Z prostředí policie a justice přichází v poslední době množství znepokojivých zpráv. Odvolání ministra Pospíšila, prapodivné natahování vazby Davida Ratha ostře kontrastující s benevolentním přístupem v jiných případech, zamítnutí stížnosti ministra spravedlnosti proti uvěznění Romana Smetany či krajně pochybná výměna policejního prezidenta — to vše jsou příznaky trendu, který vede k tomu, že i mnozí lidé beze sklonů důvěřovat konspiračním teoriím vznášejí otázku: hrozí českým zemím, že se změní v policejní stát?

Faktem je, že zneužívání policie k politickému boji má po roce 1989 tradici, u jejíhož zrodu stojí dnešní ministr vnitra. Tak zvaná Kubiceho zpráva z roku 2006 zásadně a zcela mimo meze poctivé demokratické soutěže ovlivnila volební výsledek ve prospěch zájmů, které v současné vládě učinily Kubiceho ministrem.

Politické zneužívání státních zastupitelství a soudů se pak rozmohlo během panování vlády, která i díky Kubiceho zprávě vznikla. Způsob, jímž koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených hájila před spravedlností svého ministra Čunka, byl za hranicí počínání přijatelného v právním státě.

Obavy z prohlubování těchto tendencí jsou tedy pochopitelné a na místě. Je veřejným tajemstvím, že podstatné části vládních stran jsou de facto agentury pro obsluhu institucionalizované korupce. Celý systém současné české varianty demokracie je založen na tom, že reprezentanti různých zájmových skupin obsazují mocenské pozice, které potom využívají k tomu, aby z veřejných rozpočtů nezákonným způsobem vyváděli pro sebe a své partnery prostředky. To je ostatně jedna z hlavních příčin krize veřejných rozpočtů.

Jedná se o organizovaný zločin svého druhu a jsou jim zasaženy všechny strany, včetně opozičních. Ale v případě Občanské demokratické strany se jedná o její základní organizační princip. A nervózní způsob, jímž Miroslav Kalousek reagoval na stíhání své kolegyně Parkanové, patrně pramení z okolnosti, že také jeho počínání v resortu obrany se ve značné míře řídilo tímto systémem.

Pokud jsou ovšem podstatné složky politické elity zapojeny do organizované hospodářské kriminality, je pro ně zcela nezbytné udržovat si nějaký typ politické kontroly jak nad policií, tak nad justicí. Systém by jinak nemohl fungovat. Odtud z logiky věci pramení náběh k vytvoření autoritářských struktur, které by justici i polici kontrolovaly spolehlivěji, než je v současné české, sice churavé, ale stále ještě, demokracii možné.

Právě nad těmito východisky rozvíjel v Hospodářských novinách politolog Maxmilián Strmiska úvahu o tom, zda je v českých zemích pravděpodobná obdoba italské revoluce soudců z počátku devadesátých let. Ačkoli se k tomu kloní, sám nakonec dospívá k závěru, že italská revoluce skončila nezdarem, neboť zkorumpovanou italskou politickou elitu nahradila obdobně problematická, ne-li ještě problematičtější elita zosobňovaná populistou s autoritářskými sklony Silviem Berlusconim.

Strmiska z toho vyvozuje přesný závěr: jedině politické řešení, může mít trvanlivou povahu. „S takovým řešením nemohla a nemůže přijít „revoluce soudců“, nýbrž pouze „revoluce politiků“, ovšem politiků nového typu, politiků schopných, mimo jiné, uvažovat v dlouhodobé perspektivě a se zřetelem k veřejnému zájmu o důsledcích přijetí a tolerování korupčně-klientelistické praxe a majících jiné ambice, než se co nejrychleji zařadit do neveřejné koalice privilegovaných,“ píše v závěru svého textu.

Na otázku, kterou takto implicitně klade, Maxmilián Strmiska ovšem neodpovídá. Kdo jsou oni „politici nového typu, politici schopní, mimo jiné, uvažovat v dlouhodobé perspektivě a se zřetelem k veřejnému zájmu“? Je vcelku jasné, že realistické odpovědi připadají v úvahu dvě: buď se osvědčí současná politická opozice, anebo si její selhání vynutí vznik nového subjektu.

Závažnost takového dilematu vynikne ještě ostřeji, pokud pochopíme, že problém institucionalizované korupce není izolovaným fenoménem, jakousi skvrnkou na kráse jinak skvělé liberální demokracie, ale je do značné míry zákonitým důsledkem ekonomické globalizace, čili společensko-politického procesu, v němž politická demokracie dopustila své okleštění samopohybem monumentálních tržních sil; řečeno postaru samopohybem kapitálu a jeho zájmů.

