I když Ústava hovoří o tom, že prezident není z výkonu své funkce odpovědný, je nutno posuzovat toto ustanovení v kontextu ostatních ústavních norem. Ustanovení o neodpovědnosti je nutné vykládat tak, že není odpovědný, pokud ústava nestanoví jinak. Ústava totiž konstruuje zvláštní ústavněprávní odpovědnost prezidenta pro velezradu.

Privilegiem hlavy státu je obvykle jeho souzení zvláštním soudem, což buď bývá horní komora parlamentu, zvláštní státní soud nebo Ústavní soud. Tento zvláštní soud je příslušný nejen pro řízení o ústavně definované velezradě, ale i pro jiné delikty prezidenta, pokud za ně odpovídá. Toto privilegium hlavy státu je pochopitelné, neboť každé vyvození odpovědnosti proti hlavě státu má nutně politický charakter. Je vhodnější svěřit souzení prezidenta soudním orgánům než parlamentu, kde poslanci rozhodují primárně politicky i v této otázce. Zvláště v parlamentech s přísnou stranickou disciplínou není otázka viny poslanci řešena ze skutkových a právních závěrů věci, ale podle stanoviska vedení strany.

Prezidentu je občas upíráno právo na svébytný politický postoj s poukazem na jeho údajnou neodpovědnost. Byť ústava v jednom článku hovoří o neodpovědnosti prezidenta, je nutné číst ústavu celou. Prezident má zvláštní ústavní odpovědnost za velezradu a hrubé porušení ústavy a Ústavní soud jej může sesadit. Naopak o vládě Ústava říká, že je odpovědna, neboť závisí na většině v Poslanecké sněmovně. Ale bude-li vláda jednat protiprávně a mít poslušné poslance, zůstane. Bude-li vláda sebelepší, ale většinu ztratí, padne. Za protiprávní jednání budou ministři, kteří jsou zároveň poslanci, odpovědni jen tehdy, když vláda ztratí většinu poslanců. Pokud se vláda udrží, odpovědnost jí nehrozí. Vedení stran zaváže své poslance k podpoře vlády a navzájem se nezbaví poslanecké imunity.

Je odlišná odpovědnost politická bez právní sankce, jež je spíše neodpovědností, od odpovědnosti právní s možností trestu. Za monarchie mohla každá parlamentní komora obžalovat ministry u Státního soudu. Za Československé republiky v letech 1920-60 mohl parlament soudit členy vlády, dát jim peněžitý trest a při jeho neplacení je mohl poslat do vězení. Britský parlament v minulosti některé ministry nejen sesadil a zbavil majetku, ale i nechal popravit.

Jan Svatoň vzhledem k dlouhé době neužití tohoto práva a vzhledem k právnímu obyčeji jako pramenu britského práva ve své knize Vládní orgán moderního státu uvádí, že dlouhým neužíváním právní odpovědnost ministrů parlamentu již zanikla a naopak roku 1841 vznikla odpovědnost politická. Nicméně je to sporné, protože sám uvádí příklad rozpuštění Dolní sněmovny králem v roce 1784 po dlouhé době neužití práva rozpuštění sněmovny. V Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Rakousku či na Islandu soudí členy vlády zvláštní soudy, v nichž někdy zasedají i poslanci. Na právní odpovědnost členů vlády se nevztahuje poslanecká imunita.

Dne 7. 6. 2011 začal proces s bývalým islandským premiérem Geirem Haardem, neboť neudělal vše potřebné k řešení finanční krize na Islandu. Proces před zvláštním soudem osmi poslanců a sedmi soudců je příklad právní odpovědnosti členů vlády. Původně parlamentní výbor vedle premiéra navrhl obžalovat i čtyři ministry, samotný parlament však podal žalobu jen na bývalého předsedu vlády.

V České republice lze prezidenta sesadit za jeho protiprávní jednání. Proto má svobodu rozhodovat, jakým způsobem užije své ústavní pravomoci, aby dostál ústavnímu slibu a vykonával je v zájmu státu. Je správné z Ústavy vypustit nepravdivé ustanovení o neodpovědnosti prezidenta. Důležitější je však zavést jako u prezidenta právní odpovědnost členů vlády za velezradu.

Odpovědnost prezidenta považuje za vhodnou při posílení jeho postavení Jaroslav Krejčí, a to ve formě právní i politické. Přičemž politickou odpovědnost vidí jen v možnosti odvolání prezidenta lidem. Krejčí po vzoru Výmarské republiky navrhl, aby odvolání lidem mohl iniciovat parlament. Pokud by však návrh na prezidentovo odvolání lid nepřijal, znamenalo by to nové funkční období pro prezidenta a rozpuštění parlamentu. To je pojistka proti zřejmě nedůvodným návrhům. Stejně je upravena politická odpovědnost a odvolání prezidenta lidem na Slovensku a Rakousku. Také možnost opětovné volby je někdy považována za znak politické odpovědnosti, kdy prezident který se chce znovu ucházet o znovuzvolení musí vykonávat funkci s ohledem na dobré vyhlídky svého znovuzvolení. Jaroslav Krejčí však tento prvek nepovažuje za projev politické odpovědnosti, což spojuje jen s právem sesadit prezidenta v rámci jeho volebního období, aniž jedná protiprávně.