Mediální diskuse někdy působí dojmem, jako by hlavním bodem tuzemské energetiky byly atomové elektrárny. Není tomu tak. Všechny jaderné reaktory dohromady pokrývají asi jednu šestinu naší spotřeby.

Každý rok totiž spotřebujeme asi 1,8 miliardy gigajoulů energie — a tři čtvrtiny z toho připadají na fosilní paliva: ropu, zemní plyn a uhlí. Největší položku v českém účtu za dovoz energie tvoří ropa, přičemž čísla jsou rok od roku horší. Loni jí Česko dovezlo za 115 miliard. Spotřeba energie v sektoru dopravy mezi roky 1998 a 2008 stoupla o 57 procent, v automobilech dokonce na dvojnásobek.

Ekonomická zátěž

Vysoká spotřeba fosilních paliv je nesporně příčinou velkých ekologických škod. Spalování uhlí při vytápění domů a ropy v autech je nejčastějším důvodem smogu. Závislost na těžbě uhlí obrací naruby krajinu a vyhání z domovů lidi v Podkrušnohoří i na Ostravsku. Česká republika také patří mezi evropské rekordmany v exhalacích skleníkových plynů.

Enormní energetická náročnost ale také zvyšuje náklady průmyslu, čímž podkopává pozici českých podniků na globálních trzích. K vyrobení jedné koruny hrubého domácího produktu spotřebujeme čtvrté největší množství energie ze všech států Evropské unie (a to i při přepočtu podle parity kupní síly). Ministerstvo průmyslu a obchodu varovalo:

„Vysoká energetická náročnost průmyslové výroby by mohla při vzrůstu cen energií dramaticky oslabit českou konkurenceschopnost.“

Podrobnější porovnání s konkrétními zeměmi ukazuje ještě hrozivější čísla. Třetina našeho exportu směřuje do Německa. A energetická náročnost německé ekonomiky je o třicet procent menší než česká, takže tuzemské podniky mají zbytečně vysoké výrobní náklady a hůře konkurují na tamním trhu.

Ceny rostou, rostou a rostou

Ceny fosilních paliv soustavně rostou. Litr Naturalu stojí kolem 40 korun, což je o polovinu více než v březnu 2003, kdy začala válka v Iráku. Barel ropy stojí zhruba 80 amerických dolarů a občas vyskočí nad sto dolarů. Přitom většinu devadesátých let se držel plus mínus na 20 dolarech za barel. Globálně zásadní cena australského uhlí stoupla ze zhruba 20—30 amerických dolarů za tunu v roce 2002 na současných přibližně 100.

Prognózy se shodují: a bude hůř. Na jedné straně víc a víc lidí chce víc a víc ropy, plynu i uhlí, na druhou stranu ložiska jsou menší a menší.

Kudy z toho ven?

Stát patrně nemůže nic udělat s rostoucími cenami ropy, plynu či uhlí na globálních trzích. Ale může použít praktická opatření, aby snížil závislost země na fosilních palivech. A spolu s ní sníží také zranitelnost ekonomiky vůči cenovým výkyvům.

Máme velké rezervy ve využívání technologií, které mohou snížit naši spotřebu fosilních paliv, i podpoře kreativních inovací. Jiné státy se dostaly mnohem dál. V Německu nebo Rakousku se staví tisíce pasivních domů. Každé páté auto prodané v Japonsku je hybridní vůz. A dánský HDP mezi roky 1990 a 2008 stoupl o 42 procent — ale spotřeba energie z neobnovitelných zdrojů mezitím klesla o sedm procent.

Dánsko není samo. Podobně se také výkon britské ekonomiky v letech 1995—2007 zvětšil o více než třetinu, ale poptávka po fosilních palivech se mezitím snížila o jedenáct procent

Hlavní problém totiž není, čím fosilní paliva nahradit, nýbrž jak nastartovat investice do sofistikovaných technologií.

Chytrá ekonomika

Česká ekonomika se totiž závislosti na fosilních palivech nezbaví za pět ani deset let. Je to dlouhodobý projekt, který bude trvat několik desetiletí. Nejde o to, abychom se spotřeby fosilních paliv stoprocentně zbavili, nýbrž abychom ji postupně snižovali.

Stát by měl motivovat průmyslové podniky ke kreativním inovacím, které umožní, aby vyráběly více s menší spotřebou energie. Může také přitáhnout investory do nových technologií. Sníží tím dovoz paliv a posílí ekonomiku. Pro českou ekonomiku s kvalifikovanými dělníky, skvělými inženýry a průmyslovou tradicí je to prvotřídní příležitost.

Hnutí DUHA proto soudí, že prvním důležitým krokem, který Česká republika musí udělat, je formulovat svoji ambici. Inspirací může být velmi úspěšná britská legislativa.

Před pěti lety přijali ve Velké Británii nový rámcový zákon, který stanovil tempo, jakým země bude snižovat závislost na fosilních palivech, potažmo exhalace skleníkových plynů — plus několik technických detailů, například kontrolní pravidla.