Někteří čtenáři asi znají slavný detektivní příběh z pera Agathy Christie, v němž se kruh podezřelých zdánlivě zužuje se zvyšujícím počtem obětí.

Nějak podobně by si mohli začít připadat kandidáti na prezidenta republiky v ČR. Zatímco v detektivce figuruje „černoušků“ deset, kandidátů na hlavu státu (alespoň těch, kteří měli podporu stran, senátu či údajně nasbírali padesát tisíc hlasů) bylo jedenáct. Dva jsou momentálně ze hry venku — Tomio Okamura a Vladimír Dlouhý. Doprovodit je měla ještě Jana Bobošíková, ta ale uspěla s odvoláním proti bezprecedentnímu sčítání chybovosti hlasů na petičních arších. Zajímavé bude, v jakém termínu a s jakým výsledkem si poradí Ústavní soud s napadením procedury přímé volby prezidenta jako takové.

Ponecháme-li stranou, že přímá volba nemůže být tak úplně přímou, když občané nemají žádný nástroj k odvolání zvoleného kandidáta v případě jeho závažných selhání, vyvstávají zde další problémy. Je ústavně v pořádku, aby jedněm kandidátům stačila podpora parlamentní strany či určitého počtu senátorů — a ostatní museli shánět padesát tisíc podpisů? Jak bylo ošetřeno, že lidé udají své správné údaje, které bude možné dohledat? Nakolik byli občané informování, jakou adresu bydliště mají uvádět? A jak to vypadá s posuzováním chybovosti sebraných podpisů? Bere se v úvahu rozdílný počet shromážděných podpisů? A tedy, že by pro výběrový soubor neměla platit jednotná hranice vyjádřená absolutně, ale mělo by jít o určitý procentuální podíl?

Nedočkáme se nakonec toho, že zmizí všichni avizovaní černoušci — i s „přímou volbou“ — aby již na věky věků volili prezidenta pouze zvolení politici — a to klidně i ze stran, které se zformovaly až po volbách? Ministr spravedlnosti Blažek důvody ke zpochybnění volby nenachází. Nechme se ovšem překvapit.

Ti, kteří hlasitě vykřikují, jakou bude prezidentská volba fraškou, a jak je forma přímé volby nedůstojná, však patrně zapomněli, v jaké atmosféře probíhala volba parlamentní.