I když Ústava hovoří o tom, že prezident není z výkonu své funkce odpovědný, je nutno posuzovat toto ustanovení v kontextu ostatních ústavních norem. Ustanovení o neodpovědnosti je nutné vykládat tak, že není odpovědný, pokud ústava nestanoví jinak. Ústava totiž konstruuje zvláštní ústavněprávní odpovědnost prezidenta pro velezradu.

Privilegiem hlavy státu je obvykle jeho souzení zvláštním soudem, což buď bývá horní komora parlamentu, zvláštní státní soud nebo Ústavní soud. Tento zvláštní soud je příslušný nejen pro řízení o ústavně definované velezradě, ale i pro jiné delikty prezidenta, pokud za ně odpovídá. Toto privilegium hlavy státu je pochopitelné, neboť každé vyvození odpovědnosti proti hlavě státu má nutně politický charakter. Je vhodnější svěřit souzení prezidenta soudním orgánům než parlamentu, kde poslanci rozhodují primárně politicky i v této otázce. Zvláště v parlamentech s přísnou stranickou disciplínou není otázka viny poslanci řešena ze skutkových a právních závěrů věci, ale podle stanoviska vedení strany.

Prezidentu je občas upíráno právo na svébytný politický postoj s poukazem na jeho údajnou neodpovědnost. Byť ústava v jednom článku hovoří o neodpovědnosti prezidenta, je nutné číst ústavu celou. Prezident má zvláštní ústavní odpovědnost za velezradu a hrubé porušení ústavy a Ústavní soud jej může sesadit. Naopak o vládě Ústava říká, že je odpovědna, neboť závisí na většině v Poslanecké sněmovně. Ale bude-li vláda jednat protiprávně a mít poslušné poslance, zůstane. Bude-li vláda sebelepší, ale většinu ztratí, padne. Za protiprávní jednání budou ministři, kteří jsou zároveň poslanci, odpovědni jen tehdy, když vláda ztratí většinu poslanců. Pokud se vláda udrží, odpovědnost jí nehrozí. Vedení stran zaváže své poslance k podpoře vlády a navzájem se nezbaví poslanecké imunity.

Je odlišná odpovědnost politická bez právní sankce, jež je spíše neodpovědností, od odpovědnosti právní s možností trestu. Za monarchie mohla každá parlamentní komora obžalovat ministry u Státního soudu. Za Československé republiky v letech 1920-60 mohl parlament soudit členy vlády, dát jim peněžitý trest a při jeho neplacení je mohl poslat do vězení. Britský parlament v minulosti některé ministry nejen sesadil a zbavil majetku, ale i nechal popravit.

Jan Svatoň vzhledem k dlouhé době neužití tohoto práva a vzhledem k právnímu obyčeji jako pramenu britského práva ve své knize Vládní orgán moderního státu uvádí, že dlouhým neužíváním právní odpovědnost ministrů parlamentu již zanikla a naopak roku 1841 vznikla odpovědnost politická. Nicméně je to sporné, protože sám uvádí příklad rozpuštění Dolní sněmovny králem v roce 1784 po dlouhé době neužití práva rozpuštění sněmovny. V Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Rakousku či na Islandu soudí členy vlády zvláštní soudy, v nichž někdy zasedají i poslanci. Na právní odpovědnost členů vlády se nevztahuje poslanecká imunita.

Dne 7. 6. 2011 začal proces s bývalým islandským premiérem Geirem Haardem, neboť neudělal vše potřebné k řešení finanční krize na Islandu. Proces před zvláštním soudem osmi poslanců a sedmi soudců je příklad právní odpovědnosti členů vlády. Původně parlamentní výbor vedle premiéra navrhl obžalovat i čtyři ministry, samotný parlament však podal žalobu jen na bývalého předsedu vlády.

V České republice lze prezidenta sesadit za jeho protiprávní jednání. Proto má svobodu rozhodovat, jakým způsobem užije své ústavní pravomoci, aby dostál ústavnímu slibu a vykonával je v zájmu státu. Je správné z Ústavy vypustit nepravdivé ustanovení o neodpovědnosti prezidenta. Důležitější je však zavést jako u prezidenta právní odpovědnost členů vlády za velezradu.

