Vzpomínky na církev

Ondřej Vaculík

Cestou k víře potká člověk řadu autentických kněží, kteří slouží lidem a k tomu se pokoušejí zachránit padající kostely. Mnozí z nich byli za minulého režimu vězněni, ale i nadále volají: Nebojte se!

Mé první doteky s církví byly letmé: Rukoval jsem na vojnu, na dvouletou základní vojenskou službu k ženistům do Litoměřic v době, kdy zrovna zemřel kardinál Trochta. Jeho pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření, i ženisté byli v pohotovosti. Náš útvar, určený ke službě politicky nespolehlivých, dnes bychom možná řekli nepřizpůsobivých mladých mužů, si zakládal jak na tuhé vojenské disciplíně, tak na vězeňských metodách — za dva roky jsem se dostal vlivem různých bojových rozdílení toliko šestkrát na vycházku.

Do hospody jsem šel s desátníkem Honem a svobodníkem Němcem, ale kromě toho jsem také zamířil do kostela sv. Štěpána, dominanty Litoměřic, pod nímž ve svahu je také Máchova světnička a vedle něhož stála zchátralá budova bohosloveckého semináře. Do kostela mě to táhlo nikoli kvůli víře, nevěřil jsem, ale za úplně opačným prostředím, než byla naše komunisticko-tereziánská kasárna. Té velebnosti, velebnosti! — někdy se tam sloužila také večerní mše.

K samoobslužnému prodeji do kasičky tam byly Bible i kancionály; nemaje na Bibli koupil jsem si kancionál v hnědých, měkkých, umělohmotných deskách. Ten mi pak v kasárnách při osobní prohlídce zabavili jako zakázanou literaturu; ale na konci vojny vrátili. Za nějaký politický prohřešek s námi za trest sloužil také slovenský nevysvěcený novokněz Ján Pinter, jenž občas broukal žalmy: „Kdo žije bez vady a koná spravedlnost - upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá — nečiní příkoří svému bližnímu…“

Po vojně jsem se přihlásil k přípravě na křest u patera Františka Kohlíčka, který sloužil v Holešovicích u sv. Antonína a byl zavřený jak za války, tak i v padesátých a šedesátých letech. Přestože odseděl mnoho let kriminálu, zůstal (nebo se stal?) velice radostným člověkem; pilným a neúnavným. Poučil mě o tom nejtěžším, že víra není filosofie. Při biřmování ve svatovítské katedrále za mnou stála moje kmotra, pozdější profesorka, významná fyzička a varhanice od sv. Norberta ve Střešovicích Ludmila Eckertová, žena pozdějšího profesora a vakuového fyzika Libora Pátého. Vetchý již kardinál Tomášek náhle zvolal silným hlasem: „Nebojte se!“ a znělo to jako celoživotní příkaz, ostatně jediný, který jsem od církve kdy dostal. Rozkazem ministerstva vnitra Kohlíčka vymístili z Prahy do Chválenic u Plzně a já se odstěhoval do Hořovic; měli jsme k sobě blízko, dalo se to dojet na kole.

V Hořovicích a jejich okolí tou dobou sloužil neuvěřitelný farář Peter Fořt. Dříč jako pastor i údržbář kostelů více než zvetšelých. Pro stavařské rady chodil v montérkách i na naši dělnickou šatnu, a když ve stavebninách neměli ani vápno ani cement ani cihly ani prkna ani nic vhodného pro kostely, koupil aspoň skleněné luxfery, aby těch deset tisíc, co v listopadu uvolnil církevní tajemník, do konce roku nějak utratil. K babkám a jejich neduhům měl úžasný vztah — osmdesátiletou paní Moulisovou nazval starší dorostenkou.

Po listopadu, když se Lidové noviny ještě hltavě četly, vždy jsem nejprve hledal článek od patera Josefa Zvěřiny, disidenta, myslitele a znamenitého publicisty. Biblista ThDr. Merell mě zasvětil do tajemství hříchu, zpovědi a odpuštění: Mladý muži, nebuďte zkormoucený z nedostatečné nápravy. Hříchu se nikdy nezbavíte, ani kdybyste se roztrhal. Jen se z toho cizoložství nepotentujte.

Pater Fořt mě také zavedl do brdského kostela Narození Panny Marie v Mrtníku, kde jako by mimochodem pohlédl vzhůru k promočeným skvrnám na stropě. Šindel na lodi kostela dožíval a římsa padala. Fořt neměl více než ty luxfery a jedny ruce. Kromě celkem přívětivé Panny Marie (kterou nám později ukradli) na mě s oltáře zádumčivě shlíželi sv. Prokop se svatým Vojtěchem, jehož veslo mu výpomocně podnes třímá pod ním stojící archanděl Michael. Oltář s barokem malebně stlačeným do stísněného prostoru gotického presbytáře hornického kostela. (Copak že sv. Prokop má na starosti horníky, kutající v nedaleké Jedové hoře, se ví, ale málo je známo, že sv. Vojtěch jest patronem slévačů, pracujících dole v Komárově.)

