Mé první doteky s církví byly letmé: Rukoval jsem na vojnu, na dvouletou základní vojenskou službu k ženistům do Litoměřic v době, kdy zrovna zemřel kardinál Trochta. Jeho pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření, i ženisté byli v pohotovosti. Náš útvar, určený ke službě politicky nespolehlivých, dnes bychom možná řekli nepřizpůsobivých mladých mužů, si zakládal jak na tuhé vojenské disciplíně, tak na vězeňských metodách — za dva roky jsem se dostal vlivem různých bojových rozdílení toliko šestkrát na vycházku.

Do hospody jsem šel s desátníkem Honem a svobodníkem Němcem, ale kromě toho jsem také zamířil do kostela sv. Štěpána, dominanty Litoměřic, pod nímž ve svahu je také Máchova světnička a vedle něhož stála zchátralá budova bohosloveckého semináře. Do kostela mě to táhlo nikoli kvůli víře, nevěřil jsem, ale za úplně opačným prostředím, než byla naše komunisticko-tereziánská kasárna. Té velebnosti, velebnosti! — někdy se tam sloužila také večerní mše.

K samoobslužnému prodeji do kasičky tam byly Bible i kancionály; nemaje na Bibli koupil jsem si kancionál v hnědých, měkkých, umělohmotných deskách. Ten mi pak v kasárnách při osobní prohlídce zabavili jako zakázanou literaturu; ale na konci vojny vrátili. Za nějaký politický prohřešek s námi za trest sloužil také slovenský nevysvěcený novokněz Ján Pinter, jenž občas broukal žalmy: „Kdo žije bez vady a koná spravedlnost - upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá — nečiní příkoří svému bližnímu…“

Po vojně jsem se přihlásil k přípravě na křest u patera Františka Kohlíčka, který sloužil v Holešovicích u sv. Antonína a byl zavřený jak za války, tak i v padesátých a šedesátých letech. Přestože odseděl mnoho let kriminálu, zůstal (nebo se stal?) velice radostným člověkem; pilným a neúnavným. Poučil mě o tom nejtěžším, že víra není filosofie. Při biřmování ve svatovítské katedrále za mnou stála moje kmotra, pozdější profesorka, významná fyzička a varhanice od sv. Norberta ve Střešovicích Ludmila Eckertová, žena pozdějšího profesora a vakuového fyzika Libora Pátého. Vetchý již kardinál Tomášek náhle zvolal silným hlasem: „Nebojte se!“ a znělo to jako celoživotní příkaz, ostatně jediný, který jsem od církve kdy dostal. Rozkazem ministerstva vnitra Kohlíčka vymístili z Prahy do Chválenic u Plzně a já se odstěhoval do Hořovic; měli jsme k sobě blízko, dalo se to dojet na kole.

V Hořovicích a jejich okolí tou dobou sloužil neuvěřitelný farář Peter Fořt. Dříč jako pastor i údržbář kostelů více než zvetšelých. Pro stavařské rady chodil v montérkách i na naši dělnickou šatnu, a když ve stavebninách neměli ani vápno ani cement ani cihly ani prkna ani nic vhodného pro kostely, koupil aspoň skleněné luxfery, aby těch deset tisíc, co v listopadu uvolnil církevní tajemník, do konce roku nějak utratil. K babkám a jejich neduhům měl úžasný vztah — osmdesátiletou paní Moulisovou nazval starší dorostenkou.

Po listopadu, když se Lidové noviny ještě hltavě četly, vždy jsem nejprve hledal článek od patera Josefa Zvěřiny, disidenta, myslitele a znamenitého publicisty. Biblista ThDr. Merell mě zasvětil do tajemství hříchu, zpovědi a odpuštění: Mladý muži, nebuďte zkormoucený z nedostatečné nápravy. Hříchu se nikdy nezbavíte, ani kdybyste se roztrhal. Jen se z toho cizoložství nepotentujte.

