Vynesený rozsudek soudcem Janem Šottou v procesu „Bárta kontra Škárka + Kočí“ byl překvapením nejen pro zúčastněné strany, včetně státní žalobkyně i obhájce. Přesně řečeno tento název procesu je nepřesný. Šlo o žalobuVíta Bárty a Jaroslava Škárky pro obvinění z korupce a Kočí zde vystupovala jako svědkyně. Ovšem před soudem šlo o rozpory v interpretaci Bártova podání kontra podání Škárky, podporovaného výpovědí Kočí. Závažnost zde byla v tom že u všech tří hlavních aktérů jde o poslance Národního shromáždění — parlamentu, tedy nejvyššího zákonodárného sboru České republiky. Skandální a současně trapné vystupování hlavních aktérů před soudem přitahovalo k průběhu procesu zájem celé veřejnosti i medií .

Rozsudek byl překvapením jak pro „obecnou“ veřejnost, tak i pro „informovanou“ veřejnost - pro ty, kteří mediálně komentovali proces i ty, kteří jej pečlivě sledovali. Ba jak se zdá dokonce i pro část právnické a profesionální veřejnosti.

V čem spočívalo to překvapení? Nejsem právník, nemohu posoudit dikci jednotlivých paragrafů a možné varianty jejich interpretace a tedy i možné alternativy rozhodování soudce, maximálně se mohu považovat za „informovanou“ veřejnost .

Věcně vzato, překvapení „veřejností“ bylo mnohostranné. Pro někoho bylo překvapením, že oba obžalovaní byli odsouzeni i přesto, že u obou soud uznal polehčující okolnosti. (Pochybovači mohou namítnout — oba se odvolali — uvidíme jak to dopadne) . Pro přivržence Bárty bylo překvapením, že nebyl zproštěn viny. Pro přivržence protibártovské koalice, že Bárta dostal jen podmíněný trest a že Škárka byl odsouzen nepodmíněně.

Obecně velká část veřejnosti je zklamaná tím, že „nejsou odsouzeni a zavřeni oba“. (Teoreticky vzato — ačkoliv to nepředpokládám - bych soudil, že by to bylo možné po odvolání u vyšší soudní instance) Řadě lidí se však zdá, že není správné, že ten který nabízel úplatek, dostává mírnější trest, než ten který ho přijal a ještě k tomu tvrdí , že jej jako „bojovník“ proti korupci oznámil.

Soudce ve své záverečné řeči jasně řekl, že nejen úplatek je korupcí, ale že i půjčka může být korupcí: „Definici úplatku může totiž zcela nepochybně naplnit i půjčka , pakliže je poskytována za podmínek, jež pro jejího příjemce představují přímé majetkové obohacení či jiné zvýhodnění. Stejně tak úplatkem může být i jiné zvýhodnění, například poskytnutí protislužby…“ . Čili definoval Bártu jako korupčníka a jako korupčníka jej odsoudil. Jako polehčující okolnost, mimo jiné, však vzal Bártovo „dobrovolné — ač nevědomé“ doznání. K tomu měl zřejmě soudce právo a je nutné ho uznat.

Pro mne jako laika, zůstává otázkou, zda toto „neuvědomé doznání“, není spíše projevem arogantní manipulace politika s pojmy, jakýmsi „ptydepe“ , kterým zkorumpovaná sféra zkouší zblbnout veřejnost a „ožulit“ i soud. Je pro mne — neprávnickou doposud — otázkou, zda by užití tohoto ptydepe nemělo být spíše přitěžující okolností.

U Škárky pro jeho naprosto nevěrohodné jednání, fixlování s důkazy atd., soud neuznal jeho — naprosto nevěrohodnou - pózu bojovníka s korupcí a kvalifikoval ho jako podvodníka jak v jednání s Bártou — „jakkoli prvotní korupční nabídka vzešla od obžalovaného-k samotnému poskytnutí obou úplatků jej přiměla provokace jeho politických odpůrců, kteří si o peníze řekli právě s úmyslem obžalovaného zdiskreditovat“. Právě tak soudce kvalifikoval Škárkovo vystupování před soudem jako podvodné a podvádějící soud i veřejnost a odsoudil ho nepodmíněně.

Myslím, že rozsudky padly právem. Za rozhodující, obecně významný výrok soudu pokládám následující: „Nelze připustit myšlenku, že trestní právo se musí zastavit před branou politiky a že jednání, které je na jakékoli jiné úrovni lidského života postihováno trestním zákoníkem a trestáno, se od určitého postavení pachatele stává beztrestným“ Tím soudce jasně podtrhl význam nezávislé soudní moci a dosah jejího působení, které se shoduje s míněním a právním cítěním oné veřejnosti klamané ptydepem velké části politických elit.

Proto naprosto nechápu titulky „Bárta je  menší zlo“ a „Zákeřný podvod je horší než úplatek“, kterými je uváděna poznámka komentátorky LN (14.4.12 str. 10) paní Lenky Zlámalové, která je založena na fikci, že soudce rozbil příběh „černobílých kontur“ o zlém Bártovi a hodném Škárkovi a Kočí . Naprosto podle mé zkušenosti veřejnost nepokládala Škárku, či Kočí za bojovníky proti korupci, ale spíše za trapné postavy, trapně ilustrující poměry mezi „veverkami“ a často nejen v této straně, ale na celé naší politické scéně . Kde se vzala „silná mediální podpora falešných hrdinů“, pokud nemluvíme o kotrmelcích celé strany veverek, je mi také nejasné.

O to tu ale nejde. Zde se opět objevuje hra s pojmy - ptydepe, které Lidovým novinám neslouží ke cti. Obrátím se nejprve k autoritě Slovníku jazyka českého (vydání 1958 — je mi líto novější nemám doma k dispozici, ovšem základní význam bude stejný, nejde o nová slova) :

„Podvod = záměrné uvedení v omyl s úmyslem něco získat (často ke škodě druhého)“ (str.679)

„Úplatek = peněžitý, nebo jiný dar k podplácení někoho“ , „Úplatkář = kdo bere n. dává úplatky, korupčník“ (str.997)

„Korupce = korumpování (zprav. podplácením) ve veřejném životě“ (str.957)

Jestliže postavím podvod proti úplatku jako samostatné kategorie, opouštím pole pravidel práva i etiky a stavím se na pole čistě ekonomizujícího uvažování (ovšem falešně ekonomizujícího — již zakladatel moderní ekonomie vycházel z etického uvažování) — jde zřejmě o nerovnou směnu, kdy získává jen jedna strana — druhá je ve škodě, je tedy podvedena. Poskytuje-li jedna strana úplatek — druhá strana něco za to dává - není ošizena ani jedna z obou stran, formálně jde o směnný obchod obou stran.

Jenže kdo je tady ošizen, okraden, na čí úkor tato směna jde? Na úkor třetí strany, kterou je ona mytická veřejnost. Je to míň, než když je podveden jen ten druhý? Takže je to podvod a vraťme se tedy k onomu vědomí, že ten ošizený není ani jeden z těch dvou, kdo dávají a berou úplatky, ale ten třetí. Jde tedy o korupci a korupce je zákeřný podvod.