Někteří čtenáři asi znají slavný detektivní příběh z pera Agathy Christie, v němž se kruh podezřelých zdánlivě zužuje se zvyšujícím počtem obětí.

Nějak podobně by si mohli začít připadat kandidáti na prezidenta republiky v ČR. Zatímco v detektivce figuruje „černoušků“ deset, kandidátů na hlavu státu (alespoň těch, kteří měli podporu stran, senátu či údajně nasbírali padesát tisíc hlasů) bylo jedenáct. Dva jsou momentálně ze hry venku — Tomio Okamura a Vladimír Dlouhý. Doprovodit je měla ještě Jana Bobošíková, ta ale uspěla s odvoláním proti bezprecedentnímu sčítání chybovosti hlasů na petičních arších. Zajímavé bude, v jakém termínu a s jakým výsledkem si poradí Ústavní soud s napadením procedury přímé volby prezidenta jako takové.

Ponecháme-li stranou, že přímá volba nemůže být tak úplně přímou, když občané nemají žádný nástroj k odvolání zvoleného kandidáta v případě jeho závažných selhání, vyvstávají zde další problémy. Je ústavně v pořádku, aby jedněm kandidátům stačila podpora parlamentní strany či určitého počtu senátorů — a ostatní museli shánět padesát tisíc podpisů? Jak bylo ošetřeno, že lidé udají své správné údaje, které bude možné dohledat? Nakolik byli občané informování, jakou adresu bydliště mají uvádět? A jak to vypadá s posuzováním chybovosti sebraných podpisů? Bere se v úvahu rozdílný počet shromážděných podpisů? A tedy, že by pro výběrový soubor neměla platit jednotná hranice vyjádřená absolutně, ale mělo by jít o určitý procentuální podíl?

Nedočkáme se nakonec toho, že zmizí všichni avizovaní černoušci — i s „přímou volbou“ — aby již na věky věků volili prezidenta pouze zvolení politici — a to klidně i ze stran, které se zformovaly až po volbách? Ministr spravedlnosti Blažek důvody ke zpochybnění volby nenachází. Nechme se ovšem překvapit.

Ti, kteří hlasitě vykřikují, jakou bude prezidentská volba fraškou, a jak je forma přímé volby nedůstojná, však patrně zapomněli, v jaké atmosféře probíhala volba parlamentní.

Bylo nás pět. Tak by se například mohla jmenovat skupina poslanců, která dostala v únoru 2008 v souvislosti s volbou prezidenta republiky obálky s nábojnicí. Bývalá svazačka Bobošíková potom na post hlavy státu kandidovala a současně nekandidovala. Přemysl Sobotka, jeden z uchazečů o funkci prezidenta v tzv. přímé volbě, se tehdy nechal slyšet, že „veřejný způsob volby je neblahý“. „Veřejný způsob prezidentské volby pochopitelně identifikoval některé lidi, jak hlasovali. Samozřejmě tím umožnil, aby se někteří lidé stali středem pozornosti, což považuji za velmi neblahé.“

Byl to tehdy přehled špíny, rozhádanosti a trapnosti v přímém přenosu. Jak by asi volba prezidenta vypadala, kdyby o hlavě státu rozhodovaly Sněmovna a Senát? Jak by se ODS a TOP 09 dohadovaly na společném kandidátovi? Podpořila by snad ODS Schwarzenberga? Nebo by TOP 09 svého maskota obětovala ve prospěch nemastného neslaného Sobotky? A kdo by byl kandidátem ČSSD? Jiří Dienstbier by patrně na zvolení šanci neměl, protože by ho pravice nevolila. Takže by ČSSD přišla opět se Švejnarem či Fischerem — a čekala, zda ji v jejím úsilí podpoří Věci veřejné či někdo z TOP 09? A co kdyby třeba Bárta navrhl, že za Věci veřejné bude kandidovat Zeman? Jak by se zachovala část poslanců ČSSD a ODS? Neměly právě z tohoto politické strany hrůzu? Nebylo toto impulsem, proč mají o svém prezidentovi „rozhodovat sami občané“?

