Listopadové předání moci (sametová revoluce), požralo samo sebe, vlastní ideály a sny. Začalo to odmítnutím vyrovnávání se s vlastní minulostí. Dnešní česká společnost vykazuje všechny příznaky, které s sebou nese ignorování vlastní minulosti: smazávání rozdílu mezi dobrem a zlem, nechuť zabývat se věcmi do hloubky a absenci zákonů a pravidel poučených zkušenostmi.

Vyrovnávání se s minulostí: židovské zkušenosti

Židovské zkušenosti se šoa a traumata válečné i poválečných generací vypovídají o tom, že vyrovnávání se s minulostí je nezbytné pro jednotlivce i pro společnost. Zároveň však ukazují, proč je tento proces vedoucí ke kýžené katarzi obtížný: je třeba mít vůli a sílu zkoumat i nejbolestivější místa ukrytá kdesi uvnitř každého z nás i v kolektivním nevědomí.

XX. století posunulo lidské uvažování i cit pro věc do netušených nížin. Oba totalitní režimy, nacistický i komunistický, přímo útočily na náš cit pro spravedlnost. Co se dříve zdálo zlé či nesprávné, bylo během relativně krátké doby přijatelné či se dalo potlačit natolik, že se s tím vlastní svědomí dokázalo vyrovnat.

Myšlenku vyslovenou v titulku jsem si vypůjčil z kázání chasidského cadika Jákoba Jicchaka, zvaného Jasnovidec z Lublinu, který žil na přelomu 18. a 19. století. Rabi učil své žáky, že i zlo je výtvorem Božím: „Co je však zlo, které tvoří Bůh? Je to moc, konat to, co si přeje, aby se nedělo. Kdyby ji nestvořil, nemohl by se mu nikdo protivit. On však chce, aby se mu jeho stvoření mohlo protivit. Učinil ho svobodným.“ Bez opravdové moci by nebylo ani dobra, neboť dobro je tu jenom tehdy, je-li konáno s veškerou mocí. „Odvrátí-li se člověk od zlého celou svou mocí, kterou byl obdařen, aby se pozvedal proti Bohu, přikloní se k němu. Proto svět existuje silou obrácení.“ Obrácení je světlem, které vystupuje z temnoty. „Temnota je stvořená a světlo se vytváří v ní a z ní se čerpá,“ vysvětluje cadik svým žákům. (Martin Buber, Gog a Magog, Mladá fronta, 1996.)

Hannah Arendt, která sledovala proces s Eichmannem, poukázala na to, že tento člověk nebyl žádná zrůda: „Byl až děsivě normální, měl pocit, že nic špatného neudělal; a necítil by sebemenší výčitky svědomí, kdyby nacisté zvítězili a on mohl dovršit konečné řešení.“ (H. Arendt, Eichmann in Jerusalem: A Report on tje Banality of Evil; Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, New York, Viking Press, 1963.)

Po dosunutí nacistických armád na východní frontu zbývaly v Polsku téměř tři miliony Židů, které bylo v souladu s konečným řešením „nutno vyhladit“. Postaral se o to 101 policejní prapor, skládající se z mužů, kteří nebyli dostatečně zdatní, aby se mohli stát součástí bojových jednotek. Konečné řešení v Polsku pro ně znamenalo, že někdy museli postřílet všechny, jednoho člověka za druhým, jindy zase nemocné, slabé, přestárlé a děti a násilně deportovat všechny zbývající. Proměna této skupinky obyčejných mužů, z nichž jen 25 až 30 % bylo členy nacistické strany, v masové vrahy, byla poměrně rychlá a postihla většinu. 80 až 90 % dotyčných mužů ve vraždění pokračovalo, zatímco pouze 10 až 20 % z nich to odmítlo, požádalo o uvolnění nebo se zabíjení vyhýbalo. (Christopher Browning, Ordinary Men: Reserve Police Battalion 101 and the Final Solution in Poland, New York, Harper Colins. 1992.)

Cena za příchod Mesiáše

Uvedené příklady se zabývají týmž: v každém člověku je dobro i zlo. K odvrácení od zla ho může vést víra v Boha, který jej učinil svobodným, či víra ve svobodu, jako sdílenou hodnotu. Jenže problém je v oné části rabiho kázání "odvrátí-li se člověk od zlého...". Co když se neodvrátí?

Jasnovidec z Lublinu nevěřil, že se chasidi obrátí k Bohu natolik, aby dosáhli vykoupení. Snažil se jej proto urychlit: společně s některými dalšími vůdci chasidského hnutí mystickými praktikami podporoval Napoleonovo tažení Evropou i odpor jeho nepřátel. Věřil, že tak urychlí příchod Mesiáše, kterému podle Ezechielova proroctví předcházejí veliké války mezi národy (války Goga a Magoga). Pro věc, kterou pokládal za dobrou (každému se měla prošlá bolest nahradit slastí vykoupení) neváhal podpořit zlé. Rabi Jicchak tak činil z pozice Židů, po tisíciletí pronásledovaných, vražděných, mučených, vyháněných, násilím a výhrůžkami nucených ke konverzi. Jeho touha ukončit toto utrpení tedy byla spravedlivá.

Tento způsob uvažování však nebyl nový či ojedinělý, mnoho příkladů najdeme ve starověku, středověku i v době moderní. Přesvědčení marx-leninisté věří, že odstraněním nepřátel a potlačením přirozených lidských sklonů (např. potřeba vlastnit) dosáhnou pro všechny „ráje na zemi“. A co když si člověk vykládá dobro jako povinnost zařadit se do stáda a kráčet za vůdcem bez ohledu na to, kolika lidem to přinese utrpení?

