Temnota je proto, aby bylo světlo II. — Léta devadesátá

František Kostlán

V ČR bylo v samých základech ekonomické transformace v první půli devadesátých let nastaveno korupční a klientelistické prostředí, které s menší, či větší intenzitou trvá podnes.

„Kdybychom z paměti vymazali zločiny, tak bychom spáchali také zločin.“

Americký rabín Israel Miller (Fenomén holocaust, Pražský hrad, 1999)

V prvním díle této úvahy Temnota je proto, aby bylo světlo I. jsem popsal židovské zkušenosti s (ne)vyrovnáváním se s vlastní minulostí. Na konkrétních příkladech jsem se snažil ukázat, že bolestné zkušenosti z minulosti vyplouvají na povrch, i když se je snažíme potlačit - v tom případě má nevypořádaná minulost velmi negativní dopad na jednotlivce, jejich potomky i okolí. A že jedním z důležitých momentů, proč se od minulosti distancujeme, je neschopnost či neochota přiznat si, jak velkého zla je člověk schopen. V této části úvahy se zabývám tím, kterak se nevyrovnávání s minulostí odrazilo na společenském dění v prvním desetiletí po převratu listopadu 89. A naznačuji, jaký to mělo dopad pro dnešek.

Smazávání hranic mezi dobrem a zlem

Vyrovnávání se s minulostí v Československu a České republice 90. let vypadalo z ptačí perspektivy jako kruhová obrana před tím, co by se mohlo vyvalit i z nepatrně pootevřené železné skřínky, v níž sami před sebou skrýváme traumata a strázně z minula. Nejde jen o individuální železnou skřínku, i ve společenské rovině má ignorování vlastních traumat neblahé důsledky. Jak jsem již zmínil, současná společnost vykazuje všechny příznaky, které s sebou nese ignorování vlastní minulosti: smazávání rozdílu mezi dobrem a zlem, nechuť zabývat se věcmi do hloubky a absenci zákonů a pravidel poučených zkušenostmi.

Vlastně si dodnes nejsme často jisti, co je zlé a co dobré. Překlenujeme trhlinu, která nám pomáhá v rozlišování, jak ji popsal někdejší osvětimský vězeň, psycholog Viktor E. Frankl: trhlina procházející celým lidstvím a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejhlubších hlubin a je zjevná právě na dně propasti, kterou reprezentuje koncentrační tábor.

Obecně vzato: nevyrovnávání se s minulostí nastolilo smířlivost vůči předchozímu zlu, čímž i otevřelo cestu společenskému přerodu bez ohledu na spravedlnost, etiku a právo v demokratických zemích obvyklé. Jen velmi těžko lze být smířlivý k jedněm špatnostem a zároveň být neústupný vůči druhým tak, aby to nevyznělo minimálně pokrytecky, spíše však mnohem hůř. A nemůžeme očekávat, že na pojmenování a odsouzení minulých i nových špatností přistoupí někdo, kdo se jich sám tak či onak účastnil. 90. léta se nesla v tomto přesně duchu.

Kladli jsme si po převratu otázky, které o smazávání rozdílu mezi dobrým a špatným, o naší bezradnosti v tomto směru, vypovídají výmluvně. Nejsou „kati“ zároveň oběťmi? ptali jsme se například. Přes Franklem popsanou trhlinu jsme postavili první můstek vyzdvižením „práva pachatele“ nad práva oběti, příbuzných, pozůstalých (to nám ostatně také zůstalo dodnes). „Katy“, kteří jsou zároveň oběťmi, byli myšleni především udavači a lidé z nižší komunistické nomenklatury, kteří o nás bezprostředně rozhodovali na školách či v zaměstnání apod. Brzy a velmi lehce jsme zapomněli, že mají na svědomí životy, osudy či zdraví těch, kterým ublížili. Tak se z nich stali „malé ryby“. Do uvažování nad tím jsme opomněli zahrnout poznání, že bez těchto „malých ryb“ by se totalitní režim dlouho neudržel. Udavači i nomenklaturníci z praxe přenášeli informace a poznatky výše - a teprve podle nich mohl režim reagovat tak, aby jeho opatření byla co nejvíce účinná.

Paušalizování v tomto směru (vyvinění „malých ryb“ bez rozdílu) a především neustálý tlak na „udělání tlusté čáry za minulostí“, který vyvíjeli, se autorům této myšlenky vymstil: vrátil se jim obrácený naruby.

