Českou republikou i Slovenskem otřásají korupční skandály, včetně skandálů týkajících se financování politických stran. Z uniklých spisů, nahrávek a dalších informací se nám rýsuje obraz o propojení těchto jednotlivých negativních jevů — korupce, klientelismu a skrytých penězovodů do soukromých kapes i partajních pokladen. Mezi laickou i odbornou veřejností tak rostou obavy a znechucení z toho, komu politici a politické strany slouží — zda spíše než veřejnému zájmu to není k obohacení sebe sama, svých členů, svých klientelistických sítí nebo korporací.

Tak jako není zcela nový tento jev, není nová ani otázka, co s tím. A vzhledem k povaze problému není ani překvapivé, že jednou ze základních součástí navrhovaných řešení je i úprava pravidel financování politických stran a jejich účinnější vymáhání. Modelů financování a způsobů jejich právního podchycení je mnoho. Stejně tak již existuje i řada doporučení, například od Rady Evropy. V souladu s těmito doporučeními se v České republice i na Slovensku rýsuje (přinejmenším veřejně deklarovaný) mezistranický konsensus o potřebě větší transparentnosti, intenzivnější veřejné nezávislé kontrole a silnějším vymáhání pravidel. Nedávno předložený návrh ČSSD také obsahuje zavedení stropů na výdaje v kampaních platných pro všechny strany.

Vedle opatření týkajících se procedur spojených se stranickým financováním je ale také klíčová otázka CO a do jaké míry může být zdrojem financování. Kolik má na fungování stran přispívat stát? Kolik sami členové strany? Kolik soukromí dárci? Mohou být anonymní? Může strana sama podnikat a zisk využívat ke svému financování? Mohou na provoz stran přispívat soukromé firmy?

Ne firemním „darům“

Tyto otázky a různé odpovědi na ně ztělesňují protichůdné principy. Konflikt existuje například mezi občanským principem svobodného fungování politických stran nezávislého na státu a principem státní finanční podpory (a její kontroly). Nebo mezi otevřeností prostředí pro politickou soutěž, ale zároveň prevencí sledování partikulárních zájmů a hrozby kartelizace, kdy k nejvýznamnějším zdrojům financování (především státních) má přístup jen omezené množství zavedených a silných stran. Protože všechny tyto principy jsou legitimní, je třeba zvolit kompromisní řešení, které nejlépe odpovídá danému konkrétnímu kontextu. I proto v demokraciích existuje tolik různých modelů financování stran.

Jaké principy by měly dostat silnější podporu v našem prostředí a v naší dnešní situaci? Za prvé je to posílení principu nezávislosti na zájmech silných a bohatých subjektů — jednotlivců, firem, skupin. A za druhé je to posílení veřejné kontroly stranického financování.

Jak ve své nedávno vydané knize brilantně připomenul David Graeber, dar nemusí nutně být vnímán jako dar, ale jako dluh, závazek pro budoucí plnění od jeho příjemce. O to více, pokud se jedná o dar od firmy. Extrémně vyjádřeno to může být Graeberovým odkazem na přísloví, že „dary se z lidí dělají otroci“ ("by gifts one makes slaves"). Není příliš na místě si dělat iluze, že dary politické straně od soukromé firmy nebudou vnímány jako závazek a dluh vůči této firmě ze strany subjektu, který se účastní tvorby prostředí a pravidel pro celou politickou obec.

Jednou z variant řešení by tak mohl být úplný zákaz podpory politických stran soukromými firmami. Nebo obecný zákaz s povolenými výjimkami za splnění určitých podmínek. Diskuse o takovém zákazu by rozhodně měla být součástí debaty o reformě financování politických stran. Východiskem by měla být teze, že financování politických stran soukromými firmami je velmi rizikové a v naší konkrétní situaci, kdy korupce a klientelismus jsou již silně rozbujelé, není záhodno. A pak se teprve, vzhledem k tomuto východisku, dívat na to, jestli splnění některých kritérií a podmínek takovou formu financování mohou omezeně umožnit. Ani v Česku ani na Slovensku ale zatím zákaz financování stran soukromými firmami součástí debaty není. Naopak. Hovoří se spíše o posílení soukromého financování stran (byť to může mít více zdrojů, nejen soukromé firmy).

Druhou stranou mince totiž je, že pokud uzavřeme nebo silně omezíme tento zdroj, budou zřejmě muset i při nastavení výdajových limitů na kampaně nastoupit zdroje jiné. Především pak zdroje veřejné. To není mezi českou ani slovenskou veřejností populární. V klimatu neustálých skandálů a klesající důvěry v politiky a v politiku se není moc čemu divit, že se lidem nechce na toto přispívat ze svých daní. Volání české pravice po omezení státních příspěvků a posílení soukromých tak apeluje na tuto lidovou náladu (kterou její politici z velké míry sami vyvolali).

Státní financování jako jedna z přísad léku

I přesto by ale omezování státního financování v současné situaci nebylo moudré a naopak by mohlo být kontraproduktivní. V období, kdy odeznívá éra masových stran a tudíž se snižuje potenciál členských příspěvků na stranickém financování, návrhy na snížení státní podpory mohou ještě více zahnat politické strany do náruče bohatých mecenášů nebo firem s partikulárními zájmy. A zaměří pozornost stran ještě více na fundraising namísto toho, aby většinu své energie věnovaly artikulaci a reprezentaci veřejného zájmu.

Je důležité si také uvědomit, že se v tomto ohledu bavíme o mnohem menším objemu veřejných prostředků, než by se zdálo. Prostředky, kterými stát přispívá na provoz politických stran, představují jen mizivou část státních příjmů a výdajů. Například v roce 2011 stát na financování politických stran vydal na první pohled ohromnou částku téměř půl miliardy korun. Tato částka ale představuje pouze 0,2 % příjmů státního rozpočtu za první pololetí roku 2011 a jen mizivých 0,08 % výdajů státního rozpočtu za první pololetí 2011. V rámci celoročního rozpočtu pak tyto poměry budou ještě mnohem menší. Jak významné úspory z těchto čísel půjdou vykouzlit a za jakou cenu? Přitom výhody státního financování mohou být v konečném důsledku mnohem větší než dané výdaje. Například posílený tlak na veřejnou kontrolu a transparentnost takto vydaných veřejných financí.

Kvůli již existujícímu a rozbujelému klientelismu a korupci nelze při nápravě spoléhat na politickou kulturu, sebekontrolu či nepsaná pravidla. Pacient už je těžce nemocný. Teď již nemluvíme o prevenci nebo léčbě zvýšené teploty, ale o důkladné léčbě. Která musí nastoupit co nejrychleji a co nejúčinnějšími prostředky.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem