dluhů, které dlouhodobě znemožňovaly jakýkoli rozvoj, v celé řadě zemí Jihu dluhové problémy přetrvávají nebo se vrací a celková suma zadlužení pořád narůstá. Dluhová krize se v posledních letech přesunula z periferie i do centrálních ekonomik a stále více zemí se dostává do dluhové pasti, tj. má tak vysoké dluhy, že není reálné, aby je splatilo. To se zdaleka netýká jen Řecka nebo Kypru. Nesplatitelné jsou i dluhy Spojených států nebo Japonska.

Řešení, která postižené vlády Jihu a nevládní organizace navrhovaly už dávno, se najednou jeví schůdnější, když problémy nejsou už jen tam někde daleko.

V první řadě jde o uznání toho, že není dluh jako dluh a že odpovědnost nese nejen dlužník, ale i věřitel. Když o úvěr žádá podnik nebo jednotlivec, banka samozřejmě zkoumá schopnost potenciálního dlužníka úvěr splácet a u podnikatelského záměru i pravděpodobnost, že bude úspěšný. Když jde o půjčky státům, kde jde zpravidla o daleko větší sumy, jsou věřitelé (státy, mezinárodní finanční instituce, soukromé banky) často daleko velkorysejší.

Je to jednak proto, že se předpokládá, že stát nemůže zkrachovat, a jednak proto, že obvykle hrají roli i další zájmy než pomoci zemi, která se ocitla v obtížné situaci a musí si půjčovat. Taková půjčka může být dobrý obchod. Příkladem mohou být výhodné německé úvěry pro Řecko, které sloužily na nákup německých zbraní pro výzbroj řecké armády. Řada přetrvávajících dluhů má za sebou temnou historii diktátorských režimů, které peníze rozkradly nebo použily proti zájmům svých národů. Takové dluhy označují experti a dnes i některé vlády za nelegitimní a zpochybňují tak nárok věřitelů na splacení.

Některé dlužnické státy se proto odhodlávají k tzv. dluhovému auditu, který má zkoumat charakter dluhů a posoudit oprávněnost pohledávek. Z dlužnických zemí v tom nejdále pokročil Ekvádor, který takovou klasifikaci dluhů provedl a na jejím základě část dluhů odmítl splácet. Na straně věřitelů se jako první k revizi vlastních pohledávek odhodlalo Norsko a skutečně se vzdalo nároku na vymáhání několika pohledávek vůči rozvojovým zemím, protože uznalo, že nesloužily deklarovanému rozvoji, ale zájmům norského průmyslu.

Vedle těchto bilaterálních postupů se nevládní organizace dlouhodobě snaží prosadit systémová opatření pro řešení situace suverénních dlužníků, kteří nejsou schopni dluhy splácet, tedy jsou insolventní. Pro insolvenci existují standardní řešení na národní úrovni, ale mezinárodní právo nic takového nezná. Jsou v podstatě dvě možnosti: zřízení mezinárodního soudu nebo zavedení arbitráží. Pro to jsou i historické precedenty: arbitráží se např. řešilo oddlužení Indonésie po nástupu Suharta. Jsou vypracované metody, které by zajistili nezávislost a férovost takového procesu. Pro zkoumání takového řešení vznikla pracovní skupina v rámci UNCTAD a vážně se tímto konceptem zabývá i Mezinárodní měnový fond (MMF).

I když MMF svůj přístup k světovému finančnímu systému v posledních letech modifikuje, nevzbuzuje jako garant nezávislosti rozhodně příliš velkou důvěru. Na konferenci se debatovalo i o tom, že hrozí nebezpečí převzetí a přeznačení modelu, vypracovaného nevládními organizacemi . Ostatně podobný osud postihl i jiný oblíbený koncept — Tobinovu daň, kterou stejné organizace dlouhodobě prosazovaly jako regulační opatření i jako zdroj financování rozvojové spolupráci. Dnes, kdy se daň z finančních transakcí blíží k realizaci, mají ovšem získané zdroje sloužit na zasypávání děr v rozpočtech bohatých zemí.

Analýza příčin krize a možností jejich řešení souzněla s dnes již ve světě převažující kritikou neoliberálních politik a úsporných opatření a ukazovala na odolnosti asijských, latinskoamerických ale i afrických ekonomik, jak může promyšlená hospodářská politika generovat nejen růst ekonomiky, ale i snižování chudoby.

Důležitým tématem jednání byl i význam ekonomických a politických globálních přesunů od zemí Západu, jako centra moci a bohatství, k multipolaritě reprezentované výrazně, ale nikoli výlučně tzv. prahovými zeměmi, pro které se vžila zkratka BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika). V zásadě pozitivní skutečnost ekonomického rozvoje těchto zemí referenti a účastníci konference (i z uvedených států) viděli střízlivě. Jednak je růst ekonomiky těchto zemí provázen většinou i růstem nerovnosti a také ekologickými problémy, jednak se i tyto nové mocnosti někdy k slabším partnerům nechovají příliš odlišně od tradičních západních velmocí.

Nejsympatičtějším rysem konference byla právě kritická střízlivost tváří v tvář ekonomickému a finančnímu vývoji současnosti, který je tak překotný a rozporuplný. To není málo.