V poslední době se v debatách představuje demokracie jako základ, na kterém je možné stavět různá řešení problémů současného světa. Má to také být prostor, v němž jsou v blahodárné interakci různé soustavy idejí, podle kterých se v souladu se zrovna danou konstelací politických sil tvoří a realizují politické programy.

Tahle starost o demokracii je pochopitelná, protože v hluboké krizi dneška se vynořují ideje a programy, které o demokracii mluví, ale vždy o nějaké jiné, zvláštní, zásadně odlišné od té, s níž lidstvo udělalo zkušenost. Při bližším prozkoumání se ukazuje, že např. přímá vláda lidu bez zkorumpovaných politických stran a výběru mezi nimi ve volbách bude ve skutečnosti nakonec diktaturou. A ozývají se ovšem i otevřené kritiky demokracie a návrhy na vládu pevné ruky, která zatočí se zloději a lumpy, kteří dosud vládli, a zavede konečně pořádek.

Ti kdo říkají, že je třeba demokracii vytknout před závorku všech ideologií a veškerého reálného politizování, možná nemají na mysli demokracii, nýbrž liberální princip. V demokracii totiž může být zastoupena pluralita programů a ty se mohou utkávat. Většina se však může na základě výsledku voleb ujmout neomezené moci a menšinám je případně dovoleno se příště utkat s dnešními vítězi. Do té doby jsou však nanejvýš trpěny a rozhodně nemají co mluvit do správy veřejných záležitostí.

Demokracie může mít charakter diktatury parlamentní většiny, když zákonodárná moc není vyvážena s mocí výkonnou a soudní, když jsou správní rozhodnutí soudně nenapadnutelná a když se ústavní soud smí opírat jen o znění ústavy, když tedy hájí jen formálně právní principy, ale není mu umožněno, aby hleděl na materiálně právní principy (někdy se mluví o potřebě uplatnění přirozeného práva ve srovnání s péčí pouze o pozitivní právo).

Různé prvky patřící k demokracii a její různá pojetí vylučují to, že by byla pouhým volným prostorem pro střetávání idejí. Sama se ve svých různých pojetích o ideje opírá. Tvrzení, že něčím jediným politickým přesvědčením je to, které říká, že se mají volně utkávat politická přesvědčení, vyjadřuje elitářský odstup od mas, které mají názory a přesvědčení. Nositel této ideje stojí mimo toto hemžení a nad ním.

Představa bezhodnotového, bezprogramového liberálního a demokratického prostoru je vysoce abstraktní a v praxi nerealizovatelná. Prakticky se setkávají, vedou dialog, nebo se utkávají a střetávají směry a školy politické filosofie a směry praktické politiky. Svým střetáváním vytvářejí prostor a mohou ho kultivovat. A tyto směry přicházejí do tohoto prostoru s pojetím demokracie spíše liberální nebo spíše konzervativní, sociální nebo občanské, zastupitelské nebo (více či méně) přímé a s různými kombinacemi a mezipolohami obohacujícími toto jednoduché schéma.

Demokracie jako program a ne jako pouhý prostor předpokládá jisté pojetí člověka. Vyžaduje respekt k lidské důstojnosti. Sotva tedy lze očekávat demokracii tam, kde člověk je chápán jako čistě přírodní, přírodními zákony určená bytost. O demokracii sotva půjde tam, kde člověku se dává pozice červa, který se plazí v prachu teoreticky před Božím majestátem, prakticky však před jeho pozemskou reprezentací. Takový člověk není svébytný, má svou jedinou a úplnou pravdu a nositelé jiných názorů se mýlí nebo lžou. Ale možná spíše tato jediná pravda má jeho. Má ho v kleštích, svírá jeho svědomí a láme jeho charakter.

Z těchto obav plyne humanismus jako žádoucí předznamenání. Demokracii a programy v jejím rámci můžeme otevřeně opřít o humanismus a nemusíme se bát toho, že budeme zesměšněni jako komičtí pseudohumanisté. Jeden český univerzitní historik prakticky ztotožnil ve svém spisku humanismus se satanismem. Toho se však nemusíme lekat. Světská moc už pár staletí odmítá odsouzené kacíře smažit za živa.

Nejsou k dispozici humanistická dogmata. Humanismus může, tak jak to bylo v době, kdy byl poprvé v našem civilizačním okruhu vyjádřen, hermetický. Může být křesťanský, protože všední autoritářské křesťanství není jedinou možností. Křesťanství a hermetismus ostatně šly v rané renesanci ruku v ruce. Jiní mohou zdůraznit, že člověk je tělo, pokud ho tím nečiní otrokem mimolidské a podlidské přírodní moci a ponechávají mu prostor svobody a lidskou jedinečnost. Pak se bude humanistická filosofie projevovat a humanistický program uskutečňovat především jako spravedlivější uspořádání lidské práce a vztahů kolem ní. Je možno humanismus opírat o stálé duchovní a duševní bytostné jádro člověka, ale je představitelné chápat člověka jako křehkého, trpícího, pomíjivého a prázdného, ale přesto být člověkem, jak to chápe buddhismus, je nadějnější úděl než být bohem. Tyto a další podoby humanismu, protože je to humanismus, mají šanci se spíše doplňovat, než soupeřit.

Přicházet s humanismem a o něj opírat pokusy demokratické, liberální a sociální se mi jeví poctivější, než koncipovat v neskutečném odstupu od hmatatelné životní reality pouhý domnělý volný prostor bez hodnot, snů a činů.