Tentokrát se zastavíme v Černovicích (ukrajinsky Černivci), ležících při rumunské a moldavské hranici, tedy necelou noc cesty rychlíkem ze Lvova na jih. Rozlohou i počtem obyvatel jsou Černovice srovnatelné s Plzní, ale více podobností už nenajdeme, leda snad jen že také v Černovicích jezdí trolejbusy československé výroby, z plzeňské (možná ostrovské) škodovky. Zde jsou to hranaté stroje se sedmdesátých let, jeden dokonce výroby ještě starší; zaoblený typ, který v Praze dosloužil koncem šedesátých let. (Jeli jsme v něm a bylo to krásné.)

Posádka trolejbusu má docela krutou sužbu, protože stroji na hrbolatých ulicích co chvíli vypadne z troleje sběrač zvaný klacek a průvodčí s orangutánní šikovností obsluhuje cestující po lávce mezi středními a zadními dveřmi, zachytávaje se madla u stropu. Jízdní řád znají jenom řidiči a kam trolejbusy jezdí, na to si musí přijít každý sám, naštěstí jízdné je velice lidové, podobno našim někdejším šedesáti haléřům. Hloupý cizinec, jako například já, by napsal, že Černovičané mají své trolejbusy rádi, a proto jsou narvané a cestující se v nich chovají ohleduplně, tváří se spokojeně, jako by jim plouživá jízda, přerušovaná oním častým vypadnutím klacku, činila opravdové potěšení.

Usmívají se i za strašného vedra nepokoušejíce se otevřít ve voze okénka, neboť vědí, že jsou dávno zaseklá. Cizinec v černovickém trolejbusu se okamžitě pozná, protože pot po něm teče ve stružkách a viditelně se o něj pokoušejí mdloby. Nás na nohou držela placatice se slivovicí a zvědavost, kam nakonec dojedeme.