Od té doby až podnes (a vystřídalo se tu už nejméně deset farářů) jsme s panem Smetanou, venkovským zedníkem, který za třicet let, co ho znám, snad nikdy neřekl sprosté slovo, odpracovali na kostele i uvnitř už tisíce hodin — a kostel k mému údivu stále není opravený. Když jsem panu Smetanovi chtěl dáti nějaké peníze, vždycky řekl: „Nech to bejt.“

Jedním z deseti mrtnických farářů byl za Gorbačova i pater Uher, skromný jezuita, jenž býval za Trochty v Litoměřicích děkanem a jemuž po Trochtově smrti vzali státní souhlas. Pracoval u vodovodů a kanalizací v Příbrami a Fořt mu vyřídil, aby alespoň v Mrtníku mohl zase sloužit. Jedl jenom sardinky a chleba a brzy zemřel, převratu se, tuším, nedožil.

Dalších asi třicet farářů jsem postupně poznával v době, kdy jsem pro plzeňský rozhlas natáčel pořad Odkazy minulosti o ohrožených a havarijních památkách, což byly povětšině kostely: v Českém i Slavkovském lese, na Šumavě i v Krušnohoří. Trouchnivé krovy, propadlé střechy a pod nimi zpustošené středověké presbytáře, velice často nikoli polygonální, ale pravoúhlé, z dob prvního osídlení, radost pohledět, totiž smutno.

Před poutním kostelem v Nicově u Plánice na Klatovsku na nás v podzimní podvečerní plískanici čekal kostnatý stařec v otrhaném vaťáku. Mluvili jsme s ním jako s kostelníkem, tak skromně se choval. Později vyšlo najevo, že je to farář František Procházka, dlouholetý politický vězeň snažící se jako by vlastníma rukama kostel opravit a oživit slavné poutě.

Posilou mi bylo občasné setkávání s plzeňským biskupem Františkem Ratkovským, matematikem, člověkem přímým v řeči i v chůzi. Rád se s ním na dálku modlím za jednotu křesťanů, aniž by o tom věděl. Nemluvě o pateru Škachovi, emeritním kancléři. V těžkých létech sloužíval v Mnichově ve Slavkovském lese, kde si vydobyl uznání také (možná zejména) těch, kdo by do kostela jinak ani nešli. Počínaje paterem Kohlíčkem byl jsem mnohokrát zaskočen, potěšen, ba i zahanben, kolik těch velebných panáčků, jimž se odvažuji říkat důstojný pane, jsou poté, co odloží ornát a vystoupí z kněžiště, také důvěryhodnými účastníky našeho spolubytí, takže je na ně spolehnutí alespoň v tom, že se zhruba stejně trápíme a máme stejnou naději, čemuž já říkám církev.

Při tomto poznání ostatně soudím, že církve se po zásluze žádného odškodnění nedočkají, a to už nikdy, i když z hlediska pozemské spravedlnosti je to dost nespravedlivé. Ale nebojte se! - slyším kardinála Vlka, dalšího ze ctihodných starých mužů a věrného pokračovatele Tomáškova.

    Diskuse
    October 23, 2012 v 18.27
    Název vašeho článku mi nějak vzdáleně připomněl Vzpomínky na budoucnost, ale nic z toho nevyvozujte, protože církev taková jaká dnes je, budoucnost nemá. Církev, pokud se má i se všemi kostely udržet, nepotřebuje peníze, ale lidi. Kdyby byl dostatečný počet věřících, tak by se o ty kostely jistě postarali. Jenže takových lidí je málo. Kostely většinou chátrají na vylidněných místech – třeba v pohraničí, kde těch věřících bylo kdysi dost, ale dnes už není. Čeho je tam obvykle dost, to jsou právě ty památkové objekty. Tam, kde v současné době věřící žijí, tam si staví dokonce nové kostely – jako třeba v naší vesnici. Já tam ovšem nechodím. Chápu, že v kostele může být něco velebného, když je to historická budova s umělecko-historickým vybavením. Řekla bych však, že nové kostely, které byly postaveny docela nedávno, už působí daleko méně velebně. Ačkoliv těžko soudit, protože na každého účinkuje něco jiného. Někdo má rád kostelní zpěvy, někdo zase Internacionálu. Škoda, že lidi se v tomhle navzájem špatně chápou. Nedávno jsem v BL (http://blisty.cz/art/64510.html) četla článek Mají církve budoucnost?, v němž Boris Cvek píše: „Když jsem jednou slyšel mluvit bývalého patriarchu „husitské“ církve Schwarze o tom, že Duch svatý je duch Rychlých šípů, nevěřil jsem vlastním uším.“
    Předpokládám, že by dnes nikdo neměl určovat jiným lidem, jakou podobu má mít Duch svatý. To je docela určitě jejich věc. Myslím si, že by patrně bylo dobré, kdyby každý člověk alespoň něco na světě považoval za svaté (samozřejmě podle toho, jak to sám cítí) a v zájmu nás všech by bylo, aby lidi pokud možno nepokládali za svatý a věčný kapitalistický systém, ale kdyby se naopak pokusili ho nějak společně a postupně překonat.