Odpovědnost prezidenta považuje za vhodnou při posílení jeho postavení Jaroslav Krejčí, a to ve formě právní i politické. Přičemž politickou odpovědnost vidí jen v možnosti odvolání prezidenta lidem. Krejčí po vzoru Výmarské republiky navrhl, aby odvolání lidem mohl iniciovat parlament. Pokud by však návrh na prezidentovo odvolání lid nepřijal, znamenalo by to nové funkční období pro prezidenta a rozpuštění parlamentu. To je pojistka proti zřejmě nedůvodným návrhům. Stejně je upravena politická odpovědnost a odvolání prezidenta lidem na Slovensku a Rakousku. Také možnost opětovné volby je někdy považována za znak politické odpovědnosti, kdy prezident který se chce znovu ucházet o znovuzvolení musí vykonávat funkci s ohledem na dobré vyhlídky svého znovuzvolení. Jaroslav Krejčí však tento prvek nepovažuje za projev politické odpovědnosti, což spojuje jen s právem sesadit prezidenta v rámci jeho volebního období, aniž jedná protiprávně.

Rovněž zavedení odpovědnosti československého prezidenta republiky parlamentu (Národnímu a od 1969 Federálnímu shromáždění) v roce 1960 bylo chápáno jako posílení jeho funkce, nikoliv oslabení. Stanislav Zdobinský uvedl: „Prezident je samostatně odpovědný Federálnímu shromáždění (nikoliv spolu s vládou, která kontrasignací, tj. spolupodpisem člena vlády přebírala odpovědnost prezidenta před parlamentem).“ Ovšem Ústava z roku 1960 ani ústavní zákon o československé federaci z roku 1968 neupravovaly proces vyvození odpovědnosti prezidenta, ani sankci.

Imunita prezidenta se vztahuje i na trestné činy, které byly spáchány před jeho nástupem do funkce. Je však možné, že za tyto činy bude prezident stíhán po skončení svého prezidentského funkčního období. V takovém případě je trestní stíhání možné po skončení výkonu prezidentské funkce. Protože je během výkonu prezidentské funkce přímo Ústavou vyloučeno trestní stíhání i za činy spáchané dříve, je výkon funkce zákonnou překážku, která staví promlčecí dobu podle trestního zákoníku.

Takto byl 15. 12. 2011 pařížským soudem odsouzen na dva roky odnětí svobody podmíněně bývalý francouzský prezidenta Jacques Chirac (prezident 1995-2007) za jednání, které spáchal ještě před nástupem do prezidentského úřadu jako starosta Paříže (starosta 1977-95). Šlo o zaměstnávání lidí na pařížské radnici, kteří ve skutečnosti pracovali pro jeho stranu — Sdružení pro republiku. O věci se vědělo již v době jeho prezidentství, kdy však byl chráněn imunitou hlavy státu. Zde však nejde o odpovědnost za jednání v úřadu prezidenta.

Hrubé porušení Ústavy a velezrada

Prezident je ze své funkce odpovědný pro hrubé porušení ústavy (ústavního pořádku) a velezradu, což je zvláštní ústavněprávní delikt spočívající v činnosti směřující proti svrchovanosti a územní celistvosti republiky anebo činnosti směřující k odstranění demokratického řádu. Do roku 2012 byl odpovědný jen pro velezradu, v tomto roce došlo k rozšíření jeho právní odpovědnosti za jiné hrubé porušení Ústavy.

Aby byla vyvozena odpovědnost prezidenta, je nutné, aby hrubé porušení Ústavy či velezrada bylo zaviněné, ať již nedbalostí či úmyslně. Prezident nemůže odpovídat za jednání, při kterém neměl svobodu vůle. Velezrada je definována tak, že může mít velmi široký výklad. Je na úvaze aplikujícího Ústavního soudu, co pod velezradu podřadí. Může to být jednání, které se skutkově kryje s nějakým trestným činem (vlastizrada), byť jinak za trestný čin prezident odpovědný v trestním řízení není.

