Ústavní soudce Stanislav Balík disentoval při rozhodnutí ústavního soudu o zrušení ustanovení zákona, kterým se zaváděly nucené práce pro nezaměstnané. Svůj názor zveřejnil. Na tom celém by nebylo nic divného, je to tradice této instituce, ať už si o ní myslíme cokoli.

Zvláštní na celé věci je, jak Stanislav Balík argumentoval. Školometská latina, nesmyslné příklady, urážky hraničící s vyvoláváním sociální nenávisti. Pro mě je šokující, že ústavní soudce, právník a archivář si neumí zjistit základní historická fakta, a navíc pomíjí to, co je na dějinách a jejich poznávání nejdůležitější. Totiž dějinný vývoj.

Dramatik Roman Sikora napsal, že nad stupiditou našich „elit“ bychom už neměli bádat, ale měli se jim jen smát. Něco na tom je. Ale pak člověka napadne: „Ježkovy voči, ale tohle je schopen sepsat člověk, který publikuje knížky, podle nichž se učí studenti, a jehož otec dělal to samé půlku století. A nebyl schopen říct — synku, tyhle blbosti tam nepiš, budeš vypadat jako lhář, podvodník či úplný idiot.“ Ale to se nestalo. A tak soudce Balík vypadá přesně tak, jak mu to měl říci jeho otec...

Je ovšem opravdu k smíchu, když soudce Balík k odmítnutí základních lidských práv používá příklad stavby hladové zdi stavěné v letech 1360 — 1361! Tedy před téměř sedmi sty lety. Navíc je skutečně na pováženou, že na podporu tohoto srovnání cituje z literatury určené dětem, která má se skutečným děním v Praze čtrnáctého století skutečně jen málo co společného.

Stavba zdi byla zahájena z čistě strategického důvodu a hladomor vypukl v Praze až o rok později; výbornému fabulátorovi Václavu Cibulovi ale můžeme pochválit tuto angažovanou fikci, v níž poukazoval na moudrost otce vlasti, který již před dávnými stoletími myslel na blaho lidu — ne jako vládnoucí vyžírkové — ať již v době Cibulova psaní, nebo v současnosti.

Pokud si ovšem vyprávěnku tohoto druhu vezme za argument ústavní soudce, je to na pováženou. Škoda, že se neodvolal k obrozencům. Balbín například psal, že Karel IV. sám trávil několik hodin denně na stavbě zdi, aby šel lidu příkladem. No ale to by nemohl Balík současnému hradnímu pánu udělat. Představa, jak občan Klaus ve žluté vestě s nápisem Veřejná služba máchá někde v podhradí koštětem, je sice vtipná, ale pokud by se smetákem zacházel stejně neohrabaně jako svého času s tenisovou raketou, mohl by někoho zranit.

Mnohem horší ale je, jak naprosto zkreslil vládní Rooseveltův program tzv. Občanských sborů na ochranu přírody - Civilian Conservation Corps — C. C. C. Ten nabízel v době Velké hospodářské krize mladým lidem z těch nejchudších vrstev práci především na budování národních parků. Balík sice pěkně opsal nějaký text, ale buď ho nepochopil, nebo záměrně lže.

Píše: „Do akce byli zahrnuti všichni nezaměstnaní mladí muži ve věku od 17 do 28 let, při čemž se každý z nich musil zavázat, že zůstane ve službě po šest měsíců, vyjma, že by byl propuštěn dříve. Nejprve šli všichni do pravidelných vojenských táborů, kde byli podrobeni lékařské prohlídce, pak krátce vycvičeni a vybaveni oděvy a potřebným náčiním.“

Tady by mohlo nedostatečně obeznámeného čtenáře napadnout, že do „táborů“ v (originále camps) museli všichni nezaměstnaní, mladí a svobodní muži. Ale to je samozřejmě nesmysl. Služba v C.C.C. byla dobrovolná, byl o ní velký zájem a člověk mohl tuto půlroční práci vykonávat maximálně čtyřikrát po sobě, pokud nemohl jinde sehnat zaměstnání. Navíc aby se jí mohl zúčastnit, musel projít zkouškami a fyzickými testy.

Program byl zaměřen hlavně na nejchudší mladé muže z farem a venkova, pro které znamenal nejen nebývalý příjem — před tím pracovali často v rodinných farmách či firmách zadarmo, ale také možnost vzdělání, nového oblečení, pravidelné vydatné stravy a řádnou zdravotní péči. A nechyběl samozřejmě ani prvek budovatelský a dobrodružný. Na tuto práci byli lidé hrdí a pro mnoho znamenala pozitivní změnu a začátek nového života.

