Workici a shopokalypsa
Ivan ŠtampachWorkoholismus není jen individuální deviací těch, kteří do práce utíkají před krachujícími vztahy a sami před sebou. Je to sociální deviace. Postihuje ty, jež si libují v práci, která je nominálně svobodná a fakticky otrocká.
Když se začal vžívat výraz „workoholik“, vyslovil můj přísný známý námitku, že to slovo je špatně vytvořeno. Významně si klepal na čelo, aby ukázal, jak hloupí jsou ti, kdo ho užívají. Je-li výraz pro člověka závislého na alkoholu vytvořen příponou —ik, musel by ten, kdo je závislý na práci, pokud prý vůbec něco takového existuje, být označen jako workik. Sám k tomuto typu patřil. Je to člověk, který nepracuje proto, aby žil, nýbrž žije proto, aby pracoval. A navíc ve své konzervativní ukázněnosti nepřipustí hravost uživatelů jazyka. Nenapadne ho, že výraz vytvořený, přísně vzato, chybně ukazuje, že jsou lidé, pro něž je práce tím, čím je pro druhé alkohol. Workoholik se opájí činností, jíž mu sociální řád uložil a svou nenahraditelností v pracovním procesu.
Ten, pro nějž je člověk sotva víc než rafinované zvíře, dovede ukázat, jak naši příbuzní v živočišné říši věnují téměř celý svůj čas mimo spánku zajišťování životních potřeb. Neuzná, že člověk prací polidšťuje přírodu. Biblicky vzato, člověk po stvoření se neměl jen opájet půvaby rajské zahrady, ale měl o ni pečovat. Příroda jako Boží výtvor potřebovala člověka, aby ji dotvářel. Pojmenováním tvorů, péčí a tvorbou, ne pouhou konzumací měl uskutečňovat svou vládu. Člověk se vynořil z přírodního substrátu a převzal za přírodu partnerskou odpovědnost. Není jejím pánem, ani jejím rabem. Získává si prostor svobody a tak se zduchovňuje.