Poslední pátek odpoledne jsem v trnavském nádražním bufetu čekal na vlak do Bratislavy. Všichni místní seděli jako v kině obrácení směrem k barovému pultu, nad kterým visela obrovská televize, ale neběžel žádný hokej, fotbal nebo jiný pokus o konečně pořádný slovenský sportovní triumf. Odpolední zprávy na Markíze ovládla Gorila. Starší moderátor, trošku karikatura důvěryhodných mužů BBC a smutečního řečníka, rázně a dramaticky vedl rozhovory s redaktory v terénu, pokaždé z jiného místa Slovenska. Střihem i napětím to místy připomínalo referování o Arabském jaru. Obsah byl pokaždé stejný, skupiny několika set až několika jednotek tisíc občanů se sešly na náměstích svých měst, aby v té strašné sibiřské zimě, která na Slovensku zamrazuje i nosní dírky, vyjádřili svůj nesouhlas s politikou, vládou a žádali lepší politiky a trošku čestnější zacházení s veřejnými statky. Trvalo to dobrých deset minut a všichni jsme viseli Markíze na rtech. Díval jsem se na plazmovku i několik minut poté, když už běžely jen obyčejné lidské příběhy těch, kteří zrovna minulou noc umrzli, anebo jim shořela stodola s mercedesem, ale naštěstí se podařilo zachránit všechny tři ovečky, které tam byly ustájeny hned vedle luxusního „céčkového“ vozu. Pak jen znělka a mapka s počasím, a že více se dozvíme v těch hlavních zprávách večer.

Vlakové bufety nejsou na nádražích proto, aby si člověk mohl koupit hnusnou limonádu nebo tuzemský rum, a tak si ukrátil čas čekání na vlak, ale proto aby s novými přáteli podebatoval o tom, jestli má vůbec ještě dnes smysl někam cestovat a proč nezůstat raději doma. O tuto přednost jsou připraveny například letiště, protože v tamních restauracích jsou už lidé tak nahlodáni pro cestování, že nakonec se do stroje nalodí. Pár dobrých Trnavanů mi vysvětlovalo momentální politickou situaci u nich, zkrátka po tom televizním zpravodajství mě museli dostat do obrazu. Podle palety jejich zájmů a šíře rozhledu šlo o intelektuální elitu nejstaršího slovenského města, mimochodem taky sídla arcidiecéze.

Fero volil v minulých volbách Sulíka z SaS, což jsem mu neměl za zlé, jen jsem říkal, že na mě působil od začátku trošku vypočítavě, třeba jako Vít Bárta, a pak že je tu Daniel Krajcer za jeho stranu, ministr kultury, taky bývalý moderátor Markízy, tedy popravdě mnohem lepší moderátor, než ten co je tam dnes, ale zase nejspíš jeden z nejhorších ministrů, který nějak podivně sloučil rozhlas s televizí, přihlíží likvidaci nejlepšího multikulturního centra v Bratislavě A4 a naopak chce z komerční galerie ve finančních potížích udělat hlavní bratislavskou Kunsthalle. Vlado byl na vojně až v Berouně, za dva roky se do Trnavy dostal jen dvakrát, přesto má Čechy rád, nejvíc asi Polívku ve filmu Dědictví, i když ví, že je Valach, protože má to svoje království a volil Dzurindovu SDKÚ-DS, protože jak zřetelně řekl, není kokot, aby zvyšoval státní deficit. Na to jsme si připili. Bavili jsme se i o Gorile, spisu který ovládá předvolební slovenskou kampaň, možná zničí nezničitelného Mikuláše a možná pomůže očistit Slovensko od korupce a vlády nadnárodních korporací. Fero lituje odhalení, že si Sulík telefonuje s bossem mafiánů, protože má tolik peněz, že to nemá zapotřebí. Shodli jsme se, že asi nevybavíme žádného současného slovenského politika, který by musel krást, protože jinak by neměl na chleba. Jak říkali moji společníci, politici se na Slovensku mají jako v bavlnce a já je uklidnil, že ani naši nějak výrazně netrpí, a že i když jim ubrali z náhrad, takže na tom nejsou bídně, jak by se mohlo zdát z novin.

Večer v Bratislavě jsem málem nestihl divadelní představení o maďarském spisovateli z Košic, který sice nežije, ale přesto uvízl s dalšími cestujícími v nejdelším slovenském tunelu (není myšleno obrazně, ale doslova) v Margecanech. Kolem prezidentského paláce zrovna procházeli demonstranti, a než se takový dav zorganizuje a posune, tak trolejbusy i autobusy jen tupě stojí a troubí. Na protestujících proti Gorile bylo něco zvláštního. Byl tu odvážný a sympatický novinář Tom, ale taky nějaká agresivní děcka (tuhle formulaci by ocenil i Miroslav Štěpán) co mlátili do bran paláce Ivana Gašparoviče a hlavně všude proudy kolemjdoucích, kteří se odněkud někam potřebovali dostat. A je v tom zmar, který nejvíce ze všeho potvrdili hned na druhý den sobotní noviny s rozhovorem s Fedorem Gálem, který o prohlásil, že demonstranti mají nesmyslné požadavky, a že nemá rád masu, a že by zkrátka protestovat nešel. A nabízí se tedy okamžitě otázka, jestli by tedy tato generace ´89 neměla převzít iniciativu a s dobrými hesly a požadavky vstoupit na ulici. Na Slovensku už to tuším jednou bylo, že se elity vzdaly odpovědnosti a vyklubal se z toho Mečiar a Gál, nepochybně jeden z nejdůležitějších československých intelektuálů, už jednou zakládal televizi, ale nechtěl do jejího vedení a tak podobně.

Gorila otravuje celé Slovensko, jedna část je šokovaná zjištěními o propojeních byznysu a politiky, druhá že se to provalilo. Možná by tomu tak nebylo, kdyby nebyly předčasné parlamentní volby za pár týdnů, cizinec Tom neúspěšně s fasciklem chodil po všemožných redakcích několik let. Večer v hospodě u Popradského piva, kterým si jen opravdoví šlechticové čistí zuby, nám ostatním docela chutná, nepřišla žádná shrnující analýza dne, ani vize pro dny další. Někdo řekl, že už se toho akceptovalo politikům tolik, že oni nejsou vychovaní, aby se začali vychovaně chovat a my si tak nějak podvědomě stejně myslíme, že z těch virtuálních obchodů Penty a politické reprezentace Slovenska taky budeme něco mít a možná i máme. Naděje, že pohár přetekl je nepatrná, jen se ventilují pocity nespokojenosti a opuštěnosti, podpořené chmurnými vizemi ekonomické výkonnosti.

Ve vlaku do Brna jsem Slovákům přesto záviděl. Kdo by u nás vyšel na náměstí kvůli Mostecké uhelné? A vzpomněl jsem si, jak mi milovník českých filmů Vlado v trnavském nádražním bufetu vyprávěl, že režisér Hřebejk je politickým vizionářem. Úplně jsem tomu nerozuměl, vysvětlení je opřené o scénu z filmu Musíme si pomáhat, kdy Polívka chytí Duška a odtančí za zpěvu písně Mein Gorila do vedlejší místnosti. Ten film je mimo jiné jediný z těch desítek od Hřebejka, který se líbí Václavu Klausovi. A jak Vlado dovysvětlil, Gorila je o tom, že my si tady musíme tak nějak pomáhat.