Projekt se tedy podobal mnohem spíše tomu, čemu říkáme aktivní politika zaměstnanosti, a k nuceným pracím měl hodně daleko.

Zcela nelogické je pak srovnání platu těchto často negramotných pracovníků s platem tehdy na universitě studujícího Richarda Nixona. Ten díky podobnému vládnímu programu vydělával samozřejmě mnohem více. Je třeba si však uvědomit, že v C.C.C. byli především muži, kteří měli sotva základní školu. Navíc Nixon nedostával jídlo, oblečení, ubytování, a zdravotní péči.

Zajímavé ovšem je, že Nixon na to, že mohl vystudovat díky státní podpoře, úplně nezapomněl a během svého prezidentství podpořil i několik sociálních zákonů. Z toho by si mohli vzít příklad i naši pravicoví politici, kteří také studovali zadarmo a s vydatnou státní podporou.

Vládní podpůrné programy pomohly i řadě jiných významných politiků či umělců, pracovali v nich například režisér Orson Welles či další budoucí prezident Lyndon Johnson.

A podívejme se ještě na jeden Balíkův nesmysl: „To, zda by uchazeč o zaměstnání, který skutečně chce s pomocí úřadu práce zaměstnání najít, podstoupil veřejnou službu, nikterak neovlivní to, zda je či není pro něj práce k nalezení.“ Bohužel, nucená práce organizovaná státem za nulovou mzdu samozřejmě ohrožuje postavení zaměstnanců. Zaměstnavatelé totiž mohou vyhodit z práce regulérní zaměstnance a nahradit je nevolníky z pracovních agentur či úřadu práce, kterým nemusí nic platit.

Nejen, že tímto zákonem odmítla vláda a nyní i soudce Balík celou lidskoprávní agendu přijatou od druhé světové války. Navíc chtěli vytvořit pro speciální sortu podnikavců armádu zbídačených lidí, kteří budou v nedůstojném oděvu na slovo poslouchat své šéfy.

A komu se to nelíbí, ten prostě nedostane ani vindru. A Balíka ani Nečase nezajímá, že Všeobecná deklarace lidských práv jasně říká:

Článek 23

(1) Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.

(2) Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.

(3) Každý pracující má právo na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany.

Článek 25

(1) Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, vzniklých v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

Možná bychom mohli oba pány i další pány a dámy z pravice upozornit, že deklarace je podle pro nás závazného Závěrečného helsinského aktu dokumentem, podle něhož by se měl řídit i náš stát!

Nic na tom nezmění ani silácké řeči o „mamáncích“, jimiž prominentní ústavní činitel se stotisícovým platem, který vystudoval práva u prominentního tatínka profesora, napadá chudé pracující, zbídačené kleptokratickou vládou, kterou od Daliborky kontroluje Velký Karandáš.

Ale nechme již zmateného, možná ulhaného, možná jen hloupého Balíka. Důležité je, jak teď vše vynahradíme lidem, kteří prošli nucenými pracemi, nebo byli připraveni o podporu, na kterou si léta platili, protože nucené práce správně odmítli?

Jednoduchou ale jasnou odpovědí je návrh Táni Fischerové: „Občanům, kteří do režimu veřejné služby nastoupili, by měla být vyplacena mzda za odvedenou práci a to v minimální výši 1,5 násobku minimální mzdy. Občanům, kteří byli vyškrtnuti z evidence uchazečů o zaměstnání, by mělo být za ušlou dobu doplaceno zákonné pojištění, o které v důsledku vyškrtnutí z evidence přišli, a zároveň by jim měl být přiznán za celou tuto dobu příspěvek v nezaměstnanosti, jako kdyby v den vyškrtnutí z evidence do ní právě vstoupili. Toto odškodnění je nutné a spravedlivé v důsledku toho, že stát svým protiprávním jednáním tyto mnohdy nejchudší lidi uvedl do těžké ekonomické situace, případně dluhů. Prostředky takto vyplacené první i druhé skupině občanů by ve svém důsledku pomohly i ekonomické situaci v nejchudších regionech, protože by v nich posílili koupěschopnost obyvatel.

Je to další ze závažných a ostudných důvodů, pro který by měla celá vláda Petra Nečase rezignovat.“