Na současném politicky motivovaném násilí vůči sociálním demokratům je asi vůbec nejzajímavější okolnost, že se dosud nenašel ani jeden, ale opravdu ani jeden jediný pravicový politik, který by řekl, že násilí vůči politické konkurenci je absolutně neakceptovatelné, a dokázal k tomu nepřidávat nemístné poznámky o míře spoluviny sociálních demokratů.

Tak Karel Schwarzenberg, u kterého bychom snad měli vzhledem k marketingu, který jeho osobu provází, nárok očekávat, že do české politiky vnese větší noblesu, například oglosoval transparent, na němž se vyhrožovalo Jiřímu Paroubkovi zastřelením, slovy: „Odpovídám za všechny naše fanoušky zhruba tak jako kapitán Sparty či Baníku za chování svých fanoušků. Je to trochu drsný žertík, ale označit je za fašisty je stejně rozumný počin."

Posléze poznamenal, že narůstající agresivita je způsobena délkou volební kampaně: ubývá prý argumentů a přibývá osočování.

Je to kruté zjištění, ale Karel Schwarzenberg evidentně ztrácí už i schopnost posuzovat, co je a co není rozumný počin. Možná ho novináři právě vzbudili, když takto mudroval, ale zůstává nám dlužen vysvětlení, co by říkal jako kapitán Sparty Praha, kdyby před týdnem na Baník přijel nějaký její fanoušek s transparentem: „Jmenuji se Miroslav Koubek a brzy se stanu prvním zastřeleným trenérem Baníku Ostrava“.

S argumenty, že liga už trvá dlouho a že za své fanoušky neodpovídá, by asi neobstál. Snad by byl novináři nucen vůči těmto svým fanouškům zaujmout o krapet principiálnější postoj, než že se jedná o „poněkud drsnější žertík“. Nelze vyloučit, že by po takovém plácání dokonce měl co vysvětlovat i disciplinární komisi.

Fotbal totiž učinil své velmi hořké zkušenosti s křehkostí hranice mezi slovním vyhrožováním fyzickým násilím a jeho faktickým výkonem.

Mluví-li takto Schwarzenberg, těžko pak překvapí, co vykládá rozšafný Vandas s plnovousem Radek John. Jak nám případ předvolebních sociálních hlídek ukazuje, nedokáže rozpoznat sociální práci od sociální stigmatizace a bohapustého vydírání. A teď povídá, že „za agresivitu může ten, kdo šíří v rámci kampaně lži a urážky,“ čímž zřejmě míní způsob, jímž jeho stranu sociální demokraté popisují.

Johnova demagogie se co do metody příliš neliší od demagogie Goebbelsovy a pokud nakonec opravdu skončí ve sněmovně, budeme mít co do činění s typem politiky, s nímž jsme se v novodobých českých dějinách dosud neseznámili. Vladimír Železný, jiný politický produkt TV Nova, byl sice populista, ale ne pogromista. S nedůvěřivým očekáváním se čekalo, co by John mohl přinést české politice. A dnes už je zjevné, že to zase nebude víc než jen memento.

O to větší údiv vyvolává reakce předsedy ODS Petra Nečase. Také on sice prohlásil, že „vajíčko, kámen ani pěst nejsou argumenty pro politickou diskusi," ale také on dodal, že agresivitu do volební kampaně vnesla sociální demokracie s poukazem na slogan, podle nějž jsou TOP09 a ODS řezníky českého zdravotnictví.

Od nástupu Jiřího Paroubka sociální demokraté dráždí českou pravici svým neústupně konfrontačním tónem. Ačkoli může být pravda, že ostrý, někdy na hraně dobrého vkusu balancující tón celkově přispívá k hrubnutí tuzemských poměrů, od konkurenčních politiků se neočekává, že budou v tomto bodě provádět sociologickou či mediální analýzu, ale přesné pojmenování hranice a základní stavovská solidarita.

V tom chybuje i Jiří Paroubek, když, jakkoli věcně správně, označuje nárůst agresivity vůči své straně mimo jiné za důsledek štvaní v pravicových médiích. Je to zajisté pravda, ale nyní by stačilo, kdyby se soustředil na úlohu svých kolegů v politice. Jeho úkolem vůči médiím není kritizovat je, ale vytvořit systémovými politickými kroky prostředí, v němž všechny rozmanité proudy budou mít dostatečný mediální prostor. V tomto ohledu sociální demokracie prozatím znovu a znovu selhávala.