Příkladem využití právní odpovědnosti s výkladem pokrývající až politickou odpovědnost je žaloba na amerického prezidenta Andrew Johnsona, kde mu Sněmovna reprezentantů roku 1868 vytkla mimo jiné „averzi proti Kongresu USA“. Andrew Johnson (1808-75) nakonec těsně odsouzen Senátem nebyl, protože scházel 1 hlas do nutných 2/3 senátorů. Příčinou žaloby bylo, že odmítl respektovat neústavní zákon vážící odvolání vysokých úředníků prezidentem na souhlas Senátu. Jeho názor o neústavnosti zákona potvrdil později Nejvyšší soud.

Přitom prezidenta USA lze soudit jen pro velezradu, úplatkářství nebo jiné těžké zločiny a trestné činy. Přitom velezrada spočívá jen ve vyvolání války proti USA nebo spolčení se s jejich nepřítelem, poskytování mu pomoci a podpory. Faktickým důvodem špatných vztahů s Kongresem i některými ministry bylo to, že Andrew Johnson byl jižanský demokrat, který však odmítl separaci jižních států USA a zůstal věrný federaci. Proto si jej Abraham Lincoln vybral v roce 1864 jako kandidáta na viceprezidenta. Spojení republikána ze Severu a demokrata z Jihu mělo symbolizovat usmíření v blížícím se konci občanské války. Po nečekaném úspěšném atentátu na Lincolna a jeho smrti 15. 4. 1865 se Johnson stal prezidentem a paradoxně po vítězství Severu pod vedením republikánů v občanské válce začal vládnout USA demokrat z Jihu, což mnozí představitelé republikánů nesli těžce.

U nás zatím chybí příslušná judikatura, neboť za platnosti naší Ústavy ani dřívější československé úpravy nedošlo k obžalobě prezidenta. Právně zajímavá možnost v případě Emila Háchy nebyla využita, protože roku 1945 zemřel ve vyšetřovací vazbě s tím, že se na něj nehledělo jako na prezidenta.

Žalobu podává Senát třípětinovou většinou přítomných senátorů. Souhlasit se žalobou musí Poslanecká sněmovna třípětinovou většinou všech poslanců. Iniciovat návrh v Senátu může nejméně třetina senátorů. Jedná se neveřejně, hlasování je veřejné a podle jmen. Návrh nelze vzít zpět, schválený návrh však lze odvolat, což má tytéž faktické důsledky. Vzhledem k tomu, že ani po souhlasu Poslanecké sněmovny není povinen Senát žalobu podat, je určujíc vůle Senátu pro existenci žaloby. Proto o odvolání žaloby rozhoduje sám, nemusí žádat o souhlas Poslaneckou sněmovnu se stažením žaloby. Jednou daný souhlas Poslanecké sněmovny lze odvolat jen do doby než Senát o žalobě rozhodne.

Podání žaloby nemá vliv na výkon prezidentových pravomocí. V úvahu však přichází společné usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu, které by z tohoto důvodu prohlásilo neschopnost výkonu úřadu až do konečného rozhodnutí Ústavního soudu. Za první Československé republiky z obyčejného zákona nastávala nemožnost výkonu pravomocí žalovaného prezidenta. Bylo však sporné, zda na tento následek stačí úprava v obyčejném zákoně.

O žalobě rozhoduje plénum Ústavního soudu a pro odsouzení je nutný souhlas alespoň devíti soudců. Při svém rozhodování je Ústavní soud vázán skutkovým stavem vymezeným v žalobě Senátu. Trestem je zbavení prezidentského úřadu a možnosti znovu tento úřad získat. V řízení se subsidiárně používá trestní řád. Z povahy věci plyne, že prezident nemůže sám vůči sobě udělit milost a využít svého ústavního práva a nařídit, aby se řízení nezahajovalo či se v něm nepokračovalo.

Prezident se však může vyhnout postihu, pokud abdikuje před doručením žaloby Ústavnímu soudu, jelikož řízení může být zahájeno jen proti prezidentovi ve funkci. Řízení se zahajuje doručením návrhu Ústavnímu soudu. Pozdější abdikací řízení nekončí. Ústavní soud zastaví řízení, pokud Senát žalobu odvolá (vezme zpět). V československé praxi formy vlády shromáždění 1960-92 byla vyjádřena politická odpovědnost prezidenta parlamentu, ovšem nikoliv výslovně upravena odvolatelnost.

