Ač si připadám stále mlád, pamatuji si časy, kdy psát v novinách o fotbale mimo poslední stranu, rovnalo se intelektuální zradě nebo přinejmenším duchovní sebehaně ve veřejném prostoru, jak se dnes místům, kde se píše a mluví, módně přezdívá. Časy se mění, každý slušný komentátor, recenzent nebo divadelní kritik má svůj oblíbený fotbalový tým v Lize mistrů a tak nějak drží palce i vybranému mužstvu v domácí soutěži, i když pochopitelně neopomene dodat, že se na to nedá koukat.

Opticky by se mohlo dokonce zdát, že fanoušci získali dobrá místa v redakcích a přesunuli se ze stadiónů, které zejí prázdnotou, jak praví zažité sportovně-intelektuálské klišé. Že se u nás na fotbal chodí méně je fakt a vysvětlení je právě v tom, že si hru lidu přivlastnila elita pražských deníkářů a komentátorů, slušný člověk už v hospodě nemůže říct to své, aniž by se tam nepřipletl někdo s brilantní výrečností a nevzal si na hodinu slovo.