Prezident Václav Klaus po dobu svého působení ve funkci opětovně svým jednáním vyvolával a vyvolává podrážděné reakce společnosti. Někdy následoval nález Ústavního soudu, který mu nedal za pravdu (odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Brožové a jmenování JUDr. Bureše místopředsedou soudu), někdy do hry vstoupilo bezmocné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (případ nejmenování mezinárodně uznávaného právníka JUDr. Petra Langera Ph. D, LL.M. soudcem).

Nedávno vyvolal prezident všeobecný rozruch udělením milosti Mgr. Benešové. Často pak následoval údiv ústavních právníků. (Odmítnutý podpis /ratifikace/ Parlamentem schválené mezinárodní smlouvy, nepřijetí demise člena vlády doprovázené návrhem premiéra, svérázný postup tam, kde Ústava nestanoví konkrétní lhůty pro rozhodnutí, atd.). Někdy prezident vyvolal škodolibé úsměvy (chilské pero), jindy se svým svérázným euroskepticizmem dostával do rozporu se zahraniční politikou vlády a zejména s ministrem zahraničí.

Všechny tyto postupy prezidenta vnímá česká společnost s rozpaky, ve značné míře i s nechutí. Nutno však dodat, že je přitom velmi často ovlivněna masivní mediální manipulací a aktivním tlakem těch, kteří (řekněme to zcela mírně) pana prezidenta nemají rádi. Ony totiž věci nejsou tak jednoduché, jak by se mohly zdát.

A dalo by se pokračovat. Týká se to neurčitých a nestanovených lhůt (např. odvolání vlády, resp. ministra na návrh předsedy vlády) V ústavním právu pro podobný případ platí zásada, že prezident jedná „bez zbytečného odkladu“. Ale o tom, co považuje za zbytečné, rozhoduje prezident sám. Otevřená tu je též otázka, která jednání prezidenta (t.j. jeho prerogativa, ústavně stanovené pravomoci) podléhají přezkumu někým jiným než Ústavním soudem?

Konečně i  všeobecně uctívaný prezident Masaryk nejednou velmi ostře „lustroval“ členy vlády, resp. návrh na jmenování členů vlády, a zasahoval do ústavních poměrů na hraně i za hranou ústavnosti. Prezident Havel neváhal např. odmítnout v roce 2002 jmenovat ing. Františka Brožíka viceprezidentem NKÚ přesto, že toto jmenování schválila Poslanecká sněmovna PČR. Též udělené milosti a  udělování (resp. propůjčování) řádů a vyznamenání prezidentem Havlem mohlo vést k oprávněným pochybnostem.

Při posuzování jednání prezidenta Klause platí tradiční „Contra legem facit, qui id facit, quod lex prohibet; in fraudem vero, qui salvis verbis legis sententiam eius circumvenit“ (Paulus D 1,3,29). „Proti zákonu jedná, kdo činí to, co zákon zakazuje; zákon však obchází ten, kdo dodržuje slova zákona, ale jedná proti jeho smyslu.“ Pochybnosti o tom, zda prezident Klaus překračuje či nepřekračuje občas hranice ústavnosti, je právě ve výše citované právní větě. To by však v každém jednotlivém případě vyžadovalo hlubokou analýzu, kterou může autoritativně provést jedině Ústavní soud. Pokud ve věci neexistuje nález Ústavního soudu, hrozí posudku (či odsudku) jen prostor dohadů, teoretických úvah, či vypouštění bulvárních bublin.