Strašlivě jsem se rozzuřila, když jsem se neúspěšně snažila sjednat si schůzky na ústeckém magistrátě. Všichni mě rezolutně odkazovali na tiskovou mluvčí, nikdo se nechtěl konfrontovat s mými otázkami týkajícími se ústecké čtvrti Předlice. I ta tisková mluvčí se z rozhovoru nakonec vykroutila, ne snad že bych o něj tolik stála, vždyť ona nedělá politická rozhodnutí, přeci jen mě to však pobouřilo.

Přemýšlela jsem, jak jejich přístup nazvat a nakonec jsem na to přišla. Jsou drzí. Prostě a jednoduše drzí. Uspokojená jsem to vyprávěla kamarádce a ta namítala, že se zde nemůže jednat o drzost, protože drzé jsou děti a říkají to o nich rodiče. A že ten vztah mocipánů a ostatních občanů je opačný. Ti, co jsou u moci, pohlížejí na ostatní tak, jako někteří rodiče na své děti.