S blížícím se koncem volebního období, ať už nastane kdykoliv, není od věci se zamyslet nad tím, jaké dědictví nám po této vládě tzv. boje s korupcí a tzv. rozpočtové zodpovědnosti zůstane. Odkaz, který nám zanechá, nenese jenom její pečeť. Dlouhodobé problémy s korupcí a nízkou efektivitou státní správy se hromadily minimálně od dob tzv. opoziční smlouvy, byly však (ne)milosrdně zakrývány relativně vysokou výkonností hospodářství a růstem HDP.

Výsledek voleb v roce 2006 situaci zásadně změnil. Do politiky začaly stále silněji prorůstat zájmy nejrůznějších ekonomických skupin. Nastala éra přeběhlíků, nepřehledných zákulisních dohod mezi neidentifikovatelnými zájmovými skupinami a také éra bezuzdného rozkrádání veřejných prostředků. Nastala éra ohýbání Ústavy a zákonů. V této éře se začaly profilovat dva druhy politiků nového typu. Představitelem prvního typu, nájezdnického, se stal ministr dopravy Aleš Řebíček, představitelem druhého typu, intrikánského, pak ministr financí Kalousek, který proslul prosazením nesmyslného státního rozpočtu na rok 2009, z jehož extrémního schodku se státní finance dosud nevzpamatovaly.

Parlamentní volby v roce 2010 obohatily Sněmovnu o deriváty existujících podnikatelských subjektů, eufemicky nazývaných politické strany. Ty spolu s ODS a plnou silou své parlamentní převahy začaly bezuzdně devastovat stát. Tato vláda se zapíše do dějin České republiky mnohými způsoby, všeobecná charakteristika jejích kroků se však dá shrnout do pouhých dvou slov: legalizace nelegitimního.

Vláda, respektive vládní koalice bolševicky otočila kolo dějin v oblasti penzijního systému, v oblasti systému zdravotnického, neúnavně připravuje změny podobného charakteru v oblasti školství a zanechá po sobě dědictví v podobě církevních restitucí, rozvráceného systému sociální ochrany, ochromeného hospodářství a rozdrobené společnosti. To vše bez ohledu na opozici, na názory odborníků a už vůbec ne na postoje a názory občanů. Shrnuto a podtrženo: po šesti letech od nástupu tzv. pravicových stran se situace České republiky ve všech ohledech radikálně zhoršila.

Vláda nám však zanechává ještě jedno dědictví, respektive poselství. Je to poselství, že v zájmu prosazení svého cíle nebo zakrytí své neschopnosti lze se zákony a pravidly zacházet naprosto frivolně, bez ohledu na jejich smysl, na jejich genezi i na vůli zákonodárce v nich obsaženou. Pionýrským činem v tomto směru bylo zavedení tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví. Poťouchlá ekvilibristika s odkazem Ústavy na prováděcí předpis, posvěcená Ústavním soudem, inspirovala poslance vládních stran k podobným urážkám demokracie.

Vládnoucí koalice začala projednávat zákony bez rozpravy, jak jí to umožňuje paragraf 90 Jednacího řádu Sněmovny. Vláda měnila vlastní navržené zákony prostřednictvím komplexních pozměňovacích návrhů svých ministrů-poslanců ve druhém čtení. A vláda, sužovaná vnitřními problémy a vlastní neschopností se dostala až do situace, kdy musela požádat Sněmovnu o vyhlášení stavu legislativní nouze, aby mohla v tomto mimořádném režimu napravit zmatek, který sama způsobila. Tento stav se vyhlašuje ze zákona „za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody.“

A právě do tohoto stavu vláda Petra Nečase zemi dostala. Možná se jedná o úmysl, který jí konečně dovolí zbytek volebního období prosadit cokoliv bez zbytečných okolků a bez servítků, které si ostatně nikdy moc nebrala. V každém případě se však jedná o další důkaz její neschopnosti a nebezpečí, které představuje pro stát.