Strašlivě jsem se rozzuřila, když jsem se neúspěšně snažila sjednat si schůzky na ústeckém magistrátě. Všichni mě rezolutně odkazovali na tiskovou mluvčí, nikdo se nechtěl konfrontovat s mými otázkami týkajícími se ústecké čtvrti Předlice. I ta tisková mluvčí se z rozhovoru nakonec vykroutila, ne snad že bych o něj tolik stála, vždyť ona nedělá politická rozhodnutí, přeci jen mě to však pobouřilo.

Přemýšlela jsem, jak jejich přístup nazvat a nakonec jsem na to přišla. Jsou drzí. Prostě a jednoduše drzí. Uspokojená jsem to vyprávěla kamarádce a ta namítala, že se zde nemůže jednat o drzost, protože drzé jsou děti a říkají to o nich rodiče. A že ten vztah mocipánů a ostatních občanů je opačný. Ti, co jsou u moci, pohlížejí na ostatní tak, jako někteří rodiče na své děti.

Uklidnila jsem se až, když jsem svým dětem večer před spaním četla a zpívala. Najednou jsem si ale s nepříjemným rozechvěním uvědomila, že jsem slíbila na zítřek napsat sloupek, je přeci úterý. Hlavou mi klouzala různá témata. Mohla bych napsat něco o vzdělávání novinářů, narazila jsem totiž na výborný citát v jedné publikaci určené pro studenty žurnalistiky. Ale k tomu už se vracím moc často. Nebo antikomunismus? Minulý týden jsem byla na dvou diskuzích, kde se mluvilo o komunismu a antikomunismu, jenže to už u mě začíná vypadat jako obsese.

Tak co telefonování a psaní sms politikům, které se mi nelíbí a připomíná mi lynč? To už napsali dobře jiní. Ještě mě napadají Landa s Janečkem, prezidentská volba a sKarty. Nenapadá mě však už nic k nim, tedy nic, co by už jiní nenapsali lépe. A je to tady. Už nevím o čem psát. Všichni ostatní jsou lepší.

K psaní se totiž potřebuju rozčílit. Aspoň trochu. A pak si vzpomenu na kvóty. To je přece mé feministické téma. Problém je ovšem v tom, že na ně nemám zas tak vyhraněný názor. To se pak špatně rozčiluje. Nejsem nijak zvlášť proti, ale ani necítím to nadšení pro, i když mi argumentace zastánců připadá většinou rozumnější. Navíc na toto téma vyšly v Deníku Referendum výborné texty Aleny Zemančíkové a Jany Smiggels Kavkové. Kromě toho mě na nich trochu odpuzuje představa, která se s nimi obvykle pojí. A to, že nejdůležitější v životě je pracovat a dosahovat tak společenského úspěchu.

Ale ještě více mi vadí argumentace odpůrců a snad nejvíce odpůrkyň: „Děkujeme, my to nepotřebujeme! My se k tomu nějak probojujeme samy.“ Nepodezírám je všechny, že nechtějí konkurenci, argumentují tak i ženy neúspěšné. Spíše je na vině pozoruhodná česká neschopnost bojovat za svá vlastní práva. A ta zase souvisí s neochotou brát se za práva druhých. A jsme na začátku. Ti, kteří nemají v rukou moc, nechtějí obtěžovat ty, kteří ji mají. Protože by vypadali mocichtiví, příliš draví, nevděční, nehodí se to a nesluší. Ani zastávat se jiných.

Jenže to je třeba prolomit už v základě. Například přistupovat k voleným zástupcům jako k lidem, kteří mají pro společnost vykonávat nějakou službu. A ze svých činů také skládat účty. Když to nedělají, klidně si můžeme říct, že jsou drzí. A nejen to.