Pater Fořt mě také zavedl do brdského kostela Narození Panny Marie v Mrtníku, kde jako by mimochodem pohlédl vzhůru k promočeným skvrnám na stropě. Šindel na lodi kostela dožíval a římsa padala. Fořt neměl více než ty luxfery a jedny ruce. Kromě celkem přívětivé Panny Marie (kterou nám později ukradli) na mě s oltáře zádumčivě shlíželi sv. Prokop se svatým Vojtěchem, jehož veslo mu výpomocně podnes třímá pod ním stojící archanděl Michael. Oltář s barokem malebně stlačeným do stísněného prostoru gotického presbytáře hornického kostela. (Copak že sv. Prokop má na starosti horníky, kutající v nedaleké Jedové hoře, se ví, ale málo je známo, že sv. Vojtěch jest patronem slévačů, pracujících dole v Komárově.)

Od té doby až podnes (a vystřídalo se tu už nejméně deset farářů) jsme s panem Smetanou, venkovským zedníkem, který za třicet let, co ho znám, snad nikdy neřekl sprosté slovo, odpracovali na kostele i uvnitř už tisíce hodin — a kostel k mému údivu stále není opravený. Když jsem panu Smetanovi chtěl dáti nějaké peníze, vždycky řekl: „Nech to bejt.“

Jedním z deseti mrtnických farářů byl za Gorbačova i pater Uher, skromný jezuita, jenž býval za Trochty v Litoměřicích děkanem a jemuž po Trochtově smrti vzali státní souhlas. Pracoval u vodovodů a kanalizací v Příbrami a Fořt mu vyřídil, aby alespoň v Mrtníku mohl zase sloužit. Jedl jenom sardinky a chleba a brzy zemřel, převratu se, tuším, nedožil.

Dalších asi třicet farářů jsem postupně poznával v době, kdy jsem pro plzeňský rozhlas natáčel pořad Odkazy minulosti o ohrožených a havarijních památkách, což byly povětšině kostely: v Českém i Slavkovském lese, na Šumavě i v Krušnohoří. Trouchnivé krovy, propadlé střechy a pod nimi zpustošené středověké presbytáře, velice často nikoli polygonální, ale pravoúhlé, z dob prvního osídlení, radost pohledět, totiž smutno.

Před poutním kostelem v Nicově u Plánice na Klatovsku na nás v podzimní podvečerní plískanici čekal kostnatý stařec v otrhaném vaťáku. Mluvili jsme s ním jako s kostelníkem, tak skromně se choval. Později vyšlo najevo, že je to farář František Procházka, dlouholetý politický vězeň snažící se jako by vlastníma rukama kostel opravit a oživit slavné poutě.

Posilou mi bylo občasné setkávání s plzeňským biskupem Františkem Ratkovským, matematikem, člověkem přímým v řeči i v chůzi. Rád se s ním na dálku modlím za jednotu křesťanů, aniž by o tom věděl. Nemluvě o pateru Škachovi, emeritním kancléři. V těžkých létech sloužíval v Mnichově ve Slavkovském lese, kde si vydobyl uznání také (možná zejména) těch, kdo by do kostela jinak ani nešli. Počínaje paterem Kohlíčkem byl jsem mnohokrát zaskočen, potěšen, ba i zahanben, kolik těch velebných panáčků, jimž se odvažuji říkat důstojný pane, jsou poté, co odloží ornát a vystoupí z kněžiště, také důvěryhodnými účastníky našeho spolubytí, takže je na ně spolehnutí alespoň v tom, že se zhruba stejně trápíme a máme stejnou naději, čemuž já říkám církev.

Při tomto poznání ostatně soudím, že církve se po zásluze žádného odškodnění nedočkají, a to už nikdy, i když z hlediska pozemské spravedlnosti je to dost nespravedlivé. Ale nebojte se! - slyším kardinála Vlka, dalšího ze ctihodných starých mužů a věrného pokračovatele Tomáškova.