Vždycky mně to přišlo divné a ptal jsem se, jak je to možné: Když někde vytrhají původní dlažbu, na ulici nebo na chodníku, aby tam něco kopali nebo vozovku či chodník opravovali, je prý levnější nahradit nezničitelný kámen asfaltem, dneska většinou betonovou zámkovou dlažbou. Jako by ten drahý materiál — cement náročně získaný pálením z vápence, písek těžbou z někdejších říčních koryt, lisování pod velkým tlakem a doprava na místo, kde se pak nová dlažba klade — ani nic nestál. A jako by ta špatně placená dalždičská práce, kterou povětšině provádějí chudší jinozemci, byla tak příšerně drahá!

Tak například v Plzni zmizely z chodníků velké žulové desky, které naši předkové ručně a pracně opracovávali a jimž čas nijak neuškodil, spíše naopak: Kolik kroků a jakých nohou je za osmdesát sto let tak krásně vyhladilo. Když jsem se na to před několika lety ještě jako rozhlasový reportér ptal na příslušné správě, vskutku mi řekli, že ukládat ručně každý kámen zvlášť do lože, protože desky nejsou stejně tlusté, je příliš pracné a žádný podnik to nechce dělat. Proto původní dlažbu odváželi kamsi za město na mezideponii, kde ji povětšině někdo, kdo měl na její skutečnou hodnotu jiný názor, postupně rozkradl. Tímhle způsobem zaniklo ve většině našich měst původní dláždění — a vlastně zaniká dál, také v našem městečku a nijak se to nedaří zvrátit. Pohlížím nyní na to nikoli jako staromilec, člověk vyhraněných estetických nároků a představ, ale jako současný ekonom, obyčejný ekonom.

Na druhé straně když obecní samosprávy osvíceněji rozhodnou, že upraví svá náměstí znovu postaru dlažbou, stojí každý metr čtvereční strojně štípaných žulových kostek (nemluvě o opracovaných deskách) příšerné peníze, které nebýt dotace z Evropské unie žádné město nemá. Proč chodník nebo ulici nelze prostě předláždit a chybějící materiál jenom doplnit? Proč se to musí bagrem nakládat a tatrami někam vozit? S námitkami proti těmto hýřivým způsobům jsem nepochodil ani jako starosta v našem městečku.

Bylo mi znovu vysvětleno, že ty marnotratné technické postupy, které normálnímu člověku svírají úzkostí útroby, jsou prostě — světe div se — hospodárnější, protože levnější. Tázal jsem se, zda máme jistotu, že levnější rovná se hospodárnější. Bylo mi odpovězeno, že bezpochyby, neboť trh je v této věci na rozdíl od různých plánovacích komisí či cenových úřadů neomylný. Na otázku, proč je trh v této věci tak zatvrzele hloupý, jsem už žádnou rozumnou odpověď nedostal, ale obávám se, že neblahou roli v tom hraje přidaná hodnota nebo jaký ekonomický čert. Který každého dodavatele nutí, aby kupříkladu na stavebních pracích měl největší finanční podíl dodaný materiál.

Proto se všechno, co by se mohlo jen opravit, dělá znovu. Vlastně účetní manýry — nebo co? - velice znevýhodnily samu lidskou práci, ten nejpřirozenější způsob obživy, protože přeci opravdu není možné, aby pro hospodářství bylo výhodnější to, co spotřebovává více energie i neobnovitelných (vápenec) surovin. Takové „hospodářství“ si pak vynucuje dostavbu Temelína a činí náš tržní kapitalismus příliš drahý, ekonomicky přijatelný toliko pro bohaté lidi. A když člověk tuto plýtvavou nadspotřebu začne kritizovat, hned se stane ekoteroristou, ačkoli jde o přihlouplou ekonomii, o nic víc.

Nad tím jsem přemýšlel na Ukrajině ve Lvově, kde jsme pobyli několik dní. Také ve Lvově, ve městě s několikanásobně přerytou historií prusko-polsko-rakousko-uhersko-sovětsko-ukrajinskou, se nyní snaží obnovovat ulice dlážděné možná ještě za císařpána, po nichž se na křivolakých kolejích kolébají naše tramvaje ze sedmdesátých let minulého století. Na Lvovu je názorně vidět, jak bohatým městem byl, do jaké chudoby později upadl a jak obtížně — bez dotací Evropské unie — se znovu dere do světa. V jedné ulici za pomoci starých, leč poměrně výkonných bagrů a jeřábů pokládali do veliké hloubky kanalizaci, druhou už nově dláždili starými dlažebními kostkami, čedičovými kočičími hlavami. Desítky Ukrajinců si je podávali z ruky do ruky a desítky dalších dělníků je zručně kladli do lože — a každou kostku museli zvlášť podhrábnout a usadit do roviny.

Díval jsem se na to u vytržení a tu mně došlo, že ten nejpřirozenější a nejefektivnější způsob rekonstrukce — práce jim opravdu šla od ruky a za tři dny měli zadlážděnu skoro celou ulici — je projevem nikoli prozíravosti, ale chudoby. Jak jsem si prohlížel staré stavební stroje i nákladní auta, všechny pocházely z Brežněvovy doby, pro nás tak neblahé. Tehdy se od nich očekával budovatelsko-komunistický výkon, jehož ideologickému zadání nemohly stačit. Dnes se mi zdálo, že lžíce a radlice pracují v rovnováze s lidským úsilím, ba možná až v jakémsi konejšivém mírně socialistickém rytmu, ale už na úpatí kapitalismu, jemuž za rok za dva za tři nebudou stačit. Z ekonomického hlediska ty stroje jsou dávno odepsány, dávno, ještě za Grbačova, se zaplatily, takže dnes je jejich výkon oproštěn ode všeho, co by jejich práci prodražovalo. Všechno, co čas z nich mohl urvat, už z nich urval a ony pracují jen s tím, co je ku práci nezbytné a mužně se drží nad výkopy na odraných kolech a pásech.

Díval jsem se u vytržení, s jak skromnými prostředky může velice efektivně vznikat dílo veliké hodnoty — protože ty původní, obručemi starých kočárů a formanských vozů jen mírně ohlazené čedičové kostky vydrží — na rozdíl od zámkové betonové dlažby - zase dalších sto let.

Jen mimochodem mi napadlo, že tohle sympatické činění je plodem zvláštní doby, kdy kapitalismem prorůstá ještě socialismus, a obráceně.

To mě napadlo jen mimochodem a vůbec to není důležité. Daleko podstatnější je poznatek, jak u nás, když se i dláždí, moc se to už neumí. Chodníkové dlažební kostky klademe do drti, místo do písku s vápnem. V drti mají dlažební kostky velké mezery, takže se mohou přes hranu obrátit, vykotlat, a pak už se kaverna rychle zvětšuje, jen si v Praze všimněte. Správně, jak se můžeme dočíst i v povídce Karla Michala o plivníkovi, mají se zaťukávat kostky na těsno a tak, aby byl chodník mírně vydulý, říkáme „měl bombírung“, na němž tisíce kročejů dlažbu ještě více utahují, takže — pokud v ní nemusíte kopat — je vskutku nezničitelná, jak nezničitelné (kdyby se v něm nekopalo) mohlo být i Rakousko-Uhersko.