Tvrdá ruka něžného pohlaví
Marek ŘezankaJana Bobošíková reprezentuje stoupající sílu nacionalistických a xenofobních politických proudů. Její případné zvolení prezidentkou by znamenalo vládu tvrdé ruky.
Zatímco média přinášejí průzkumy, podle nichž mají největší pravděpodobnost stát se prezidentem republiky Jan Fischer a Miloš Zeman, probleskla zpráva, že Jana Bobošíková shromáždila padesát tisíc hlasů, jež jsou pro klání o Hrad (nemá-li uchazeč za sebou parlamentní stranu či dostatek senátorů) podmínkou. Jak už to tak bývá, když se dva perou, smát se může třetí. V případě vítězství Jany Bobošíkové by nám však dvakrát do smíchu být nemuselo. Že je to zcela nereálný scénář?
Jana Bobošíková není na politické scéně nováčkem. Už jednou — tehdy o hlavě státu rozhodovaly obě komory Parlamentu ČR — významně volbu prezidenta ovlivnila, když vstoupila do souboje Jana Švejnara a Václava Klause jako kandidátka za KSČM (přitom do prvního ani druhého kola volby nezasáhla, když svou kandidaturu stáhla) — a ve výsledku tak pomohla Klausovi. Neúspěšně kandidovala na senátorku i primátorku Prahy.
Po boku Vladimíra Franze se zúčastnila Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Po střelbě z airsoftové zbraně na prezidenta ihned přispěchala s obviněními na všechny strany, a verbální střelbou na Nečase, Kubiceho a další jistě získala cenné body u potenciálních voličů. Jako jediná z kandidátů na prezidenta požaduje zavedení trestu smrti, voliče si jistě získá i svým negativním postojem k církevním restitucím a zdrcující kritikou Evropské Unie, z níž by nejraději vystoupila. S Václavem Klausem si může víceméně notovat. Pokud by postoupila do druhého kola volby, mohla by nabalovat příznivce Jakla, Franze či Vandase.
Pro někoho mohlo být překvapením, že se Franz objevil po boku Bobošíkové. Ne tak pro Petra Bergmana, ktzerý v diskusi v časopise A2 mj. píše: „Jsem pamětník té doby, Franze jsem znal osobně a i další lidi z raného skinheadského hnutí, druhá část zmíněného rozhovoru z Vlasty o punku byla vedena se mnou. Mohu potvrdit, že Franz byl regulérní skinhead se vším všudy, názorově sice umírněný, ale přesvědčený rasista a jeho působení mezi skiny nebylo žádnou sociologickou sondou, jak dnes tvrdí, ale vycházelo ryze z jeho vůdcovských ambicí a pomateného ega. Jeho dnešní snahy jsou pouze pokračováním tehdy započaté kariéry, kterou přerušil vzhledem k tomu, že ho skinheadská radikální scéna odvrhla, a nikoli proto, že by si cokoli uvědomil anebo ukončil své průzkumy subkultur.
Franz, J. X. Doležal, Landa, Fanánek a mnozí další patřili k propagátorům rasisticky motivovaného skinheadského hnutí a jen alkohol (Fanánek), marihuana (Doležal) a nebo exkurzy do třetího světa (Franz) otupily jejich tehdejší orientaci. Nevěřím však, že by došlo k zásadní proměně myšlení u Franze a kohokoli jiného.
Je tragédií, že alternativní, intelektuální a kulturní scéna neumí toto číst a rozpoznat a že nachází u lidí s poměrně otevřenou myslí podporu. Svědčí to o neschopnosti kritického myšlení a o zoufalství z faktu, že není koho volit, což vede k takovémuto extrému, který považuji opravdu za nebezpečný. Franzova kandidatura, respektive podpora jeho kandidatury, může uvést do pohybu rasistické a xenofobní podhoubí, které je v České republice velmi silné, a i když Franz neuspěje, což je zřejmé, jeho působení může mít dlouhodobé následky podobné tomu, co způsobila rovněž nekritická podpora Orlíku a Daniela Landy zejména ze strany médií v devadesátých letech."
Doteď není zcela jasné, co útočník na prezidenta svou akcí sledoval. Pokud byl zoufalý z počínání vlády, není zcela logické, že střílel právě na hlavu státu, která v poslední době spíše napomáhá scénáři předčasných voleb. Není také jasné, zda se vůbec kdy objevil na nějaké protivládní demonstraci, i jeho přihlášení se ke komunistům nějak pokulhává.
Zato se hned z politických kruhů ozvalo, jak je ta levice podvratná a co svou hysterií způsobuje. Zločinné živly byly neomylně identifikovány a záminka k možným restrikcím v souvislosti se stávkami a demonstracemi je na světě.
Přehlížet vzestup nacionalistických nálad, či dokonce před ním zavírat oči, by bylo zhoubné. Nacionalismus rezonuje čím dál více a mnohým uším zní více než libě. Pokud tzv. přímá volba prezidenta nějaké riziko ukrývá, potom je to zvolení tvrdé ruky, která dá vše do pořádku. Nic na tom nemění fakt, že tato tvrdá ruka může patřit něžnému pohlaví.