Ač si vysoce cením individualismu a možná nejvíc individuální lidské svobody, jsem levicově zaměřená, neboť se mi zdá, že člověk naší doby naprosto nedoceňuje míru toho, jak je na svém okolí závislý a nakolik je s ním spojený, že bez péče a bazální důvěry ve společnost kolem sebe nemůže jedinec vést šťastný život. Nemluvě o tom, že to, čemu se dnes většinově napravo říká svoboda, se až podezřele často obléká do ostnatého drátu a platí prý jen někdy a pro některé.

Když loni padl výsledek voleb, utěšovala jsem se, že sice půjdeme cestou do kluzka vydlážděnou bodavým zlatem, ale aspoň nás tedy čeká řád a stát získá systematickou podobu. Sice to bude systém, který válcuje všechno kromě žravosti, ale třeba se systematičnost dá později využít a zaměřit jiným směrem.

Jaké bylo mé překvapení. Že se na nás valí už ani moc nezakrývaný rasismus, že veliké Komenského ideje zas jednou uvolní místo velkovýrobnám recitátorů mrtvého jazyka a za svobodu budeme sousedovi podstrkovat kameru, se dalo z lecčeho vytušit už předem. Viditelně jsme ještě tak zcela nevzdali lásku k Velkému bratru a osamostatňování bolí.

Ale že se ocitneme v neuvěřitelném chaosu, přikováni pod valícím se proudem pseudozákonů, které od Aše až po Hrčavu (nebo Bukovec) o realitu nezavadily, že situace připomíná byvší léta tzv. normalizace nejen tím, jak se postupně utahují šrouby a lidé se samou „flexibilitou“ smrskávají do neviditelných šedých myšek míhajících se ulicemi — kde jsou bujará devadesátá léta — ale i tím, že kam se člověk ohlédne, tam na něj vyskočí nějaká nedomyšlenost, nepraktičnost, nedotaženost, které dohromady dávají ten dobře známý „bolševický“ zmatek. Ještě za sovětského režimu jsem byla náchylná si myslet, že neuvěřitelný chaos, který bolševický socialismus vykazoval, byl chaosem tak trochu ruským, východním. Evidentně byl bordelem přerostlé a ve švech praskající totality.

Procesem, v němž se v jednotlivých resortech začne prodírat na povrch, že středobod jejich činností a přirozený cíl se nalézá někde úplně jinde než je cíl proklamovaný, kdy začnou narůstat plody toho, že role odborníků byly předány ochotným žvanilům a vše, co podléhá státu, vykazuje podivnou roztříštěnost a nekoordinovanost.

Co víc, pravděpodobně se nacházíme v situaci, kdy těžko odhadovat, kde tento stav končí a kde začíná, co všechno se hroutí a jaká část systému je postupující korozí již poničena. Známky postupujícího marasmu a odtrženosti institučních řešení od reálného života se projevují v měřítku mezinárodním, ba možná i meziplanetárním. Občas se zdá, že bere za své celá jedna představa světa, že východ z krize nevede zpátky, ale pravděpodobně aspoň z části do neznáma. Jak v diskusi k článku Ivana Štampacha „Tentokrát se lekli“ podotkl Jiří Dolejší, nevede k reformám, ale k transformaci (případně tomu, čemu se v psychologii říká „gestalt“, přerod na vyšší vývojovou rovinu).

Dnes už se dá říci, že ve většině evropských zemí sem tam prokmitne ohýnek odporu, množí se demonstrace, ve Španělsku silně narůstá vědomí návaznosti na předešlé události na Islandu a nutnosti změny celého systému bez ohledu na hranice a momentální proklamované zaměření vlády, doposud lehce kacířské, ale čím dál častější hlasy porovnávají revoluce na jiných kontinentech s děním v Evropě. Do kolektivního vědomí začíná prorůstat, že nejde o kosmetické změny či odkrytí jednotlivých viníků, ale o zachování důstojnosti lidského života vůbec, o proměnu našeho vztahu k životu i k sobě samým.

Budiž útěchou, že, jak ukazuje např. Jean Piagett, ve vývojové psychologii jedince v obdobích Gestalt dochází k zajímavému úkazu — nově uplatněné dosud neznámé řešení, které odpovídá vyššímu stádiu, se po prvních úspěších jakousi tajemnou cestou neočekávaně rychle rozšíří i do dalších částí psychiky a k transformaci dochází spíše skokem než postupem pokus — omyl. Dosud nahromaděné zkušenosti a znalosti získají spíše jiný náhled než nové informace či metody. Podle této i dalších vývojových teorií se podobně odehrávají i přerody společenské, nové přichází jakoby náhle a rychle se šíří do všech stran.

Možná jde spíš o odvahu uvěřit, že řešení může přijít odjinud, než odkud jsme zvyklí, že sůl je někdy nad zlato a dobrý vztah nad všechny tzv. reality světa a že svým postojem měníme i obsah svého myšlení. Že dobrá vůle platí.