Když jsem viděl Petra Hájka vstoupit do kostela, nemohl jsem si pomoc, můj „papparazziový“ pud mě přemohl a musel jsem ho následovat. Seděl jsem hned za ním, během nedělní mše. Chtěl jsem vidět zblízka, jak vypadá člověk, který si myslí, že jsem deviant. Chtěl jsem vidět, jak vypadá zblízka a jak se chová česká Anita Bryant.

Neočekával jsem však, že ho budu i cítit. Nejen silný pach čerstvě vykouřené cigarety, ale zejména takový pach, který známe od starých lidí, kteří žijí ve vlhkém prostředí. Pach několikanásobně nošeného saka. A do toho všeho ještě byla cítit nějaká umělá pomáda na vlasy.

Musel jsem se zasmát, když vstoupil kněz a další tři faráři a k tomu ještě mladý kluk, který je tam na výpomoc. A to proto, že jeden z těch farářů, který stál před Hájkem je homosexuál. Poznal jsem ho, protože mne před pár lety oslovil na internetové seznamce pro gaye. To bylo v době, kdy jsem se rozhodl dělat investigativní rešerši o homosexualitě mezi katolickými knězi.

Už na začátku studia na novinářské fakultě ve Spojených státech jsem se pokoušel infiltrovat mezi náboženské fanatiky. Ke konci jednoho semestru oznámil náš profesor, že následující semestr po nás bude chtít investigativní reportáž s použitím infiltrace.

Rozhodl jsem se tento úkol splnit dřív a během léta jsem se stal členem hnutí Hare Krišina. O pár let po té jsem byl pokřtěn Mormony. A jindy jsem vstoupil k Svědkům Jehovovým. A přitom jsem ateista... Když se vloni objevila možnost vstoupit do intimity určitého faráře, který se do mě zamiloval, neztrácel jsem čas a šel do toho.

Nebylo to poprvé, co jsem zneužil sexuální zájem o sebe, abych se dostal k privilegovaným informacím. Podobně jsem se zachoval, když mě oslovil jeden radní z Českého rozhlasu, bývalý exponent Bobovize, který nedávno nastoupil na ministerstvo školství. Věděl jsem, že je to unikátní příležitost dostat se k pravdě a zákulísí o křídle Jany Bobošíkové během televizní krize v ČT před dvanácti lety.

Mým zájem nebyl vystavit toho faráře pohrdání, pálit čarodějnice, ale zjistit jak je homosexualita rozšířená mezi knězi. Pro člověka, který vyrůstal v největší katolické zemi na světě a který chodil do katolické školy, to nebyla žádná novinka. Homosexualita mezi knězi tam byla veřejným tajemstvím. Běžně se povídaly vtipy typu „farář přijde na kafe, tak schovejte děti“.

Během dospělého života jsem v gay prostředí potkal několik knězů. Proto mě nepřekvapilo, že jsem skončil v posteli s člověkem, který tímto aktem porušil několik přikázání, o jeho sbírce knih Paula Coelha, zařazenými mezi Biblí a životopisem Jana Pavla II nemluvě.

Hlavní cíl mé infiltrace byl dosažen, když mi ukázal album fotek ze seminářů kněží, kde mi ukázal, kdo všechno z nich je gay. Trochu se mi zvedl žaludek, když mi ukázal desítky fotek ze skupinových dovolených. Luxusní jachty, exotické části světa. „Tenhleten je farář od blablabla, tenhleten je kněz u blablaba“ a tak podobně.

Za platy, které dostanou od ministerstva kultury, si užívali nekřesťanský život. Moje naivní představa, že knězi žijí asketickým životem, v nějakém malém pokoji, kde je jen postel, noční stolek s Biblí a malá skříň s hábitem, byla vyvrácena. Jeden farář měl svoje vlastní luxusní auto a v prostorech jinak opuštěné fary měl svůj luxusní byt, který tajil za dveřmi, s vkusnou a drahou dekorací.

Tohle vše je důležité v situaci, kdy se Dominik Duka stal kardinálem a zároveň okázale vyjadřuje podporu konzervativní politice Václava Klause či extrémistickému hnutí D.O.S.T. Protestovat proti tomuto postoji kardinála Duky je marné a nelogické, neboť naopak právě dodržuje současnou linii Vatikánu. Papež Benedikt XVI. aktivně bojuje například proti homosexualitě nebo právům žen v církvi.

Musí to však být frustrují pro tolik „vojáků“ Vatikánu, pracovat pro instituci, která je odsuzuje. Když jsem konfrontoval faráře s tím kontrastem mezi jejich reálným životem a tím co kážou, měli odmítavý postoj. Schizofrenickým způsobem se separovali na dva lidi, jeden vede život osobní a ten druhý „jen“ dělá svou práci.