Důsledky utajování

Jedním z důsledků onoho tlaku bylo utajování dokumentů Státní bezpečnosti (a dalších materiálů) či vytvoření speciálního „fondu Z“, kde byly ukryty svazky nových prominentů (i svazky nepřátelských osob, nejen udavačů). Skrývání informací z minulosti mělo neblahý dopad na celou společnost:

Do různých funkcí se dostali vydíratelní lidé (ve vztahu k sovětským - ruským tajným službám to nepochybně platí dodnes).

Postupně vyplouvaly na povrch různé kauzy v podobě „náhlého odkrytí“ spolupracovníků StB. To nesloužilo jen k odhalování skutečnosti, ale napomáhalo to také k manipulaci s veřejností - politici mohli lépe odvracet pozornost od svého počínání a před volbami věrohodněji mobilizovat proti „společnému nepříteli“. ODS, která ve druhé polovině 90. let již neměla voličům co nabídnout, získávala hlasy díky těmto a podobným technologiím moci.

A vznikl lustrační zákon v podobě, na niž nemůžeme být hrdi, protože nedokáže rozlišovat individuální vinu či její míru, tedy brát v úvahu okolnosti, za nichž dotyčný začal s totalitní mocí spolupracovat, kolaborovat. Je velký rozdíl mezi udáváním za peníze či z ideologických důvodů, nebo proto, že dotyčného Státní bezpečnost vydírala a nutila ke spolupráci násilím. Nejhorší dopad lustračního zákona spočíval v následné paušalizaci: k tomu, aby byl brán jako ten špatný, stačilo o komkoli říci, že podepsal spolupráci s StB. Obecně vzato, chyběla potřeba zkoumat ve svazcích, jestli dotyčný skutečně někoho udával, jestli někomu ublížil, či nikoli.

Tato paušalizace byla přímým důsledkem paušalizace předchozí, v obráceném gardu, protože byla přímou reakcí na ni. V projevech pravicových poslanců při schvalování lustračního zákona byla hlavním předmětem kritiky právě snaha narýsovat tlustou čáru za minulostí (kritiku ovšem většinou směrovali z ideologické pozice, nikoli se znalostí věci).

Společenská strnulost, která se mimo jiné projevuje i bezobsažností naší „demokracie“ a zablokováním politiky, vypovídá o čemsi nezdravém. Namísto snahy o poznání skutečnosti jsme si utvořili náhradní realitu. Dodnes bagatelizujeme komunistické zločiny. Zavíráme oči před naším chováním vůči Romům za tzv. druhé republiky a protektorátu. Pardonovali jsme ty, kteří páchali násilí na československých Němcích po skončení války (a to se mnohdy tklo i německých antinacistů a některých německy mluvících Židů, kteří se vrátili z koncentračních táborů). Skuteční nacističtí viníci přitom u nás nebyli souzeni, neproběhlo tedy zkoumání individuální viny. Namísto toho nastoupilo běsnění Rudých gard a dalších skupinek a lidí, provázené vražděním, a paušalizace v rámci hlásání kolektivní viny.

(Ne)jsme jako oni!

Heslo „Nejsme jako oni“, které během listopadového převratu dunělo náměstími, symbolizovalo nenásilný duch revolty a přinášelo lidem uspokojení, že dokážou nezneužívat z nebe spadlou moc momentální jednoty. Byla to nádherná doba, plná vzmachu toho nejlepšího, co v nás je, plynoucí ve znamení nenásilí, tolerance a osvobození se z ponížení.

Jenže za tímto heslem následovalo další: „Vinni jsme všichni“. To symbolizovalo paušalizaci jako příznak doby. Snášelo se k nám s nemenší vehemencí z úst demokratických autorit, včetně Václava Havla, v různých formách a sděleních. Obzvlášť silně zaznívalo v křesťanském prostředí.

Heslo „vinni jsme všichni“ přeloženo do češtiny v tomto případě znamenalo „jsme jako oni“, jelikož míra viny se nerozlišovala, jak již bylo řečeno. Nastolila se tak schizoidní atmosféra. „Nejsme jako oni“ proto, že na rozdíl od nich dokážeme být nad věcí a odpustit ponížení, kterému nás vystavili, že nechceme používat jejich násilné a další metody. A zároveň „jsme jako oni“, protože jsme se stejně jako nejvyšší funkcionáři KSČ či represivních složek podíleli na totalitě. Ti samí lidé, kteří správně upozorňovali, že neexistuje kolektivní vina komunistů, zároveň veřejnost přesvědčovali, že kolektivní vinu neseme všichni. Původně dobrý úmysl tohoto hesla, apel na individuální vnitřní katarzi, se tak u jednotlivců rozešel s realitou (prožitou minulostí) a stal se kontraproduktivním.

V běžném životě vedl tento rozpor k faktickému odmítnutí reflexe vlastní minulosti, jejího „bezpředsudečného vyrovnání,“ jak si přál i Václav Havel. Podle Havlova někdejšího vyjádření je minulost třeba reflektovat, pojmenovat a bez předsudků se s ní vyrovnat. (TV Prima, Nedělní partie, 3. 10. 2000.) Nelze však individuálně pojmenovat, uchopit či reflektovat obecně pojatou fiktivní náhražku skutečnosti (vinni jsme všichni), byť ji formulovala nastupující demokratická elita mající v ten moment důvěru většiny.

Smazávání hranic mezi dobrem a zlem za pomoci tohoto hesla vzalo možnost vnitřní katarze těm lidem, kteří se provinili více než jiní. Tam, kde není jasné, co je zlo a kdo je za něj odpovědný, nikdo za nic vinu nenese. A logicky následně i těm, kteří se provinili méně. „Proč mám právě já zpytovat svědomí, když hlavní komunističtí zločinci se povalují ve svých vilách, s důchodem, o němž se může bývalým politickým vězňům jen zdát?“ mohla znít (logická) úvaha těchto lidí.

Nemohlo tudíž dojít ani k žádoucí katarzi, či, chcete-li, ke zkoumání vlastní železné skřínky, oddělení dobra od zla, poznání, přiznání (především sobě sama), pokání… a poté i odpuštění. Jak se ukázalo, předlistopadová protikomunistická opozice nedokázala promyslit věci z pohledu přirozenosti lidské povahy. Očekávání, že každý (většina, velká část…) bude zpytovat svědomí po jakékoli výzvě, bez ohledu na souvislosti a okolní dění, bylo naivní.

Na jedné straně silně zaznívalo přesvědčení, že vyrovnávání se s minulostí je nesmyslné a nepotřebné, na druhé straně nám politika nabízela ideologickou náhražku tohoto vyrovnávání se v podobě lustračního zákona atd.

A otevřel se tak i prostor pro manipulaci. Absence katarze sebou nesla již zmiňovanou paušalizaci, zamlžování či zastírání věcí (počínaje utajováním), aroganci, polopravdy, lži, politiku založenou čistě na technologii moci - to vše (a další negativa) se stalo běžnou součástí života a spoluutvářely v 90. letech onu Václavem Havlem pojmenovanou „blbou náladu“, která napomohla v očích lidí diskreditovat demokracii jako systém. I tyto následky víceméně platí dodnes.

Tunelo-tvornost

Nešlo jen o první polistopadovou politickou garnituru vzešlou z Občanského fóra. I přidružení psavci se v první polovině 90. let odmítali zabývat či rovnou bránili odkrývání mechanismů totalitního režimu. (Psavci myslím intelektuály, odborníky na společenské vědy, novináře, publicisty, komentátory - a nechovali se tak samozřejmě všichni a vždy, nechci paušalizovat, pouze užívám zkratku.)

Společenská atmosféra byla předznamenána vyjednáváním opozice s komunisty u kulatých stolů, které bylo ze strany demokratů ústupné ze dvou hlavních důvodů. Prvním byla opodstatněná obava z posledního vzepětí zastánců represe v komunistických řadách, druhým „filozofie smíření,“ která zároveň umožňovala i ospravedlňovala následnou přímou spolupráci s údajně přijatelnou částí komunistického vedení.

Zde měli předáci Občanského fóra alespoň nějaký korektiv ve „vox populi,“ který je při sestavování první společné vlády s komunisty upozornil, že zašli příliš daleko (komunisti navrhovali do vlády příliš mnoho svých členů, což by vedení OF těžko před veřejností obhajovalo).

Tehdejší novinařina a publicistika (veřejné vystupování vůbec) však podobný korektiv postrádaly. Až na výjimky chyběl psavcům potřebný odstup od nastupující demokratické elity. A ti z předlistopadových žurnalistů a publicistů, kteří se věnovali posluhování komunistickému režimu, jen změnili pána. (Čestní novináři si ovšem zachovali tvář před listopadem 89 i po něm.) Nekritické prostředí, utvářené hlavními médii, vedlo k prorůstání politiky, novinařiny a publicistiky v jeden mohutný proud falešně pojímané státotvornosti.

Psavci nulovým odhodláním ke kritičnosti připravili půdu i ekonomické reformě, oproštěné od potřebných prvků práva a etiky. A poté ji i přímo „drželi při životě“. I jejich přispěním se vlády v čele s Václavem Klausem dopracovaly pocitu vlastní neomylnosti. Tak se ze „státotvornosti“ stala tunelo-tvornost.

Korupční prostředí a ekonomická transformace

Svobodu ve společném prostoru začali po listopadu 89 užívat nejprve a nejvíc lidé „nesvobodní“, nejkřiklavěji různé komunistické a estébácké výhonky, často s nakradenými penězi, sítí konexí, se znalostí fungování zjevných i skrytých mechanismů a dalším sociálním kapitálem. Málokdo jiný u nás měl prostředky (například) na založení privatizačních fondů či přímou privatizaci. Dostatek peněz zde před listopadem získalo poctivým způsobem jen pár jedinců z řad umělců, sportovců apod.

I na pravici stáli lidé, kteří nechtěli žádné vyrovnávání se s minulostí, kterým vyhovovala ona náhražka v podobě lustračního zákona, dobrá k umlčování nespokojených hlasů. „Česká cesta“ nasměrovala ekonomickou transformaci ve prospěch konkrétní skupiny lidí, složené většinou ze starostrukturních technokratů střední a vyšší vrstvy (například ředitelé a náměstci podniků, ekonomicky a technicky vzdělaní příslušníci a spolupracovníci StB - příkladem budiž Václav Junek z Chemapolu), z výše postavených komunistů, kteří včas přeběhli na druhou stranu (například Marián Čalfa) a nekomunistických hochštaplerů - vedle těch, které symbolizuje Viktor Kožený, šlo o různé vexláky a další přikradače již z doby komunistického režimu.

Do této skupiny pochopitelně patřili i ti, kteří transformaci nasměrovali tímto směrem, v čele s Václavem Klausem.

Utajování archivů či jejich podstatných částí umožnilo těmto „podnikatelům“ tahat v pozadí za nitky. Byli v té době jediní, kteří měli k dispozici různé materiály, jimiž mohli neposlušné donutit k poslušnosti. Propojení politiky s nově vznikajícím „byznysem“ nastartovalo již v první polovině 90. let systém beztrestného, leč dobře viditelného rozkrádání a tunelování, nejčastěji právě výraznými viníky z dob totality.

Politici (a psavci) tento sytém legitimizovali ve svých veřejných vystoupeních a legalizovali v legislativní rovině. Například privatizační projekty nemohl ze zákona přezkoumávat soud. Přestože se několik let vědělo, že zákony de facto umožňují daňové podvody v kauze LTO, politici je díky mlčení většiny médií na veřejnosti poměrně dlouho úspěšně obhajovali. Do této logiky věci zapadá i Klausova nechuť vůči restitucím: čím více se vracelo nakradené předchozím majitelům, tím méně zbývalo pro výše jmenované.

Takto, v samých základech ekonomické transformace v první půli 90. let, u nás bylo nastaveno korupční a klientelistické prostředí, které s menší, či větší intenzitou trvá podnes. O nejvyšší intenzitu, hned po zlatokopeckých transformačních časech, se zasloužila opoziční smlouva. Na jejím základě si korupční prostředí rozparcelovaly pro sebe ČSSD a ODS. A vydírání prostřednictvím kompro-materiálů bylo trvale povýšeno na metodu politického boje, jak můžeme nyní sledovat v rámci nekonečných kampaní spojených s odposlechy.

Tento systém pojmenoval Václav Havel přiléhavým výrazem „mafiánský kapitalismus“. Učinil tak bohužel až v roce 1997. I u Havla převládla zpočátku „státotvornost,“ která vycházela z mylného přesvědčení, že nový režim se nemá kritizovat, když se ještě nepostavil na vlastní.

K vyrovnávání se s minulostí v onom širším kontextu na společenské ani individuální úrovni nedošlo. Nastavené podmínky ekonomické transformace a společenská atmosféra vyvolaná „filozofií smíření“ byly hlavní příčinou stavu, v němž k tomu ani dojít nemohlo. Nenasytnost, bezostyšnost a oprávněný pocit beztrestnosti, které společnosti dávali najevo staronoví zlatokopové společně s některými polistopadovými politiky, sebou nesly příliš silnou dávku arogance moci. I to platí podnes.

(V dalším pokračování se budu zabývat i rolí justice, médií a novými ideologickými zločiny, například rasismem a přístupem státu k němu apod.)