Demokracie — společné vládnutí mnoha sobě rovných občanů, rozptýlení moci, intelektuální a duchovní svobody, na zákoně založené působení státních a občanských institucí — není spojena pouze s kapitalistickou epochou. Symbolicky přece navazujeme na athénskou demokracii zpřed dvou a půl tisíce let, i když se těžko dá mluvit o totožné podobě onoho systému se současnou liberální demokracií. Pro starověké Řeky a Římany by byl základní předpoklad moderní demokracie, tedy rovnost lidských bytostí (všech lidských bytostí v rámci druhu homo sapiens), něčím absurdním, pravděpodobně téměř „nelidským“.

Jak kapitalismus, tak i liberální demokracie jsou původním produktem vývoje západní Evropy, nemyslitelným bez století přeorávání řecko-římské civilizace mentální revolucí, kterou přineslo křesťanství, ale také bez římského práva nebo bez „militární demokracie“ starověkých germánských kmenů.

Faktorů, které přispěly ke vzniku současné demokracie, bychom samozřejmě mohli vyjmenovat mnohem víc. Hospodářský systém vytvořil spolu s politickým zřízením civilizační celek, který západní Evropou uskutečněná kolonizace rozšířila do celého světa. Přispělo to ke vzniku současné globální civilizace, jejímiž základy jsou kapitalistická ekonomika a liberální demokracie v té nebo oné podobě.

Dnešní demokracie je nerozlučně spojena s formováním národního státu, s průmyslovou revolucí a zmasověním války v 19. a 20. století. Kapitalismus se v průběhu svého vývoje často odvolával k autoritářskému státu a ocital se v konfliktu s demokratickým směřováním společnosti.

V tomto smyslu můžeme mluvit o napětí mezi kapitalismem a demokracií — o konfliktu, který utváří politické dějiny posledních dvou set let. Ve značné míře přece právě toto napětí stalo u zrodu rozlišení mezi levicí a pravicí v evropské a světové politice.

Zároveň veliký konflikt mezi autoritářskými či totalitními státy a státy liberálně-demokratickými, který přineslo 20. století, vojensky vyústil v vítězství Ameriky. Tak vznikla globální hegemonie USA a po celém světě se rozšířil americký model, založený na koexistenci kapitalistického hospodářství a autonomie mocné liberální sféry i všeobecného volebního práva.

V liberálním podání demokracie je státní moc vyvážena soudní mocí, svobodnými médií i lidskými právy, která se vztahují na všechny, i občanskými právy, jež jsou spojena se státní příslušností. Vítězství onoho modelu potvrzují další a další vlny šíření demokracie, od jižní Evropy v 70. letech minulého století přes Latinskou Ameriku a středovýchodní Evropu, až po současné demokratické revoluce v arabských zemích.

Triumf liberální demokracie doprovází v posledních třiceti letech krize sociálního státu, který byl po 2. světové válce nazván demokratickým kapitalismem, tedy poměry, v nichž skoro každý má právo na práci za slušný plat, na bydlení, základní zdravotní péči a zabezpečení ve stáří. Poměry, v nichž se naše děti mají přirozeně lépe než my.

Sociální stát vděčí za svou existenci jednak průmyslové revoluci, jednak společenské solidaritě, kterou formoval národní stát, a také — pravděpodobně v největší míře — radikálnímu rovnostářství, které přinesly totální války v 20. století.

Všechny tyto prvky ovšem pomalu ztrácejí svou váhu. Klasický národní stát, což nejlépe ukazuje evropský příklad, není schopen reagovat na politicko-hospodářskou marginalizaci Evropy, na globální kapitalismus, na to, čemu se říká finanční trhy (což je pojem, o němž vlastně, chceme-li uvažovat racionálně, těžko můžeme říci, co označuje), na autonomii mezinárodních financí ve vztahu k politice.

Tradiční rozdělení politické scény na levici a pravici nevystihuje ducha doby. Ukazuje se být jalové v kontextu takových jevů, jako je rychle postupující sociální diferenciace či oligarchizace moci (zejména v USA), jako je rozcházení se kapitalismu a demokracie. Nevíme, k čemu povede privatizace armády a bezpečnostního sektoru nebo pronikání soukromé sféry do vědeckého výzkumu — do lékařství, genetického inženýrství či kolonizace vesmíru. Je možné, že se skutečně nacházíme v podobném dějinném okamžiku pro moderní demokracii, jakým byl přechod od republiky k císařství ve starověkém Římě.

Rozcházení se kapitalismu a demokracie má mnohem složitější příčiny než jednoduše chápaný úpadek demokracie. Zajímavý je zde případ Polska po roce 1989, kde rozklad společenské solidarity v důsledku zavedení tzv. Balcerowiczova plánu — ponížení statisíců obyvatel spojené s nezaměstnaností, s vynucenými odchody do důchodu, se zrušením jejich pracovišť a devastací jejich dosavadních životních podmínek — doprovázel vývoj parlamentarismu, právního státu a svobodných médií.

Polská politika tehdy byla bezmocná vůči onomu dramatu, které stálo u zrodu demokratického státu. Bude podobně bezmocná řecká politika vůči kapitalistické rekonstrukci v Řecku? Podaří se najít řešení, která překoná napáchané škody a uchová společenskou solidaritu?

V Evropské unii disponujeme stále nevyužitým potenciálem demokracie, jimž je federalismus a pluralita. Teoreticky by se nejlepší cesta pro Evropu měla zakládat na budování federace, alespoň na úrovni zemí eurozóny. Tak, aby se zastavil rozklad Evropy na globální úrovni a zároveň byla pěstována demokracie na lokální úrovni — v podobě autonomie regionů, ale také aktivního přebírání zodpovědnosti za ekonomiku v  oblastech, kde působení globálního kapitalismu přináší riziko nezaměstnanosti.

Krize klasické společnosti blahobytu může přispět ke zrodu nových podob přímé demokracie, jejíž význam byl až doteď moderní epochou — s jejím národním státem a zastupitelskou demokracií — marginalizován.

Text byl publikován v revue Kultura Liberalna. Přeložila Marta Harasimowicz.

V Deníku Referendum vychází článek v rámci projektu Evropa a my ve spolupráci se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.