V samém středu polské Vratislavi je Divadlo Loutek, vloni v červneci v něm strávilo noc jedenatřicet českých a slovenských spisovatelů, kteří sem přijeli na Měsíc autorského čtení. Autoři i s manželkami, anebo partnerkami, jako třeba Ivan Magor Jirous s Dášou Vokatou, která sama sebe mile představuje: Jsem Janis Joplin českého undergroundu, museli vyšlapat do třetího patra a tam chvíli nabírat dech před dalším čtením v místní Mediatéce.

Právě v těchto dnech vlají nad vratislavským Divadlem loutek opět české vlajky, stan si zde rozdělal český fotbal. U dveří stojí dva Češi v oblecích a slušně vás vykážou, nejste-li hostem fotbalového svazu. Není pochyb, že slušný člověk nemůže být hostem českého fotbalového svazu, novináře omlouvám, protože jsou v práci. Je sympatické, že český fotbal v čele s Peltou sídlí právě v Divadle loutek, nic přiléhavějšího se ve Vratislavi najít nedalo.

Dvě polské zpravodajské televize (jedna veřejnoprávní — horší a jedna soukromá — lepší) dokola vysílají o fotbalovém Euru, na čemž by nebylo nic zvláštního, kdyby to občas proložili aspoň Sýrii, ale na to není čas. V české televizi o fotbale mluví experti, fotbalisti nebo mladí kluci moderátorští, ale v Polsku se kopaná chápe smrtelně vážně. Kulaté stoly politických analityků, předních novinářů a osobností veřejného života se přou o jednotlivé výsledky. Diskuse mají mnoho fazet, nad kameramany v nasvícených studiích neustále vlaje politikum, zkrátka není prohrát s Čechy to samé jako s výběrem Ruska. V den zápasu, tedy bitvy o Varšavu 2012, náš Miroslav Karas na TVN 24 tipoval vítězství Polska 2:1.

Ale skoro nejlepší tady v Polsku byl pondělní rozhovor s Panenkou, který přinesla Gazeta Wyborcza. Na otázku, jestli před rokem 1989 čeští fotbalisté obchodovali, aby měli v zahraniční valuty, Panenka odpovídá, že do Kuvajtu přivezl láhev Whisky, za kterou od Japonce zíkal hodinky, které v Moskvě vyměnil za barevný televizor. To byla věru globalizace, to není jako dnes.