Ani mistři svého oboru Jan Neruda a Jaroslav Hašek dohromady by ve svých povídkách nevylíčili figurky podivnější a tragikomičtější, než jaké se před námi míhají při rozkrývání novoroční prezidentské amnestie. Autor však mezi nimi není. Prý. Úspěch má mnoho otců, neúspěch jediného, říká se. Ovšem jak je to s debaklem, katastrofou, ďábelským nadělením?

Máme tady exprezidenta s narcisistními sklony, který jediný se k autorství hlásí. Je to všeuměl, který strčí do kapsy i Brouka Pytlíka, je ovšem bez právnického vzdělání. Spáchat dokáže Václav Klaus ledacos, ale výhradní otcovství amnestie mu nevěřme. Jeho odpovědnost je politická a na tom nic nezmění ani neochota Ústavního soudu zabývat se podáním senátorů na Klause pro ústavní delikt. Všemi mastmi mazaný prezident musel vědět, že amnestie bude interpretována jako zásah ve prospěch mnoha stíhaných v okamžiku, kdy už jim opravdu hrozilo, že na ně dopadne ruka spravedlnosti. Rádci mu rovněž museli připomenout, kdo všechno ze známých kšeftařů a korupčníků bude nejspíš propuštěn z vězení. Stejně tak Klausovi muselo být jasné, že amnestie může v některých starších kauzách zmrazit šance podvedených a okradených na náhradu škody.

Pak je zde dvojice k popukání, Ladislav Jakl a Petr Hájek. Svůj podíl připouštějí (Jakl se prohlásil za autora námětu) a hlavního viníka určitě znají. Vždyť jejich posláním bylo vést komunikaci za Klause a koordinovat jeho poradce. Svorně však rukou ukazují na exprezidenta. (Jedna z mála soudných postav minulého Hradu, Jiří Weigel, mlčí.)