Když jsem psala minule o sebevraždách příslušníků avantgardy, kterým se jejich sny o spravedlivější a také lidštější, veselejší společnosti rozpadly jako v nějakém céčkovém televizním thrilleru, v němž se lidská bytost působením smrtonosné zbraně promění v klubko svíjející se  odporné a jedovaté hmoty — měla jsem málo času a nevyjádřila jasem se přesně.

Od té doby mi to leží v hlavě, takže teď už můžu říct, co jsem si mezitím zformulovala: umění a kultura jsou moci dobré jenom tehdy, když s ní spolupracují, v těch případech je nechává být, baví se na jejich produkcích, obdivuje jejich mistrovství, případně je i podporuje. Ve chvíli, kdy začnou vést svou a ta se nehodí zrovna do mocenského krámu, jsou odkázáni do nicoty, zbaveni podpory, publikačních příležitostí, veřejného účinkování. Míra autoritativnosti režimu se pozná i podle míry jeho respektu k podivným projevům uměleckého nadání a  nezávislosti. .

Jinak řečeno — umělci jsou režimům dobří pouze k tomu, aby je reprezentovali a dodávali jim lesku, všechny ostatní funkce umění jsou moci v nejlepším případě lhostejné a v jen mírně horším případě je nesnášejí. Výmluvným příkladem je role „veřejného nepřítele“, kterou hraje s tímto periodikem spjatý dramatik a kritik Roman Sikora, aniž by pro tuto jeho pověst existoval dostatečně vyargumentovaný obžalovací spis.