Rozšíření a institucionalizace korupčně-klientelistického systému není podmíněno nadvládou neoliberální doktríny, ale intimní vztah mezi nimi je zřejmý. Mají-li být „peníze až na prvním místě“, chceme-li „nastolit trh bez přívlastků“, nemůže být nakonec s podivem, že se tržními principy řídí i politika. Svou cenu tak dostávají dílčí politická rozhodnutí, úřední výkony, univerzitní tituly a nakonec i jednotlivé politické funkce.

A má svůj, byť zvrhlý, styl, že se zakladatel tohoto typu politického systému u nás prokorumpoval do funkce prezidenta, v níž pak zřejmě uplatňoval stejný princip i při udílení milostí. Podle Václava Klause má — snad kromě protokolárních per — mít svou cenu prostě vše.

Za povšimnutí rovněž stojí, že v zemi, která bývá tradičně uváděna jako jeden ze vzorů demokracie, ve Spojených státech, systém politického sponzorství dostoupil míry, která reálnou politickou demokracii prakticky vyřazuje z provozu. Spojené státy jsou tedy před Evropou napřed: tam se jedná o korupci, která je nejen institucionalizovaná, ale dokonce i přímo legalizovaná.

Souvislost institucionalizované korupce s neoliberální doktrínou či zájmy kapitálu je přitom logická, ba přirozená, neboť svobodná tvorba politických rozhodnutí na základě jiných nežli tržních či finančních zájmů, na základě „veřejných zájmů“ zvažovaných „v dlouhodobé perspektivě“, se velmi často může ocitat se zájmy ryze finančními v principiálním rozporu.

Klasicky to vyniká v celém komplexu ekologických témat, ale samozřejmě se to týká také oborů vzdělávání, kultury, sociální politiky, zdravotnictví, ba veřejné politiky jako takové. Institucionalizovaná, a v některých — nejen amerických — případech dokonce legalizovaná korupce, představuje pro zájmy kapitálu nástroj, jímž překonávají překážky, které by jim svobodná tvorba demokratických rozhodnutí mohla klást do cesty.

Hovořit o korupci jako o izolovaném tématu bez tohoto systémového kontextu zákonitě sklouzává k planému moralizování. Ve skutečnosti se nejedná o nic více či méně vůči globalizovanému kapitalismu nekonformní jednání, nežli jsou legální daňové úniky prostřednictvím daňových přístavů či softwarem poháněné finanční spekulace, bez ohledu na to, co se nám o tom různí rozumbradové a popletové pokoušejí napovídat.

Politické řešení tématu korupce je tak spolehlivě možné jedině tehdy, pokud se uchopí jako součást principiálního odmítnutí neoliberalismu či kapitalismu ve jménu prohloubení demokracie. Všechny řeči o korupci zůstanou jinak jen příslovečným mlácením prázdné slámy, které nakonec nahrává právě těm strukturám, jež se pokoušejí současný systém nepoctivých výhod uchovat formální demokracii navzdory.

Tendence k autoritářství jsou toho přirozenou součástí. Konečně příklad Číny nás poučuje kromě jiného o tom, že současnému kapitalismu či společnosti organizované podle představ neoliberálů, se nejlépe daří v manželství s autoritářstvím.

Právě tendence k autoritářství, které se u nás projevují v zacházení s Romanem Smetanou, v systémovém šikanování sociálně slabších skupin obyvatel či v řádění exekutorů, je známkou totožné politické praxe, k níž patří institucionalizovaná korupce. Jsou to rysy chování mocenské elity pokoušející se uchovat si svá nelegitimní privilegia.

Pokusy kontrolovat policii či justici či represe obecně nenarůstají jen u nás, setkávají se s nimi sociální hnutí a občanské iniciativy napříč Evropou i ve světě. Je to pochopitelné, poněvadž střet kapitalismu jako politického systému, který společnost nechává řídit zájmy peněz, s demokracií jako politickým systémem, v němž politická rozhodnutí vznikají ve svobodné, penězi nekorumpované diskusi, není jen českou zvláštností, ale klíčovým evropským i světovým dějem.

A také politické alternativy jsou prakticky všude tytéž: buď převládnou tendence k autoritářství, nebo se dokáží osvědčit jako obhájkyně skutečné demokracie sociálně demokratické strany; je to ostatně jejich poslední šance. Anebo se nakonec prosadí v evropské i světové politice strany, jejichž předobrazem je řecká Syriza.