Neměl jsem zájem ukazovat přímo na toho faráře nebo na jiného v médiích bulvárním způsobem, že je gay. A to proto, že je to způsobeno pokrytectvím judeo-křesťanské společnosti. Ještě v nedávné minulosti by muž v Itálii, Polsku, Španělsku nebo třeba v Brazílii, který by se do třiceti let neoženil, začal být podezřelý z homosexuality, jež je kvůli církvi zdémonizovaná. Běžným řešením bylo vstoupit do církve, stát se farářem a věnovat život Ježíši.

Dokonce nejde neuvažovat o podprahově homosexuálním podtextu polonahého svalnatého Ježíše Krista na kříži. Všechny fráze o silné lásce k němu a další věci, které by u Freuda vyvolaly plno otazníků. A popsané stovky případů pedofilie v katolickém prostředí jsou výsledkem potlačované homosexuality mezi starou generací kněžích.

Když jsem pracoval na několika projektech v Bruselu, udělal jsem zkušenost, že řada eurobyrokratů pomlouvá Evropskou unii. Mezi některými faráři jsem zas slyšel plnou kritiku nejen papeže a jeho doktríny, ale také utajování vnitřní korupce v místních farnostech. Také když mluvím s kolegy z České televize, slyším na ni jen stížnosti.

Zkrátka mnoho knězů vstoupilo do této profese částečně kvůli skutečné víře, částečně aby nemuseli doma vysvětlovat absenci ženy, ale částečně také proto, že je to práce - bezpečná celoživotní práce, nenáročná a do určité míry mocná.

Neobávám se, že Dukův nebo hradní nebo vládní ultrakonzervatizmus ohrožují tradiční český liberální pohled na společenská témata. Radikálové jsou často hodně slyšet, a proto máme pocit, že můžou zavřít už otevřené dveře. Je pravda, že určitá menšina radikálů v Německu byla schopna svůj antisemitismus rozšířit napříč celou společností, ale měli k tomu už připravenu živnou půdu.

Minulý týden byl Adam Bartoš atakován v Reflexu a Respektu (a na Facebooku) za to, co napsal na svém blogu. Pan Bartoš blábolil, jak časopis KRAUS je součástí nějakého židovského spiknutí o ovládnutí světa nebo něčeho podobného; jeho text byl tak směšný, že mi ani nezůstal v paměti. Prý je časopis KRAUS, kde jsem jedním z autorů, plátek pro pravdoláskaře a homosexuály.

Údajně na Bartoše někdo podal trestní oznámení. I když se mne ten text dotýká, jako autora zníněného časopisu, nevidím důvod proč ho chtít zcenzurovat. Neznám názor, který by si zasloužil být zakázaný. Pokud není pro podobně diskriminační myšlenky živná půda, nemůže text pana Bartoše získat přizeň kohokoli, kdo by už takové názory dříve neměl.

Blouznění o židovském spiknutí za účelem ovládnutí světa je staré a ne tak nerozšířené téma. Diskriminace homosexuálu je pořád živá. Ale i tak se neobávám, že nějaký článek může změnit situaci k horšímu nebo lepšímu. Je to prostě nerelevantní. Je to intelektuální onanování pro ty, kteří takovým nesmyslům už věří.

Bartoš přitom nemluví jinak než spousta republikánských kandidátů na prezidenta v USA. A určitě uvítal takovou reklamu. Dokonce si dal práci najít mou e-mailovou adresu a poslat mi výběr ze všech článků, které o něm napsali. To, co běžný Čech říká a vtipkuje o Romech každou chvíli, se od toho, co píše Bartoš, tolik neliší.

Hájek, Klaus, Bátora a Bobošíková jsou českými ekvivalenty Tea Party. Těží z ekonomické krize, konfliktů s Romy a z nejistoty občanů, jejich životy se zhoršili po nástupu demokracie. Přitahují lidi, kteří jsou prostě naštvaní. Kteří se cítí bezmocní vůči politickým orgiím. Kteří hledají řád. Stejně jako lidé, kteří akceptují nějakou církev jako návod, jak vnést do chaosu jménem život řád; a co je ještě horší, i do toho, co přijde po životě.

Jenže když jsem se díval na Hájka v kostele uvědomil jsem si, že přímo před ním stojící člověk, který má být součástí jeho armády pro šíření křesťanských hodnot českou společností, je nevědomě sabotér. Žádný strach, konzervativní křesťanské hodnoty kacířskou českou kulturu neopanují, protože mezi těmi, kteří by za ně měli bojovat, je spousta těch, kdo sami konají právě to, proti čemu slovy bojují.