Ani mistři svého oboru Jan Neruda a Jaroslav Hašek dohromady by ve svých povídkách nevylíčili figurky podivnější a tragikomičtější, než jaké se před námi míhají při rozkrývání novoroční prezidentské amnestie. Autor však mezi nimi není. Prý. Úspěch má mnoho otců, neúspěch jediného, říká se. Ovšem jak je to s debaklem, katastrofou, ďábelským nadělením?

Máme tady exprezidenta s narcisistními sklony, který jediný se k autorství hlásí. Je to všeuměl, který strčí do kapsy i Brouka Pytlíka, je ovšem bez právnického vzdělání. Spáchat dokáže Václav Klaus ledacos, ale výhradní otcovství amnestie mu nevěřme. Jeho odpovědnost je politická a na tom nic nezmění ani neochota Ústavního soudu zabývat se podáním senátorů na Klause pro ústavní delikt. Všemi mastmi mazaný prezident musel vědět, že amnestie bude interpretována jako zásah ve prospěch mnoha stíhaných v okamžiku, kdy už jim opravdu hrozilo, že na ně dopadne ruka spravedlnosti. Rádci mu rovněž museli připomenout, kdo všechno ze známých kšeftařů a korupčníků bude nejspíš propuštěn z vězení. Stejně tak Klausovi muselo být jasné, že amnestie může v některých starších kauzách zmrazit šance podvedených a okradených na náhradu škody.

Pak je zde dvojice k popukání, Ladislav Jakl a Petr Hájek. Svůj podíl připouštějí (Jakl se prohlásil za autora námětu) a hlavního viníka určitě znají. Vždyť jejich posláním bylo vést komunikaci za Klause a koordinovat jeho poradce. Svorně však rukou ukazují na exprezidenta. (Jedna z mála soudných postav minulého Hradu, Jiří Weigel, mlčí.)

Další role připadá hradnímu právníkovi Pavlu Hasenkopfovi. Z médií i od lidí z justice člověk slýchá o celé řadě právních expertů, Hasenkopfovo jméno jsem ale nikde v této souvislosti nezaznamenal. Přesto řadu legislativních zkušeností má. Sám podle sebe je „cynik, skeptik, agnostik a libertarián, zarputilý individualista a občas zlomyslný recesista.“ V minulosti vždy stál věrně po Klausově boku — a psal o tom blogy na Aktuálně.cz. Nejvíce pozornosti vzbudil před půl druhým rokem, kdy tvrdil, že „namítat podjatost soudního znalce v oboru extremismu z důvodu jeho domnělého židovského původu je legální, nepovažuji to za chucpe a nijak mne to nepohoršuje.“ Hasenkopf se hlásí k jedné z nerealizovaných verzí amnestie, jejíž součástí však nebyla abolice.

Všude plno je ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Vyjadřuje se hlasitě, rozšafně, ale ve skutečnosti neříká nic. Jen vytváří zdání pohybu. Naposledy nepovedeným svoláním „podezřelých“ před novináře ve svém úřadě.

Blažkovým spolupracovníkem na ministerstvu je jeho dávný kamarád Zdeněk Koudelka. Za Klausova prezidentování obhajoval každý krok hlavy státu a ta jej neúspěšně nominovala do Ústavního soudu. Blažek připouští, že se Klaus s Koudelkou radil. Koudelka tvrdí, že amnestii navrhoval už dávno pradávno a Klaus se prostě zajímal o jeho představy. Pozoruhodné je, že už den po vyhlášení amnestie, 2. ledna 2013 vyšel v deníku Právo Koudelkův článek „Amnestie předchází vězeňským nepokojům.“ Amnestii v něm nekomentuje, ale interpretuje a hájí. Především takto: „Přeplněnost věznic je faktem a může vést i k vězeňské vzpouře. Stát musí tomuto stavu předejít ukládáním trestů domácího vězení či jiných alternativních trestů za bagatelní přečiny. Pokud tomu zatím tak není, je amnestie řešením, jak se vyvarovat nepokojů v přeplněných věznicích. Druhým řešením je stavba nových věznic, což je drahé.“

Otazníky je zahaleno možné angažmá Karla Muzikáře (právník dlouhodobě spolupracující s Klausem) a Pavla Němce (právník, bývalý ministr spravedlnosti, jehož kdysi Marie Benešová — ano ta, která paradoxně ihned po vyhlášení amnestie uvedla, že je prospěšná a že ulehčí věznicím — přiřadila k tzv. justiční mafii.)

Potom už nám zbývá jen zmínit jednu smutnou trojici. Petra Nečase, který amnestii kontrasignoval, aniž by ji projednal ve vládě, jež za ni nese ústavní odpovědnost, Miloše Zemana, jenž slíbil vše vyšetřit a zveřejnit, a Vratislava Mynáře, Zemanova kancléře, který se ujal komické úlohy inspektora Clouseaua. Mynář tvrdí, že se zhruba měsíc pídil — bez porušení zákonů, překročení ochrany osobních údajů, pouze použil „průsečík několika metod“. Do varieté dobré, do státního úřadu slabší.

A teď si vyberme. Hasenkopf ukazuje na Koudelku. Mynář na Hasenkopfa s Hájkem a Jaklem. Jakl s Hájkem a Blažkem na Klause. Koudelka je tajemný jako hrad v Karpatech. Ani spojené síly Hercule Poirota a slečny Marplové by s tím nehnuly, byť by byli podezřelí spolu zavřeni do jediné místnosti. Vyšetřuje se totiž taková syčárna, že by se i zkušení recidivisté červenali.

Přitom by vše mělo být tak jednoduché. Nějaký ouřada by prohrábl šanony a našel evidované a ohlavičkované dokumenty. Šlo by o podklady k amnestii i o její návrh, který někdo uvedený na košilce spisu vypracoval a někdo prezidentovi předložil. Kdyby nebyla po ruce papírová verze, dala by se prohrábnout paměť počítačů, na nichž byla amnestie připravována. Programy užívané ve veřejné správě umožňují vše dohledat. Je-li co.

Když není, svědčí to o hradním svinčíku nebo o úmyslu ukrýt pozadí amnestie. Pak se dá tvrdit, že vše v rámci svých pravomocí spáchal prezident Klaus.

Je vůbec důležité znát jeho komplice? Vždyť skutečně jen prezident může amnestii (po kontrasignaci) vyhlásit — a už tím bere celé břímě na sebe. Je to amnestie Klausova, navazující na skopičiny za jeho pobývání ve funkcích ministra financí a ministerského předsedy.

Přesto trvám na tom, že by sebemarněji vypadající pátrání po Klausových našeptávačích mělo pokračovat. Jednak z principu: média, veřejnost, ale zejména „oběti“ amnestie by neměli být k smíchu. Jednak ale také proto, aby se nestalo zvykem, že ústavní aktéři či orgány veřejné správy budou hrát podle not šíbrů z kuloárů, kterým s jídlem poroste chuť. Amnestie může být jen začátkem smutné tradice sabotující principy demokratické správy a právního státu.