Tento vnitřní, často podprahový stav přetrvává dodnes, protože jsme dosud nenašli dost odvahy podívat se vlastní minulosti do očí. Doufáme, že úprkem od poznání, jakého zla je člověk schopen, se rychle přeneseme do snesitelnější budoucnosti. Bolesti našeho věku vytlačujeme kamsi mezi „historický folklór“, abychom posléze s údivem byli překvapeni banalitou: vracejí se nám jako bumerang.

Železná skřínka poválečných generací

V rámci terapeutického projektu Rodiny po holocaustu, který začal ve sdružení Tolerance a občanská společnost a dnes běží v rámci Rafael institutu, probíhá sezení skupin. Účastní se jich Židé přeživší šoa i narození po válce ve druhé a třetí generaci. Během sezení se na povrch tlačí jev, který v obecném povědomí není příliš známý: válečná minulost není jen věcí svědectví, vzpomínek pamětníků či archivních materiálů, ale i nevědomého předávání vnitřního postižení, utrpení, pnutí, „vzpomínek“ na zážitky příbuzných z koncentráků dalším generacím (mezigenerační přenos).

Vnitřní pocity příslušníka druhé generace popsala americká novinářka a spisovatelka Helena Epsteinová v knize Děti holocaustu (Volvox Globator, 1994). Epsteinová se narodila v Praze, dva roky po válce. V létě roku 1948 emigrovala celá rodina do USA. O svých pocitech přitom píše: 

„Někdy jsem si myslela, že v sobě nosím strašlivou bombu. Cítila jsem záblesky zkázy. Když jsem ve škole dokončila písemku dřív, než vypršela stanovená doba, nebo když jsem se cestou ze školy zasnila, bezpečný svět náhle zmizel. Uviděla jsem věci, o nichž jsem věděla, že by je malé děvčátko vidět nemělo. Krev a roztříštěné sklo. Hromady koster a zčernalé ostnaté dráty, na kterých uvízly kousky masa připomínající mouchy, připlácnuté na zeď. Kopce kufrů, hory dětských bot. Biče, pistole, holiny, nože a jehly."

Helena Epsteinová, tak, jako mnoho dalších Židů druhé generace, uzavřela své pocity už v dětství do „železné skřínky“ a „pohřbila co možná nejdál od mozku“. Věděla přitom, že jednoho dne bude muset tu železnou krabici vyvléct na světlo a potřebovala k tomu „najít nějaký trik,“ jenž by jí umožnil prosekat se „pásem znecitlivění,“ který se vždy, když ke skřínce postoupila blíž, znovu vytvořil. Od svého břemene se začala osvobozovat tím, že vyhledávala lidi stejně zasažené, jejichž pocity, vedle svých, popsala v Dětech holocaustu.

Mnoho po válce narozených Židů se nedokáže „pásem znecitlivění“ ke své železné skřínce prosekat z podvědomého strachu před jejím obsahem, a celý život se jim různými způsoby vrací minulost jejich předků. Počínaje potížemi při přijímání potravy či abnormálním strachem o vlastní děti i ve zcela běžných situacích, a konče traumaty z uzavření se před okolním světem do vlastní prázdnoty a zmatků. Popisujeme si to na těžkém údělu Židů ale zmiňované postižení se netýká jen jich. Obdobně reagují i další podobně postižení - nacismem, komunismem, obojím, hlubokou skupinovou či osobní tragédií.

Hranice mezi dobrem a zlem

Tyto zkušenosti jasně ukazují, že minulostí bychom se měli zabývat, protože je důležitou součástí naší přítomnosti (proto za ní nelze narýsovat tlustou čáru). Vlastní osud nebo zkušenosti prarodičů a rodičů, dědictví prožitých hrůz, zároveň ostře vymezují hranice mezi dobrem a zlem. Známý psycholog Viktor Emanuel Frankl, osvětimský vězeň číslo 119104, napsal:

„Trhlina procházející celým lidstvím a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejhlubších hlubin a je zjevná právě na dně propasti, kterou reprezentuje koncentrační tábor. Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jak ho poznala generace naše. Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“ (...A přesto říci životu ano, Karmelitánské nakladatelství Kostelní vydří, 1996.)

Vracíme se k pojetí dobra a zla, jak o něm byla řeč na začátku, a dostáváme se k vzájemné souvislosti: vyrovnávání se s minulostí je složitější jev než jak se u nás běžně pojímá. Začíná přiznáním si faktu, že v každém člověku je i zlo, které může nabobtnat. Pokud to sami sobě nepřiznáme, budeme před špatnostmi zavírat oči.

Pokračuje zkoumáním vlastní "železné skřínky" - sebrat odhodlání k tomu je nesmírně důležité. Naučíme se tak jednak překonávat temný, osudový strach z utrpení, vlastního i druhých. Naučíme se lépe rozeznávat dobrého a zlého, a skýtá nám to následně vnitřní katarzí, tedy osvobození se od tíže železné skřínky. Pokud k tomu nepřistoupíme, projevují se příznaky potlačení toho, co nás z minulosti tíží, až zhoubně. Stejný mechanismus lze vysledovat i ve společenské rovině.

Řečeno s Jasnovidcem z Lublinu: Svobodnými se stáváme tehdy, když se vší silou odkloníme od zla k dobru. Pokud snahu po obrácení se postrádáme, jsme „odsouzeni“ k neschopnosti rozeznávat mezi dobrem a zlem. A tudíž i k častému tolerování či dokonce vychvalování špatného a odsuzování dobrého. Současný stav české společnosti o tom vypovídá více než výmluvně.