Nyní by se měl Paroubek i ostatní sociální demokraté omezit na úlohu svých konkurentů. A ta bohužel je, jak v případě Karla Schwarzenberga, tak v případě Petra Nečase, prostě hanebná. Chovají se jako učitelka, která šikanu ve třídě komentuje tím, že je sice nepřípustná, ale dotyčný si o ni koledoval svými drzými poznámkami; či jako policajt, který znásilněné dívce dává najevo, že si za své neštěstí může tak trochu sama, neboť nosí příliš vyzývavý oděv.

Bohužel je obrazem naší civilizační zpozdilosti, že si všichni dokážeme představit, jak by uvedené argumenty věru klidně mohly v  popsaných situacích dosud v českých zemích zaznít. Česká pravicová politika tu ale maří další příležitost k velkorysému gestu, na němž by těžko ztrácela. Proč tuto další z řady možností vyniknout míjí i Cyril Svoboda, nám možná jednou vysvětlí ve svých pamětech.

Pravda o útisku sociálních demokratů na veřejných prostranstvích je přitom velice prostá. Pokud sociální demokracie nikdy nikde nevybízela k násilí vůči svým politickým protivníkům, a takový případ věru není znám, je jakýkoli výrok pokoušející se definovat spoluvinu sociálních demokratů za to, že jsou ve veřejném prostoru fyzicky šikanováni, ve skutečnosti nízkým spolupodílnictvím na ústrku.

David Rath poznamenal, že fyzickou likvidací politických oponentů vyhrožovali fašisti, a údajným příznivcům TOP 09 s transparentem, který předjímal Paroubkovo zastřelení, pak řekl, že fašisty jsou. Ten výrok je samozřejmě nepravdivý v tom, že tito Schwarzenbergovi „drsní žertéři“ se za fašisty neoznačují a k tomu, aby jimi byli, jim zřejmě skutečně schází i řada dalších atributů.

Rathův výrok je ale také pravdivý — v tom, že snaha zastrašit násilím politické protivníky je oněm fanouškům TOP 09 a fašistům společná. A týká se to bohužel i některých „fanoušků“ Deníku Referendum, kteří včerejší napadení Bohuslava Sobotky na facebooku glosovali tím, že „politici by měli přes hubu dostávat každodenně“. Fašounek není fašista, protože si ještě neokoval boty ani mysl, ale na cestu tím směrem už si peče buchty. Fašounek vzniká zkřížením malého českého člověka, čecháčka, s fašistou.

Počínání Nečase a Schwarzenberga je ale horší, než fašounků s transparentem či těch mezi našimi fanoušky na facebooku. Nečas a Schwarzenberg jsou lídry, dávají vzor. Kdyby uspořádali společnou tiskovou konferenci a řekli: „Hned od zítřka zase budeme argumentovat, proč máte volit nás, a ne sociální demokracii, ale dnes chceme bez jakýchkoli rezerv odmítnout násilí,“ ukázali by tvář státníků. Jimiž, jak nyní víme, nejsou.

Jejich evidentní nechuť či neschopnost distancovat se od násilí vůči svým konkurentům bez jakýchkoli vytáček a relativizací je totiž vystavuje krajně nepříjemnému podezření, že jim šikana sociálních demokratů není tak docela proti mysli.

Mnoho se toho u nás natlachalo o údajných společných rysech komunistů a sociálních demokratů. A jistěže existují: i porsche a trabant mají společné rysy, neboť se jedná o automobily vyráběné v Německu. Ale najednou v konturách ostrých, jaké jsme si ještě jen před měsícem nedokázali představit, se před námi vyjevuje přinejmenším potenciální spřízněnost všech pravicových stran s fašisty.

Na případu šikanování sociálních demokratů zde vzniká postupný jen v odstínech se měnící přechod od Vandase přes Johna a jeho girls, dále k Nečasovi s Langrem a Vondrou, bohužel až ke Schwarzenbergovi.

Neboť nikdo na české pravici nedokázal říct k zastrašování kolegů demokratů násilím prosté ne, bez pogromistického „ale“. Věta „ale oni si za to můžou tak trochu sami“ je heslem dnešních českých fašounků.