Poslední pátek odpoledne jsem v trnavském nádražním bufetu čekal na vlak do Bratislavy. Všichni místní seděli jako v kině obrácení směrem k barovému pultu, nad kterým visela obrovská televize, ale neběžel žádný hokej, fotbal nebo jiný pokus o konečně pořádný slovenský sportovní triumf. Odpolední zprávy na Markíze ovládla Gorila. Starší moderátor, trošku karikatura důvěryhodných mužů BBC a smutečního řečníka, rázně a dramaticky vedl rozhovory s redaktory v terénu, pokaždé z jiného místa Slovenska. Střihem i napětím to místy připomínalo referování o Arabském jaru. Obsah byl pokaždé stejný, skupiny několika set až několika jednotek tisíc občanů se sešly na náměstích svých měst, aby v té strašné sibiřské zimě, která na Slovensku zamrazuje i nosní dírky, vyjádřili svůj nesouhlas s politikou, vládou a žádali lepší politiky a trošku čestnější zacházení s veřejnými statky. Trvalo to dobrých deset minut a všichni jsme viseli Markíze na rtech. Díval jsem se na plazmovku i několik minut poté, když už běžely jen obyčejné lidské příběhy těch, kteří zrovna minulou noc umrzli, anebo jim shořela stodola s mercedesem, ale naštěstí se podařilo zachránit všechny tři ovečky, které tam byly ustájeny hned vedle luxusního „céčkového“ vozu. Pak jen znělka a mapka s počasím, a že více se dozvíme v těch hlavních zprávách večer.

Vlakové bufety nejsou na nádražích proto, aby si člověk mohl koupit hnusnou limonádu nebo tuzemský rum, a tak si ukrátil čas čekání na vlak, ale proto aby s novými přáteli podebatoval o tom, jestli má vůbec ještě dnes smysl někam cestovat a proč nezůstat raději doma. O tuto přednost jsou připraveny například letiště, protože v tamních restauracích jsou už lidé tak nahlodáni pro cestování, že nakonec se do stroje nalodí. Pár dobrých Trnavanů mi vysvětlovalo momentální politickou situaci u nich, zkrátka po tom televizním zpravodajství mě museli dostat do obrazu. Podle palety jejich zájmů a šíře rozhledu šlo o intelektuální elitu nejstaršího slovenského města, mimochodem taky sídla arcidiecéze.