Ještě jedno ukrajinské zastavení

Ondřej Vaculík

Na Ukrajině je patrná střída socialismu s kapitalismem, těžko ovšem říci, který z těch režimů je vlastně horší.

Tentokrát se zastavíme v Černovicích (ukrajinsky Černivci), ležících při rumunské a moldavské hranici, tedy necelou noc cesty rychlíkem ze Lvova na jih. Rozlohou i počtem obyvatel jsou Černovice srovnatelné s Plzní, ale více podobností už nenajdeme, leda snad jen že také v Černovicích jezdí trolejbusy československé výroby, z plzeňské (možná ostrovské) škodovky. Zde jsou to hranaté stroje se sedmdesátých let, jeden dokonce výroby ještě starší; zaoblený typ, který v Praze dosloužil koncem šedesátých let. (Jeli jsme v něm a bylo to krásné.)

Posádka trolejbusu má docela krutou sužbu, protože stroji na hrbolatých ulicích co chvíli vypadne z troleje sběrač zvaný klacek a průvodčí s orangutánní šikovností obsluhuje cestující po lávce mezi středními a zadními dveřmi, zachytávaje se madla u stropu. Jízdní řád znají jenom řidiči a kam trolejbusy jezdí, na to si musí přijít každý sám, naštěstí jízdné je velice lidové, podobno našim někdejším šedesáti haléřům. Hloupý cizinec, jako například já, by napsal, že Černovičané mají své trolejbusy rádi, a proto jsou narvané a cestující se v nich chovají ohleduplně, tváří se spokojeně, jako by jim plouživá jízda, přerušovaná oním častým vypadnutím klacku, činila opravdové potěšení.

Usmívají se i za strašného vedra nepokoušejíce se otevřít ve voze okénka, neboť vědí, že jsou dávno zaseklá. Cizinec v černovickém trolejbusu se okamžitě pozná, protože pot po něm teče ve stružkách a viditelně se o něj pokoušejí mdloby. Nás na nohou držela placatice se slivovicí a zvědavost, kam nakonec dojedeme.

Z Centrálního náměstí, kde se kříží dvě nejdůležitější černovické ulice — Hlavní a Ruská, jsme vyjeli (no trolejbusem) na severozápad a pozorovali proměnu honosné, Rakousko-uherské zástavby v menší, povětšině klasicistní domy a domky, jako bychom byli někde v Lučenci. Povšimli jsme si také modernistických činžáků z rumunského období Černovic, které charakterizovaly výrazné horizontální architektonické články, kordonové římsy a balkony s rumunsky zaoblenými rohy.

Sjížděli jsem do údolí řeky Prut, která se mělce plazila širokým přírodním řečištěm, vymletým vodami onačejšími, mohutně jarními. Na druhém břehu se tyčilo sídliště, uniformní šedé kolosy domů, všude, kam oko dohlédne, z dob sovětských, řekl bych přímo z osmdesátých let, kdy ale lidé konečně začali mít kde bydlet. V okolí trolejbusových zastávek ulici lemovaly trhovkyně, spíše babky, starší ženy, které na chodníku trpělivě prodávaly několik lahví mléka a hrudek másla. Sídliště končilo smyčkou trolejbusu, rázem se zúžila i ulice, dále řídce vroubená malými domky, po jejichž plotech a brankách se pnula vinná réva se zaprášenými hrozny. Na dvorku studna s rumpálem, krytá zdobně vytepávanou plechovou stříškou — no fakt jako v Lučenci před třiceti čtyřiceti lety.

Vydali jsme se do otevřené krajiny. Vlnila se mírnými kopci barvy tmavě okrové, temně zelené a hnědavé, která přes mírně fialový odstín se ztrácela v šedých horách, daleko na obzoru. Naše kroky jako by byly málo účinné, totiž pořád jsme šli, a nikde jsme nebyli, ani se nám nedařilo nikam dojít, protože tou krajinou byla ukrajina. Když jsme se konečně blížili k první vesnici, selu, vynořovaly se roztroušeně kolem nás povětšinou ještě nedostavěné vily — spíše bizarní zámky s pozlacenými, byzantskými věžemi, cibulemi. V každém z nich by se mohla točit pohádka o zlém sultánovi.

