V posledním čísle Literárních novin byl uveřejněn článek s poetickým názvem „Zakopaný pes české vědy“. Potěšilo mne, že autor projevil zájem o problematiku, která je bohužel chápána jako okrajová, přestože je stěžejní pro budoucnost naší země. Upozornil na některé neduhy systému podpory vědy a výzkumu v České republice, například nevhodné a z hlediska mezinárodního srovnání atypicky výrazné přerozdělování veřejných prostředků ve prospěch velkých podnikatelských subjektů. Naopak mne příliš nepotěšilo, že se v článku objevily některé zavádějící informace. Ráda bych zde uvedla na pravou míru dvě z nich.

Za zkreslené pokládám tvrzení článku, že předmětem návrhu reorganizace podpory vědy a výzkumu, který připravujeme spolu s paní senátorkou Gajdůškovou, a o němž nedávno informoval článek Aktuálně.cz, je „vytvořit speciální ministerstvo pro vědu a výzkum, které by soustředilo všechny roztříštěné prostředky na jednom místě“. Skutečným cílem je však něco docela jiného. To, o co jde, je nalézt cestu k překonání roztříštěnosti vědní politiky, zajistit vědě a výzkumu výraznější politickou podporu a především postupovat systematicky, tj. vytvořit realistickou strategii rozvoje vědy a výzkumu pro příštích deset let. Bez vyjasnění priorit, větší důslednosti ve vztahu k inovacím a adekvátnějšího systému hodnocení výstupů bude česká věda stagnovat.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se věnuje mimo základního školství a sportu problémům vysokých škol a tudíž i vědě. To je ovšem pro jeden řídící orgán příliš velké sousto. Tím, jak se střídají ministři školství, je i ministerstvo kompetentnější buď pro první dva stupně vzdělávacího systému, anebo pro stupeň třetí a s ním úzce spojenou oblast vědy. Rada vlády pro vědu, výzkum a inovace (RVVI) je v mnoha ohledech problematická, především pro své složení. Nepochybně významné osobnosti, které v RVVI zasedají, se koncepční politice nemohou věnovat, protože na to nemají dostatek času. Přesto má RVVI fakticky největší vliv na rozhodování týkající se koncepce, hodnocení a financování české vědy. V jejím čele sice stojí premiér, ale to má spíše symbolický než praktický význam.

Vytvořit nové ministerstvo samo o sobě není nezbytné, i když například v Rakousku, Dánsku, Francii, nebo dokonce i Polsku se touto cestou vydali. Podstatné je soustředit související agendy na jednom místě, nejlépe v podobě samostatného „Ústředního správního orgánu pro řízení vědy, vývoje a inovací“, který by formuloval koncepci vědní politiky, podněcoval spolupráci, zajišťoval financování a byl partnerem pro mezinárodní instituce, jak to bylo v minulém roce navrženo v programovém materiálu ČSSD „Věda pro život“. Se zmíněným materiálem se shoduji i v tom, že stávající RVVI by měla být transformována v poradní orgán bez přímé rozhodovací pravomoci, který by však vědní politiku aktivně spoluvytvářel a vyjadřoval se ke klíčovým problémům vědy, výzkumu a inovací v naší zemi. V nejnovějších programových diskusích se o tomto orgánu uvažuje jako o „Národní vědecké radě“.

Domnívám se, že uvedené kroky povedou k systematičtější práci, a podnítí potřebné změny, které zvýší kvalitu vysokoškolského vzdělávání, vědy a inovací. Jejich prosazení nicméně bude závislé na míře politické podpory. Myslím si, že by akademická sféra měla mít ve vládě svůj vlastní hlas, například v osobě ministra bez portfeje. V některých zemích, jako například ve Velké Británii nebo Finsku, existuje také model, kdy jedno ministerstvo sdílí více ministrů. Dokáži si tedy představit také možnost, že by současná sekce pro výzkum a vysoké školství MŠMT nebyla řízena náměstkem, ale druhým ministrem.

Čemu vůbec nerozumím, je to, jak autor článku dospěl k závěru, že jsem členkou ODS. I kdyby mu snad nebylo známo, že jsem byla zvolena jako nezávislá kandidátka nominovaná ČSSD, mohl by být ze svého omylu snadno vyveden, pokud by někdy navštívil oficiální internetové stránky Senátu PČR.