Když se začal vžívat výraz „workoholik“, vyslovil můj přísný známý námitku, že to slovo je špatně vytvořeno. Významně si klepal na čelo, aby ukázal, jak hloupí jsou ti, kdo ho užívají. Je-li výraz pro člověka závislého na alkoholu vytvořen příponou —ik, musel by ten, kdo je závislý na práci, pokud prý vůbec něco takového existuje, být označen jako workik. Sám k tomuto typu patřil. Je to člověk, který nepracuje proto, aby žil, nýbrž žije proto, aby pracoval. A navíc ve své konzervativní ukázněnosti nepřipustí hravost uživatelů jazyka. Nenapadne ho, že výraz vytvořený, přísně vzato, chybně ukazuje, že jsou lidé, pro něž je práce tím, čím je pro druhé alkohol. Workoholik se opájí činností, jíž mu sociální řád uložil a svou nenahraditelností v pracovním procesu.

Ten, pro nějž je člověk sotva víc než rafinované zvíře, dovede ukázat, jak naši příbuzní v živočišné říši věnují téměř celý svůj čas mimo spánku zajišťování životních potřeb. Neuzná, že člověk prací polidšťuje přírodu. Biblicky vzato, člověk po stvoření se neměl jen opájet půvaby rajské zahrady, ale měl o ni pečovat. Příroda jako Boží výtvor potřebovala člověka, aby ji dotvářel. Pojmenováním tvorů, péčí a tvorbou, ne pouhou konzumací měl uskutečňovat svou vládu. Člověk se vynořil z přírodního substrátu a převzal za přírodu partnerskou odpovědnost. Není jejím pánem, ani jejím rabem. Získává si prostor svobody a tak se zduchovňuje.

Člověk jako duchovní bytost (který proto není méně tělesný) svou prací tvoří. Vytváří lidská díla a tím přetváří a dotváří sebe. Jako mikrotheos, tedy Bůh v malém, je v pravém smyslu slova autorem svého života. To se však může dít jen prací svobodnou, prací osvobozenou od tupé nutnosti. Veškeré dohlédnutelné dějiny ukazují svobodnou tvorbu a sebetvorbu jako výjimku a zotročenou práci jako pravidlo.

V počátcích, kdy lidské možnosti byly nepatrné, byl vliv na přírodní prostředí malý a někdy, naštěstí zatím jen lokálně, ničivý. Práci si na našich předcích vynucovalo nepříznivé klima, do kterého se lidé záhy rozšířili. Později si vše, co je pro práci potřebné, materiál, s nímž se pracuje, stále dokonalejší stroje a nástroje, přivlastnili ti nejotrlejší, kteří neváhali prohlásit za svůj majetek i lidi práce. Většina obyvatel byla zotročena, uspokojovaly se jejich základní životní potřeby a práce se vynucovala fyzickými tresty. Pak už to nevyhovovalo a místo otroků zaujali nevolníci. Ještě později si vyžádal rozvoj práce mobilitu a stali se z nich (u nás ve dvou etapách, roku 1781 a 1848) údajně svobodní občané. Pro odůvodnění této fikce postačila lež o svobodném uzavírání pracovní smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Je zřejmé, že jednotlivý pracovník byl a je odkázán na milost a nemilost chlebodárce. Každý je, jak se i dnes stále připomíná, nahraditelný. Nejsi spokojen s pracovními podmínkami? Nedáme tě už zmrskat dráby. Můžeš si jít svou cestou, ve frontě na stejné pracovní místo stojí několik dalších, kteří rádi ze svých požadavků sleví, pokud si snad ještě činí nějaké iluze. Nakonec se každý bude muset spokojit s tím, že dostane tolik, aby to stačilo na obnovu pracovní síly.

Člověku, lidské, a koneckonců i občanské důstojnosti odpovídá práce svobodná, práce, za níž jednotlivec a pracovní tým sám odpovídá a jíž koná ve vlastní režii. Pozvolná demokratizace poměrů v posledních dvou staletích byla přirozeně nasměrovaná k demokratizaci pracovních poměrů, k emancipaci pracovníků. To je směr dějinných změn, který vedl ke vzniku sociálního státu a k zatím nerealizovanému snu o demokratickém, svobodném, samosprávném socialismu.