Právní odpovědnost za velezradu je odlišná od politické odpovědnosti, kde není právně definovaný delikt ani způsob jeho zjištění. Proto se právní odpovědnost prezidenta za velezradu vztahuje i na kontrasignované pravomoci prezidenta. Ustanovení Ústavy, že za rozhodnutí prezidenta kontrasignovaná předsedou vlády odpovídá vláda, se týká odpovědnosti politické, která se skutečnou právní odpovědností nemá nic společného. Toto ustanovení nevylučuje pro daná rozhodnutí prezidentovou odpovědnost za velezradu. Příkladem je, že litevský prezident Rolandas Paksas byl v roce 2004 sesazen mimo jiné za udělení státního občanství kontrasignované ministrem vnitra, který za ně převzal odpovědnost.

Pokud by odpovědnost vlády za kontrasignovaná rozhodnutí prezidenta vylučovala odpovědnost právní, dojdeme k paradoxnímu zjištění, že za protiprávní jednání v této oblasti nebude odpovídat nikdo, neboť právní odpovědnost prezidenta i předsedy vlády by byla zrušena deklaratorní politickou odpovědností vlády. Členové vlády však nemohou v právním státě trestněprávně ani v rámci správního trestání odpovídat za jednání jiných, neboť kontrasignace je právem premiéra, ne vlády. Žádná zvláštní právní odpovědnost členů vády v rámci ústavního práva (např. pro velezradu) u nás neexistuje.

Zbývá jen odpovědnost politická, která však při disciplinované vládní většině v Poslanecké sněmovně je nerealizovatelná. Snad lze v rámci odpovědnosti vlády postihnout předsedu vlády, který rozhodnutí spolupodepsal, pokud by tímto aktem spáchal nějaký trestný čin. Nicméně vzhledem k tomu, že premiér je u nás obvykle poslanec s imunitou, i tak by jeho faktická odpovědnost závisela na soudržnosti vládní většiny, která by zřejmě svého premiéra k trestnímu stíháni nevydala.

Příklady

To, že zvláštní ústavní odpovědnost prezidenta není teoretická, dokazují příklady nedávného využití tohoto institutu. Úspěšně byla vyvozena odpovědnost vůči litevskému prezidentu Rolandasi Paksasovi. Pro sesazení musely být 3/5 všech poslanců Sněmu. Sněm má 141 poslanců, nutno bylo tedy 85 poslanců. Ze 116 hlasujících hlasovalo 86 pro to, že prezident nezákonně udělil občanství Rusu Juriji Borisovovi, vyzradil Borisovovi jeho odposlech tajnými službami, a 89 poslanců hlasovalo pro, že ovlivňoval státní zakázky na opravu silnic. Proces sesazení byl dokončen 6. 4. 2004. Zde je nutné upozornit, že udělení státního občanství podléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo příslušného ministra, který nese odpovědnost za toto rozhodnutí. V daném případě kontrasignoval rozhodnutí ministr vnitra, přesto byla odpovědnost vyvozována vůči prezidentovi. S tím ještě před konečným hlasováním Sněmu souhlasil 31. 3. 2004 litevský Ústavní soud.

Dne 19. 4. 2007 byl parlamentem suspendován rumunský prezident Traian Basescu. K 19 skutkům kladeným za vinu prezidentovi přijal 5. 4. 2008 stanovisko Ústavní soud, který je za důvodné pro suspendaci prezidenta nepovažoval. Stanovisko Ústavního soudu musí být ve věci přijato, ale není pro parlament závazné. Po suspendaci prezidenta parlamentem přešly se souhlasem Ústavního soudu prezidentské pravomoci na předsedu Senátu a konalo se hlasování lidu o odvolání prezidenta. V lidovém hlasování 19. 5. 2007 však prezidenta podpořilo 74% účastníků při účasti 44%. Výkon jeho pravomoci se obnovil.

Jinými sesazenými prezidenty byli Raúl Cubas v Paraguay 1999 a Joseph Estrada na Filipínách roku 2000.