Přes dva roky neoliberálního vládnutí sboru Petra Nečase nám ukázalo slabosti neoliberalismu, stejně jako to, že se v ČR snad konečně otevřel prostor pro sebevědomé hnutí, které by mohlo úspěšně artikulovat nesouhlas právě s tímto způsobem vlády. Neoliberalismus v sobě ztělesňuje to nejhorší z lidských dějin: fundamentální a hlubokou instrumentalizaci člověka i světa. Lidé se musí ozvat proti tomuto ideologickému proudu, který je bohužel evropským odkazem světu. Myslím, že se to v posledních týdnech daří.

Meze neoliberalismu se začínají projevovat ve své nahotě: úterní závěr ústavního soudu ukázal totiž právě tímto směrem, jelikož říká, že „povinnost uchazečů o zaměstnání přijmout nabídku vykonávat veřejnou službu, kterou je podmíněno jejich setrvání v evidenci uchazečů o zaměstnání, je v rozporu se zákazem nucených prací ve smyslu čl. 9 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, čl. 4 odst. 2 Úmluvy a čl. 8 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a stejně tak porušuje i zákaz svévole podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a zásadu rovnosti v důstojnosti podle čl. 1 Listiny, resp. právo na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.“  

To znamená, že český politický neoliberalismus prosadil do právního pořádku státu zákon, který je v rozporu s úmluvou zakazující nucené práce. Být členem vlády, okamžitě rezignuji a doufám, že se na to časem zapomene. Jednou z forem nucených prací je totiž otroctví, v němž zvěcnění člověka dosahuje vrcholu — stává se majetkem druhého a sám je vlastně ne-bytím. Škála zvěcňování člověka je ovšem širší. Určitou relativně „jemnou“ formou je právě výkon veřejné služby.

Zdrojem tohoto instrumentalizovaného zacházení s lidmi je především přesvědčení neoliberálů, že společnost neexistuje. Jedinec je v této ideologii vyvázán ze sociálních vztahů, za úspěchy i neúspěchy může pouze on sám. Stát a další instituce společnosti se jeví vlastně jako zbytečné. Takovou rétorikou přitom neoliberální myšlení slouží panujícímu řádu, který je samozřejmě pletencem interpersonálních vztahů závislosti a vzájemnosti. I ten nejmocnější a nejmovitější člověk by brzo umřel, nebýt lidí, kteří mu zajišťují elektřinu, přístřeší, potravu apod. Neoliberalismus je založen na sobeckostí motivovaném záměrném popírání dělby práce. Je založen na řízené a záměrné slepotě ke skutečnosti. Je postaven na lži.

Na hlubší rovině však tato lež určuje způsob vzniku samotného subjektu — neoliberální subjekt je sobecký, atomizovaný a neslyší volání druhého. Boj proti neoliberálnímu obrazu světa před nás klade úkol vyrovnání se s nejhlubšími, do značné míry zasutými prvky formování subjektu — požaduje hlubší obrat ke skutečnému uvědomění si společenského charakteru člověka!

Lidé v České republice, jak ukázala i demonstrace a pochod ze 17. listopadu, začínají dávat najevo nesouhlas s tímto obrazem světa a zároveň začínají cítit, že změna bude znamenat více než vítězství levice ve volbách. Nechtějí, aby neoliberalismus nadále určoval politické směřování společnosti. Nejsou spokojení s tím, jak vyrůstají jejich děti a vnuci. Levice — a především ta parlamentní, neboť má v ruce konkrétní institucionalizovanou moc — bude muset požadovat opuštění neoliberálních praktik. Pokud tak neučiní, najdou se jiné síly, které tak učinit ochotny budou. Obávám se ovšem, že nikoliv směrem k emancipaci člověka, ale směrem k jeho silnějšímu podřízení instrumentálnímu proudu dějin.