Jak jsme se blížili, hasla nám řeč, neboť příšernost těch staveb brala nám dech a ani se nedá pospat. Ba zdálo se, že čím honosnější stavba, čím více bání a baněk, tím ubožeji se dere na svět, protože nebylo jistoty, zda při samém tom zlacení a čepýření už poněkud nepropadá zkáze, zda celá i se svým sultánem není divně zakleta. Rychle jsme mazali vpřed a nechtěli se na to už dívat.

Ve vesnici žena středních let prodávala nahnilé papriky, my si u ní koupili dvě kupodivu skvostné broskve. Potkávali jsme koně a žebřiňáky, traktor čertem vyorával brambory, děti je sbíraly do pytlů. Žádné obilí, ale vesměs kukuřice, nebo vedrem pohaslé louky a krávy, bučení. Lejta koněm tažená veze jim na pastvu vodu. A tu zas strneme před moderním sídlem, obehnaným zdí, přímo velepanským.

Jaký kontrast chudoby a bohatství, správněji zpupnosti. Nevídané a neslýchané, tiše žasneme. Kdyby člověk byl hloupým cizincem, mohl by si myslet, že je právě svědkem epochální střídy doznívajícího socialismu s mocnějícím kapitalismem. Avšak víme o tom své, a tak se nemůžeme zbavit dojmu, že normálnější je to ubohé, a to bohaté je ještě ubožejší. Ty poměry se prostě souběžně zhoršují a žádné zřízení se nám na ně nedaří napasovat. Nemluvě o socialismu, ani kapitalismus nemůže mít tak antisociální podobu, neb přec jen se musí spravedlivěji rozprostírat i vůkol. Ne-li třebas spravedlivěji, tak alespoň snesitelněji. Rurální venkov zasažený smrtelnou chorobou zbubřele feudálního měšťáctví. Doufám, že Ukrajinu postihne krize, která boháče sráče srazí do kolen, kdežto kůň s lejtou normálně přežije jako zdravá buňka.

Opouštíme vesnici, dál do volné krajiny. Přicházíme k polovyschlému rybníku a z dáli blíží se po naší cestě koňský povoz. Krajina tak široká, kůň blíží se blíží a blíží. Táhne žebřiňák naložený vojtěškou, v ní zaseklá kosa. Jak nás míjí, vozataj na nás vesele mává a zubí se. Kůň je pod postrojem zpěněný, ale napít se nejde. Cesta se rozdvojuje, jedna podél potoka, druhá stoupá do nekonečně táhlého vrchu.

Koni přejeme tu první, ale on volí druhou a kočí neodporuje. No to přeci nemůže vytáhnout, hrozíme se. Vozka seskakuje s kozlíku a jak kůň usilovně táhne a krk se mu napíná, on tlačí, co jeho síly stačí. Když se pak, asi po půl hodině, opatrně podíváme po té cestě vzhůru, nikoho už nevidíme, podařilo se jim zmizet v dáli. Z prázdné ukrajiny začíná vanout podvečerní chlad. Slibujeme si, že se sem někdy ještě vydáme.

    Diskuse
    October 2, 2012 v 10.38
    Černovická univerzita
    je postavena dle návrhu českého architekta Josefa Hlávky a od minulého roku je zapsaná v seznamu UNESCO.
    October 2, 2012 v 18.54
    2
    To jste tedy moc podobností s Plzní neviděl, jistě by jich bylo víc. Nehledě na to, že Plzeň má míň lidí.

    Z těmi zpupnými stavbami máte ovšem pravdu. Ale ono se to netýká jen jednotlivců nebo, jak tu rád říká J. Kopecký, idiotů: tohle si například postavila Ukrajinská řeckokatolická církev v Kyjevě potom, co jí přestal stačit Lvov (v jehož okolí má drtivou většinu věřících):

    http://pilgrimage.org.ua/index.php?option=com_content&view=article&id=509:509&catid=52:sobor&Itemid=115