Zatím se však věnujme těm zbylým devíti odvážlivcům, kteří se rozhodli o post hlavy státu utkat.

Centrum současného umění DOX iniciovalo vznik výzvy na podporu prezidentské kandidatury předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga. „Pokud k těmto lidským kvalitám přidáme dlouholeté zkušenosti z mezinárodní politiky a úctu a respekt, které si díky své práci získal na domácí i zahraniční politické scéně, není pochyb, že mezi současnými adepty na prezidentský úřad nenajdeme kandidáta, který by představoval srovnatelnou volbu,“ nepochybují signatáři petice.

Na zahraniční scéně přitom Schwarzenberg předvedl již nejedno „parádní“ číslo. Zatímco doma je vnímán jako politik spíše usedlý a rozvážný, který, když se jedná o „blbostech“ (zajímavý pohled na práci Sněmovny), usíná, v zahraničí se snaží být u všeho první. Jako jeden z mála si pospíšil s uznáním samostatnosti Kosova či neuznáním Palestiny. Nevšední rychlost prokázal v souvislosti s uvažovanou dostavbou Temelína. V Paříži v říjnu informoval o vyřazení francouzské společnosti Areva z tohoto historicky nejdražšího českého tendru. Problém však je, že verdikt oznámil dříve, než se ho Areva od ČEZ oficiálně dozvěděla. A než ČEZ učinil náležité formální rozhodnutí. O možných komplikacích a hrozící arbitráži informoval Týden.

Mediální hvězda mladých, Vladimír Franz, zase schvaluje postup studentů v případě štvanice na paní Baborovou jen proto, že je komunistkou. Prozradil to v rozhovoru pro Právo dne 15. 12. Jana Bobošíková se nehlásí k levici ani k pravici, voliče na svou stranu si snaží získat „tvrdou rukou“ a jasnou protiunijní rétorikou. Přemysl Sobotka je symbolem stávající politiky, symbolem, který ke zvolení rozhodně nevybízí. Janu Fischerovi se nepodařilo získat nějakou konkrétní tvář — pro mnoho voličů bude prostě a jednoduše „nijakým“. Navíc se mu nepovedl výrok o tom, jak by nejmenoval vládu s oporou komunistů, tedy jak by odmítl dodržovat Ústavu. Takto zřejmě demokratický postup nevypadá.

Kdo tedy zbývá? Dienstbier, Zeman, Fischerová a Roithová.

Pro Zemana mohou svědčit jeho statečnost v letech 1968-1970 a jeho politické zkušenosti. Proti němu potom mluví jeho etiketizace všech muslimů, podpora vojenského úderu na Írán a hluboká potřeba pomstít se ČSSD.

Roithová byla ministryní zdravotnictví a má zkušenosti z Evropského parlamentu. Spolu s Fischerovou a Dienstbierem bude svádět boj o levicové voliče, kteří zároveň z nemalé části podpoří Zemana.

Fischerová má podporu některých hnutí, například Hnutí za Přímou Demokracii, a to pro své konzistentní postoje ve věci tzv. církevních restitucí či potřebnosti obecného referenda. Dienstbier je sice spojen se značkou vlivné politické strany, vystupuje však systematicky protikorupčně a snaží se být kandidátem, který žádnou skupinu obyvatel nevylučuje.

Lze ovšem očekávat, že právě trio Dienstbier, Fischerová a Roithová si bude navzájem brát voličské hlasy, neboť na (v podstatě) jeden program připadají hned tři hlavy. To je poněkud moc.

A budeme nakonec volit my, občané? Nebo bude celá procedura prohlášena za frašku a politici si vyberou buď jednoho z původních černoušků, nebo někoho úplně jiného? Tak jako tak určitý nepříjemný pach z věcí doprovázejících volbu zůstane — a bude již jenom na novém prezidentovi, nakolik se mu podaří, aby vyvanul.