Vždycky mně to přišlo divné a ptal jsem se, jak je to možné: Když někde vytrhají původní dlažbu, na ulici nebo na chodníku, aby tam něco kopali nebo vozovku či chodník opravovali, je prý levnější nahradit nezničitelný kámen asfaltem, dneska většinou betonovou zámkovou dlažbou. Jako by ten drahý materiál — cement náročně získaný pálením z vápence, písek těžbou z někdejších říčních koryt, lisování pod velkým tlakem a doprava na místo, kde se pak nová dlažba klade — ani nic nestál. A jako by ta špatně placená dalždičská práce, kterou povětšině provádějí chudší jinozemci, byla tak příšerně drahá!

Tak například v Plzni zmizely z chodníků velké žulové desky, které naši předkové ručně a pracně opracovávali a jimž čas nijak neuškodil, spíše naopak: Kolik kroků a jakých nohou je za osmdesát sto let tak krásně vyhladilo. Když jsem se na to před několika lety ještě jako rozhlasový reportér ptal na příslušné správě, vskutku mi řekli, že ukládat ručně každý kámen zvlášť do lože, protože desky nejsou stejně tlusté, je příliš pracné a žádný podnik to nechce dělat. Proto původní dlažbu odváželi kamsi za město na mezideponii, kde ji povětšině někdo, kdo měl na její skutečnou hodnotu jiný názor, postupně rozkradl. Tímhle způsobem zaniklo ve většině našich měst původní dláždění — a vlastně zaniká dál, také v našem městečku a nijak se to nedaří zvrátit. Pohlížím nyní na to nikoli jako staromilec, člověk vyhraněných estetických nároků a představ, ale jako současný ekonom, obyčejný ekonom.