Nelze nad tím přivírat oči, nelze to bagatelizovat. Ve společnosti roste napětí. Není měsíc, aby média neprobírala nějaký otřesný zločin, kterého se měl dopustit někdo z romské menšiny. Z obrazovek i stránek novin na nás útočí srdcervoucí scény zbitých a zmučených lidí, pocity bezmoci a vzteku se umocňují. Tu byl někdo posekán mačetou, tam byl napaden policista, onde opět zmlácen patnáctiletý kluk tak, že je kvalita jeho života doživotně významně snížena.

Všichni se o tom musí dozvědět a hlavně - všem musí být jasné, kdo za to může. Přece Romové, protože nikdo jiný se takto nechová a není schopen podobné brutality. To je poselství, jež mnozí berou za samozřejmost a ztotožňují se s ním.

Být obětí brutálního útoku či příbuzným oběti, člověk se emocím neubrání. Zmar, hněv, nenávist, obraz zničeného snu před očima — to musí být děsné. A prožívat to den za dnem. Své by o tom jistě mohli vyprávět příbuzní a blízcí norského fašisty, jehož xenofobní a rasistické postoje média s klidem přenášela do světa jako zpravodajství ze soudního procesu.

O tom, jak média dokážou rozpoutat štvanici, pojednává i díl Dobrodružství kriminalistiky, Hon na rozhlasových vlnách, jenž ukazuje moc médií i snadnou zneužitelnost této moci.

Vždy je důležité si však představit sám sebe nejenom v roli napadeného, ale i v pozici člověka, na kterého se ze všech stran hrne vlna odporu a zášti, že zde nemá co pohledávat, že není občanem tohoto státu, že má táhnout pryč po dobrém, a nebude-li to po dobrém, pak… V pozici člověka, který žije podle zákonů země, ve které žít chce a chce mít svá práva a svou důstojnost.

Setkává-li se ale na každém kroku s nálepkou, že „je líný“, „je brutální a bezdůvodně přepadává jiné lidi“, že „zneužívá sociální dávky a proto se ostatní mají špatně a Kalousek musí provádět škrty“, ocitá se v bludném kruhu, z něhož není cesty ven. Je vyčleňován, aby byl nakonec, třeba proti své vůli, skutečně vyčleněn. Komu bude tisíckrát vštěpováno, jak je špatným, ten se špatným nakonec s velkou pravděpodobností stane.

Někteří lidé se nechají unášet vlnou „samozřejmé pravdy“, jež označila viníka i naznačila řešení. Tito lidé si nekladou otázky, a to otázky zásadní. Proč má být pachatel trestného činu identifikován podle národnosti, když národnost je sebedeklaratorní ukazatel a v posledním sčítání lidu se např. k romské národnosti přihlásilo méně než deset tisíc lidí? Kdo má právo říci — ten Rom je a ten zase není? A pokud už na nějakou takovou klasifikaci přistoupíme, kdo si klade otázku, jaké procento romské populace někoho napadlo a zbilo a jaké je srovnání s populací neromskou? Skutečně je kriminalita romské populace v poslední době vyšší, nebo je jenom více medializována? Co když naopak klesá?

Když jsem včera viděl obrázky chlapce, jemuž útočníci vzali sen být vrcholným sportovcem a nevratně mu poškodili jeho život, vzpomněl jsem si na svá gymnaziální léta, kdy nám třídní učitelka vyprávěla příběh nadějného sportovce, který studoval místní sportovní gymnázium a měl vše, jak se říká před sebou. Pak narazil snad někde v Pardubicích na skupinu skinheadů, což ovlivnilo celý jeho další život. Dnes je na vozíku a trpí mnoha vážnými zdravotními komplikacemi.

Ke kolika přepadením denně v České republice dochází? O kolika z nich jsme médii informováni? Na Romech se násilí neděje? Opravdu je důležité u kriminálníků zdůrazňovat, jaké měli vlasy, jaké oči a jakým jazykem mluvili? Nebo že bychom se pro příště zaměřili, které profese jsou nejbrutálnější? Zda je například více násilníků mezi taxikáři, než mezi kuchaři? Je nešťastné, že se média touto cestou vydala. Je to cesta, která potlačuje svobody jednotlivců i skupin osob, cesta, která štve lidi proti sobě a odvádí jejich pozornost od skutečných problémů. Například od problému vvstěhovávání sociálně slabých a vytváření moderních ghett, od problému rostoucí nezaměstnanosti, zvláště v některých regionech bez možnosti práce, od problému exekucí a práv a moci exekutorů. Trojkoaliční vládě se jistě hodí, že agrese a bezmoc občanů je namířena proti jiným občanům, a ne proti její bezprecedentně asociální a nekompetentní politice.

Ti, kdo volají po nastolení morálky s tím, že návrat k morálce podle nich stačí k uzdravení společnosti, a přehlížejí význam ekonomické základny, nevidí jeden závažný fakt. Pokud jsou lidé v situaci, že ztrácejí svou důstojnost a nemají prostředky, jak si ji udržet, sklouznou, aby přežili, na šikmou plochu (pokud tedy nejsou jako jeden řecký penzista, který volil sebedestrukci). Stávají se „lumpenproletariátem“ a veškeré hranice pro ně padají. Ke společnosti, z níž byli proti své vůli vyčleněni, necítí žádnou loajalitu a bojují za své přežití všemi prostředky. Čím je takových lidí více, tím horší vysvědčení pro celou společnost a její funkčnost. Požadovat „morálku“ po těch, kteří jsou přitlačeni ke zdi, je krátkozraké a pošetilé. Morálka musí být o něco opřena, a to o ekonomickou základnu. Existuje něco jako hierarchická Maslowova škála potřeb, kdy je nutné uspokojit potřeby základní, aby šlo uspokojovat potřeby na ně se vážící. Toto však mnohým uniká. Stejně jako skutečnost, že pro čím dál více lidí se stává nemožným naplňovat ty základní potřeby. Mít na bydlení, stravu, mít možnost pracovat a uživit rodinu.

Jistě je možné chtít po bezdomovcích, aby dbali o hygienu, po hladovějících, aby nekradli, po zbídačených, aby se nebouřili. Je to však tažení proti větrným mlýnům, zatímco stávající systém naráží čím dál bolestněji na své mantinely s tím, že mu vadí práva a svobody občanů i jejich počet. A za tento stav Romové ani čaroděj Rumburak skutečně nemohou.