Český člověk se však nechal panstvem, které během staletí měnilo kabáty, ubít. Pokořuje se před těmi, kdo ho okrádají. Plazí se před otrokáři, kteří už dávno na to nepotřebují bič. Stačí ideologie vhodně implantovaná do otupělého mozku. To je líheň workoholiků, možná dokonce workiků. Není to jen individuální deviace těch, kteří do práce utíkají před krachujícími vztahy, před životním údělem, a nakonec vlastně před sebou. Je to sociální deviace. Jsou to lidé, kteří si libují v práci, která je nominálně svobodná a fakticky otrocká. V těchto dnech pozvolna procitají po mladých výtvarnících i literární a divadelní umělci. Švandův realistický labyrint Zdeňka Nejedlého na pražském Smíchově to demaskuje ve studiové inscenaci textu Romana Sikory Zpověď masochisty.

Mechanismus odosobněné práce je poháněn vybičovanou touhou po konzumu. Reklamní agentury vedou psychologickou válku proti lidské racionalitě. Poučili se u nacistického ministra propagandy (1933 — 1945) Josepha Goebbelse, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Člověka pokořeného tím, že u nás za poloviční odměnu vykonává stejnou práci jako lidé v zemích kolem nás, pokoří ohlupující mašinérie ekonomické propagandy podruhé, když ho přinutí vděčně kupovat za vyšší ceny zboží, jak se exaktně prokazuje v poslední době, prokazatelně nižší kvality než v sousedství. Pozorovatel nechce věřit, jak se daří ubít lidský rozum. Dnes a denně slyšíme, že tento kastrol má neuvěřitelné vlastnosti, uvařit v něm i nejsložitější jídla je hračka, a přitom nám ho prodají za pouhých tisíc korun. A navíc nám k němu dají druhý zdarma. Reklamní agentury dělají ve službách firem z lidí idioty, kteří věří, že výdělečná instituce někomu něco daruje. Krom toho zdánlivý dar nelze reklamovat.

Chrámy nového kultu jsou nákupní střediska. Ještě před pár desetiletími, zejména v menších městech fungovalo korso. V neděli odpoledne chodily tam a zpět po hlavní třídě nebo náměstí vyšňořené manželské páry a rodiny. Dnes má podobnou funkci hromadná rodinná návštěva shopping centra. Je tam postaráno i o zábavu a chvilku odpočinku. Bezhlavá konzumace, která je cílem toho všeho, ovšem roztáčí koloběh ubíjející workoholické práce. Vyčerpávají se zčásti neobnovitelné přírodní a lidské zdroje. A to hrozí ekonomickou a sociální katastrofou.

V USA se v super- a hypermarketech občas přihodí, že pohodu nakupujících naruší skupina, která se odkudsi náhle vynoří, zpívá a káže. Přichází reverend Billy se svou postreligiózní církví, která se v poslední době zapojila do hnutí Occupy. Říká lidem v obchodech, že nejsou jen zákazníky. Že jsme všichni také muži a ženami, občany a lidmi. Hlasitě tam zaznívá slovo shopokalypsa. Možná je stejně špatně vytvořeno jako slovo workoholik. Apokalypsis v řečtině znamená odhalení. Apokalyptická literatura odhaluje Boha, který je s člověkem v katastrofách, které demonstrují pomíjivost světa, který ho doprovází a dopřává mu vítězství nad falešnými božstvy. V dnešní mluvě už jsou apokalyptické jen ty katastrofy. Bůh solidární s člověkem v utrpení a zápasech je zapomenut. Je mrtvý, protože ho, jak si posteskne Friedrich Nietzsche, zabili cyničtí měšťáci jeho doby. Před tím chce možná reverend Billy se svými necírkevními církevníky varovat. Navrhuje nám, abychom ekologickou a sociální politikou a uměřeným životním stylem předešli ekologické katastrofě vyvolané přetížením zdrojů energetických a ostatních surovin, a sociální katastrofě, tedy zničující explozi hněvu zotročených lidí.