Co by Ježíš kupoval a čemu by se smál

V zemích, kde není náboženství na okraji zájmu společnosti, je lze pojímat s humorem. A tak se mohou věřící i nevěřící zasmát vtipnému komiksu nebo může vzniknout církev, která bojuje proti konzumu. Pro všechny zúčastněné je to obohacující.

Onehdy jsem deštivým večerem kráčel po sídlišti na okraji Prahy. Minul jsem před jedním domem veselou skupinku nezletilců zahalených marihuanovou mlhou a posléze mě na cestě mezi keři oslovili dva mladí muži. Byli velmi slušní a vypadali neduživě, takže jsem se ani moc nebál. Představili se jako dobrovolníci ze Spojených států. Čeština toho, co mluvil, byla dobrá, ale znělo to, jako když mluví robot. Možná, že měl zabudovaný nějaký čip s překladačem. Bylo mi sděleno, že pro mě mají poselství o Ježíši Kristu. To mě docela vyděsilo, myslím, že to byl podobný pocit, jako bych se na podobném místě setkal s exhibicionistou. Řekl jsem, že takové poselství jsem už obdržel a rychle jsem se tmou a deštěm vzdálil, přemýšleje o rozmanitých možnostech, jak se dnes dá trávit mládí, a o tom, co všechno se dá dělat s náboženstvím. Skoro všechno.


Náboženství se dá pojednat i zvesela. Nedávno jsem objevil opravdu zábavné anglicky psané komiksové stránky Jesus and Mo. Dvakrát týdně se tam objevuje nová epizoda, ve které vystupují Ježíš a Mohamed a občas se k nim přidruží také Mojžíš a barmanka, ale barmanku není nikdy vidět, protože autor neumí kreslit barmanky (no ti ostatní taky nejsou moc vydaření). Ježíš a Mo na těchto stránkách nemají mnoho společného se svými historickými předobrazy, spíše představují bigotní představitele svých vlastních náboženství, což většinou vede k tomu, že se docela shodnou. Jen někdy dochází mezi nimi k určitému rozladění, jako když Mo uvažuje o tom, že by si dal udělat piercing a až po čase mu dojde, že pro Ježíše je to poněkud citlivé téma.

Neviditelná intelektuálská barmanka zpoza baru, u kterého ti dva tráví zřejmě spoustu času (pokud nejsou před počítačem nebo si spolu nečtou v posteli), předkládá racionální argumenty proti náboženství, ale tyto útoky jsou spojenými silami Mohameda a Ježíše vždy briskně odraženy. Mojžíš, který se občas objeví, vypadá a chová se jako přerostlý hipík a je úplně mimo. Nesporným přínosem je autorův ekumenický přístup: křesťanství, islám i judaismus jsou tu představeny opravdu bez diskriminace.

Komiks se pohybuje na úzké hraně – aby si člověk jeho humor plně vychutnal, potřebuje o náboženství docela dost vědět, ale zase nesmí být moc podobný hlavním komiksovým postavám. Někteří přívrženci náboženství asi tento humor pochopí jako výsměch hodnotám, které jsou pro ně svaté a pěkně je to rozzuří. Mě to spíš než výsměch připadá jako inteligentní satira. Ukazuje se tu, že to, jak doslova smrtelně vážně některým lidem náboženství vstupuje do života, provokuje humor. A humor, jak známo, je jednou ze zbraní svobody. A tak myslím, že největší užitek si ze setkání s dvojicí klaunů Jesus and Mo mohou odnést ti, kdo hledají víru skutečně svobodnou, otevřenou a laskavou a dokážou se smát i sami sobě.

Jiným způsobem se k náboženství vztahuje newyorský performer Bill Talen, který pod jménem Reverend Billy založil Církev života po nákupu. Impozantní reverend v kolárku a bílém saku a s bujnou blonďatou kšticí na veřejnosti vystupuje obvykle s pěveckým sborem, někdy ho doprovází i vlastní policejní sbor oblečený v růžových uniformách.

Skupina aktivistů, kterou kolem sebe soustředil, tímto způsobem bojuje proti moci nadnárodních firem, militarismu a konzumerismu a prosazuje ekonomickou spravedlnost a ochranu životního prostředí. Používají obvyklé aktivistické metody blokád, demonstrací a veřejných shromáždění, ale k tomu si vypůjčili postupy z arzenálu amerických revivalistických církví a úspěšných televizních kazatelů. Reverend Billy proslovuje ohnivá kázání, svolává prokletí na nadnárodní korporace, označuje Mickeyho Mouse za Antikrista a koná exorcismy kreditních karet.

Církev života po nákupu produkuje i hudební alba a ve filmu Co by kupoval Ježíš se snaží zachránit Vánoce před konzumním šílenstvím. Při pouličním protestu před kavárnou Starbucks byl reverend Billy zatčen, po proniknutí do pracovny Hillary Clintonové spolu s růžovým policejním sborem (Code pink) byl pouze vyveden, což se mu stává často.

Písně v gospelovém duchu, které při takových příležitostech příslušníci církve zpívají, jako je Shopokalypse nebo Přestaňte nakupovat, opravdu šlapou a texty nenechají nikoho na pochybách: Zujeme si Nike, zavřeme Starbucks a Wal-Mart, už nikdy nebudeme nakupovat, na věky věků amen, aleluja, aleluja, aleluja, už nikdy nechceme nakupovat!

I v tomto případě je konkrétní náboženský výraz využíván jako persifláž, která má řadu rovin. Komercializované americké náboženství, které hlásá prosperitu jako známku božího požehnání, je součástí toho systému, proti kterému reverend Billy bojuje. Zároveň autentická Ježíšova zvěst, jak ji traduje Nový zákon, souzní s poselstvím Církve života po nákupu víc, než by se při povrchním pohledu zdálo. Tento zmatek obsahů a forem vyvolává smích i zneklidnění, ale zase naplno může fungovat zřejmě jen v určitém prostředí, které rozumí komunikačním kódům, s kterými se pracuje.

U nás se kolem náboženství moc žertovat nedá, snad proto, že nehraje ve společnosti podstatnou roli. Náboženské vtipy, které se vyprávějí v církvích, jsou krotké a v jiném prostředí nesrozumitelné. Sekulární prostředí církve ignoruje, nebo je k nim nepřátelské, ale vtipy o nich nedělá. Škoda. Objevila se ale první vlaštovka jiného druhu politické persifláže, která zdařile karikuje komerční prezentace: mediální agentura FOFR (ani nemrkneš!). Zaplať pámbů za ty dary.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.