Důvěra Čechů v Unii klesá

Pavel Šaradín

Evropské unii věří pouze čtyřicet procent obyvatel České republiky. Důvěra v EU totiž postupně klesá, v době českého předsednictví se těšila důvěře šedesát procent. Proč k tak zásadnímu poklesu došlo?

Znepokojivá zpráva zazněla z nedávného průzkumu Centra pro výzkumu veřejného mínění. Evropské unii věří pouze čtyřicet procent obyvatel České republiky. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o relativně slušné číslo, vždyť české vládě důvěřuje šestnáct procent a sněmovně pouhých dvanáct procent občanů. Vedle těchto čísel se zdá být Evropská unie velmi populární, ale není tomu tak. Protože poprvé od roku 2003 důvěra poklesla pod padesát procent. Nejdůvěryhodnější byla v době českého předsednictví, kdy se těšila důvěře šedesát procent, vloni to bylo ještě dvaapadesát procent. Otázka tedy zní: proč došlo k tak zásadnímu poklesu?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vysvětlení se nabízí několik, nejsprávnější bude pravděpodobně jejich kombinace. Může se jednat o projev apatie Čechů k institucím jako takovým. Tedy že se naše nynější důvěra v české politiky projevuje i v nedůvěře k EU. Jiným důvodem může být spoléhání se na Unii, že by mohla pomoci v kritičtějších okamžicích; tu ale selhává. Alespoň nás o tom informují média, v Řecku je to špatné, podobně v Irsku, Španělsku, Portugalsku atd. Euro nemělo být přijato, tudíž přispívá k celkové krizi, zaznívá. Podobné problémy nás mohou poškodit. Dalším zdrojem nedůvěry může být naše vlastní kritika Unie, která je stále intenzivnější. Václav Klaus za svá prohlášení na adresu EU nenese žádnou politickou odpovědnost a mnohé nepravdivé výroky nacházejí živnou půdu. Autorita EU tak u nás klesá až k nynějším 40 procentům. Na tom, jaká bude Evropská unie, nám přestává záležet. To se nás přece netýká.

Evropská unie si samozřejmě zaslouží v mnohém kritiku, ale u nás kritika hraničí s odsudkem. Povětšinou není něčím, co by mělo vést ke zlepšení. Proto jsem uvítal, že se na serveru lidovky.cz objevil článek, že Petr Pithart byl jedním z evropských intelektuálů, který „volá po záchraně evropanství“. Proč iniciativa mj. vznikla, vysvětluje její spoluautor Daniel Cohn-Bendit: „Během krize jsou všichni proevropští lidé dosud neustále v defenzivě." Symbolické na tom všem je poslední věta článku na serveru: „Text manifestu v němčině si můžete přečíst ZDE.„

Snad bude manifest dostupný i v češtině a snad se stane i předmětem našich debat.

Ještě jedna věc mne napadá, když jsem již zmínil Petra Pitharta. V posledních letech se stále více ukazovalo, jak obrovskou škodou bylo, že právě on se nestal prezidentem. Kdo četl jeho knižní rozhovor Ptám se, tedy jsem, mi zcela jistě dá zapravdu. A v posledních měsících je to Petr Pithart, kdo ve veřejné rozpravě řekl ty nejpodstatnější věci. Stačí vzpomenout na článek o nedodržování ústavy prezidentem v Lidových novinách, když odmítl převzít demisi ministra Dobeše, kterou mu předával Petr Nečas. Nebo kritický článek o prezidentském kandidátovi na ústavního soudce: Zdeněk Koudelka. Pan Úslužný. Pokračovat bychom mohli dále.

Všechny věci v Evropské unii ovlivnit nemůžeme. Kvalitu naší debaty o ní však ano. Minimálně tím, že víme, koho ve volbách podporujeme.

    Diskuse
    SH
    May 7, 2012 v 9.43
    A co média?
    V mých očích je hlavním tvůrcem negativní atmosféry vůči EU mediální prostor. EU je v nich doslova potírána jak celou vládnoucí pravicí, několik představitelů TOP09, kteří hovoří opačně, jsou výjimkou potvrzující pravidlo. Nikterak ji nepodporují ani opoziční strany. KSČM ji zásadně odmítá a ČSSD je jako obvykle oportunistickou. Řečmi se k ní přiklání, činy na její podporu vidět není. Pravici se nedivím, ta je od samého počátku služkou superkapitálu USA. Levici se také moc nedivím, protože současná EU slouží zase přitrouble globálnímu superkapitálu.
    May 7, 2012 v 10.58
    Odkud začít
    Zcela souhlasím s Pavlem Šaradínem, ale přesná analýza nestačí.
    Musíme se vrátit na začátek a ponořit se hloub. Ne v čase, to, jak víte, nejde, ale v racionálním uvažování.
    Za vším je nutné vidět člověka, řekl Hamlet a bodl do závěsu. Co se nestalo? Vypadl člověk.
    Je nepodstatné který. Každopádně už nepotřeboval peníze. A tady je jádro pudla. Začátkem jsou právě ony (jejich druhou stranou je, jak známo, moc).
    Dokud žijeme ve společnosti, peníze potřebujeme a potřebovat budeme, protože jsou hlavním organizačním nástrojem naší pospolitosti.
    To ovšem neznamená, že peníze stojí výše než člověk, i když nás o takto na hlavu postaveném principu přesvědčuje nejen Miroslav Kalousek, ale kdekdo.
    Konstatuji: Peníze jsou a zůstanou jen pouhým, byť nezbytným, nástrojem a můstkem k celé škále požitků či v lepším případě uspokojených potřeb. Nástroj lze vylepšit, člověka v dohledné době vylepšit nelze. Vychováváme pouze jednotlivce, kteří často pod vlivem okolností upadají do propastného barbarství.
    Historie a prehistorie nás učí, že člověk se v průběhu věků mění málo. Proto je každé volání po jeho radikální změně marné. Chtě nechtě musíme začít u peněz.

    7. května 2012 Jan Šabata, nakladatel Brno
    PM
    May 8, 2012 v 10.4
    A jak tedy si to s těmi penězmi rozdáme?
    Mj se mezi námi objevil názor a dokonce organizované úsilí jednoho seskukupení, které usiluje o nutný posun kutivačního procesu pojetí demokratického režimu.
    Co říkáte, pane Šabato ambicióznímu úsilí pirátů, kteří přichází s pokusem o nastolení průhlednosti veřejných činitelů - jejich "ústavnosti" - pomocí již vyzrálých prostředků komunikační společnosti?