Ač si připadám stále mlád, pamatuji si časy, kdy psát v novinách o fotbale mimo poslední stranu, rovnalo se intelektuální zradě nebo přinejmenším duchovní sebehaně ve veřejném prostoru, jak se dnes místům, kde se píše a mluví, módně přezdívá. Časy se mění, každý slušný komentátor, recenzent nebo divadelní kritik má svůj oblíbený fotbalový tým v Lize mistrů a tak nějak drží palce i vybranému mužstvu v domácí soutěži, i když pochopitelně neopomene dodat, že se na to nedá koukat.

Opticky by se mohlo dokonce zdát, že fanoušci získali dobrá místa v redakcích a přesunuli se ze stadiónů, které zejí prázdnotou, jak praví zažité sportovně-intelektuálské klišé. Že se u nás na fotbal chodí méně je fakt a vysvětlení je právě v tom, že si hru lidu přivlastnila elita pražských deníkářů a komentátorů, slušný člověk už v hospodě nemůže říct to své, aniž by se tam nepřipletl někdo s brilantní výrečností a nevzal si na hodinu slovo.

Intelektuálové více čtou a tak mají k fotbalu, stejně jako třeba k jaderné fyzice, ekonomii, ekologii nebo cestovnímu ruchu, více co říct, než utrápený chlapík od pásu, který donedávna prožíval svoji jedinou radost v neděli odpoledne. I o toto malé štěstí přišel a musí poslouchat mudrlanty a jejich nesnesitelné jinotaje a zákruty jazyka, kterými v košatých souvětích vysvětlují, že to tam dneska nepadlo.

Zájem o fotbal se v redakcích, divadlech a koncertních sálech stupňuje. Bojím se letošního Euro, kolik nových básní, divadelních her a skladeb vážné hudby na téma vznikne. O naši skupině ve Vratislavi se nebude mluvit v souvislosti s tím, že by se dala vyhrát, protože i náš slabý tým měl dobrý los, ale v historicko-společenských souvislostech. Řekové budou chtít na stadionu nejspíš Evropě ukázat, že nejsou jen národem pijanů Ouza a Poláci se na zeleném trávníku pomstí Rusům za loňský pád vlastního prezidentského letadla. Běžný fanda si to moc neužije. Do Vratislavi je to sice kousek, ale z toho co si přečte ve speciálně vypraveném vlaku, mu dobře nebude. Poláci do všeho dávají průmyslovou sůl a mají špatné pivo, takže radši sní řízky z domu a bečku se podaří propašovat do kupéčka, to je dobře, protože se neutratí. A večer po zápase hurá zpátky do Čech nebo na Moravu.

Intelektuál si na Rynku ve Vratislavi připomene, že toto město bylo původně německé, a že většina současných obyvatel se přistěhovala z území dnešní Ukrajiny, koupí si Gazetu Wyborczu a trošku zanadává, že naše noviny nedávají tak velký prostor komentátorům.

Ve vyhlášené Lvovské restauraci si dá staropolský žurek, který tu měl naposledy v roce 1989, když tu byl na koncertě Československé nezávislé kultury. Tenkrát byl intelektuál pochopitelně mánička a vzpomene si, že Nohavica zpíval s Krylem, ale po letech se ukázalo, že je to pěkná svině (tedy Nohavica, Kryl se naopak po letech vybarvil zase do růžova), protože nelichotivě zpívá o Romech a jde tím obecnému vkusu naproti, což reprezentant elity nikdy nesmí, a pak je tu samozřejmě to jeho estébáctví. Ve svazku v Pardubicích je dodnes uložena mapka s nákresem bytu Pavla Kohouta na vídeňské ulici Kohlmarkt 1, kterou vlastnoručně Nohavica pořídil, čímž pochopitelně pomohl literárním historikům, kteří z nedostatku času a peněz teprve badají po podmínkách bydlení Boženy Němcové a Kohouta mají v plánu kolem roku 2085, na ten den s ním mají ve Slávii domluvenou schůzku, kterou jim vstřícný spisovatel slíbil s výhradou, že bude živ a zdráv.

Výsledkem fotbalového mistrovství Evropy nebude výhra nejlepšího, ale propuštění Julie Tymošenkové z vězení, za apludujícího řevu přiznivců vystoupí na berlínském stadionu, kde jinak utahaně hraje místní Hertha a poděkuje kancléřce za bojovnost a výdrž do poslední minuty. Jen pro tyto vlastnosti hraje Evropa nejvyšší soutěž. V novinách se bude psát, jestli to byl faul nebo dobře secvičený útok proti Ukrajině, že se taky možná poprvé v historii sport stal rukojmím politiky a podobné nesmysly. Nakonec se i čeští novináři vrátí ke svým kabelovým televizorům a pustí si Premier league, kde nefandí primárně českým hráčům, ale fotbalu. Zanadávají na Spartu a Zbrojovku a dělníci v továrnách si nasadí dresy a zapnou stroje s povzdechem, že už ani ty neděle nejsou, co bývaly.