Ako poraziť Gorilu

Eduard Chmelár

Protestující na Slovensku by se neměli sektářsky uzavírat před pravdoláskaři a jinými skupinami. To jejich hnutí jen oslabuje. Naopak, měli by k protestům přizvat umělce, sportovce, odboráře, církve. Je třeba pěstovat solidaritu, ne výlučnost.

V moderných dejinách sa stalo takmer pravidlom, že každá generácia potrebuje radikálny očistný proces, ktorý sa často končí revolučným výbuchom. Táto revolta nemusí vždy skončiť úspešne — ako ukazujú roky 1848 alebo 1968 — ale vždy ju sprevádza posolstvo, ktoré sa už nedá udusiť. Súčasné protesty sú vyvrcholením niekoľkomesačného prebúdzania občianskeho vedomia, že nežijeme v demokratickej krajine, že to nie sú politici a už vôbec nie ich voliči, ktorí rozhodujú o tomto štáte, ale dve až tri finančné skupiny a päť až šesť veľkopodnikateľov. Organizátori protestov už svoj prvý veľký boj vlastne vyhrali — je to boj o verejnú mienku. To však na porážku takého silného nepriateľa, akého máme pred sebou v podobe oligarchicko-partokratickej siete, rozhodne nestačí.

V prvom rade treba vyvrátiť niekoľko mýtov, ktorým podprahovo podlieha vzbúrená verejnosť. Spis Gorila nezverejnil jeden statočný novinár. A toho, kto ho zverejnil, neviedla túžba po odstránení korupcie z verejného života. Ten, kto za tým stojí, pochádza z druhej strany barikády. Fakt, že sa útok vedie len proti jednej finančnej skupine, fakt, že sa tento spis objavil na verejnosti až tesne pred voľbami (hoci niektorí vrcholoví politici a biznismeni vlastnili jeho kópie celé roky), fakt, že materiál Sasanka sa neobjavil súbežne, ale len ako reakcia na postoje niektorých aktérov za posledné týždne, jasne naznačuje, že táto kauza je od začiatku sprevádzaná množstvom manipulácií. Nie všetci, ktorí volajú po vyšetrení kauzy Gorila, majú čisté úmysly a nie každý, kto o nej hovorí, je hrdina. Rovnako vnímam aj vyjadrenia bývalého policajta Jána Rejdu pre TA3, ktorý bol priamym svedkom udalostí uvádzaných v spise. Pravdupovediac, vôbec ma nezaujíma, čo hovorí, ale kto ho naučil ten text a kto mu kryje chrbát, pretože táto výpoveď vôbec nebola spontánna.

×
Diskuse
February 3, 2012 v 6.38
Souhlasím s autorem v charakteristice situace v Českoslovenku. Nežijeme v demokratické zemi. Nejsou to politici, natož pak jejich voliči, kdo tady rozhodují.

Rozhodují zde finanční skupiny a velkopodnikatelé. To oni mají v rukách moc ekonomickou i politickou (zákonodárnou, výkonnou a soudní), stejně jako moc mediální.

Je nedůležité, kdo vyhraje volby. Ti reálně vládnoucí zůstávají a se svojí mocí umí zacházet. Koho sami do politiky nevyslali, toho uplatí, vydírají či zkompromitují. Pro ně důležití politici či úředníci, kteří nepodlehnou jejich tlaku, jsou nakonec považováni za pitomce, kteří vyměnili prachy a moc za jakousi podivnou „čest“. V tom lepším případě pak získají nějakou plaketu a odměnu od protikorupčních aktivistů.

Kauza Gorila na východě Československa je vskutku záležitostí systémovou (v západní části nás podobná kauza teprve čeká?). Systémová změna však nemůže spočívat pouze ve změně financování politických stran či v podobných opatřeních neohrožujících podstatu systému. Tady můj souhlas s autorem slábne.

Shodneme se však ještě na tom, že to je moc občanská, která má šanci něco změnit.

Třeba, pro začátek, jako na Islandu … (?)
February 3, 2012 v 12.43
otázka
Je sympatické, že slovenští občané pokračují v protestech proti individuální i systémové korupci, která se velmi podobá té naší. Ale zajímalo by mě, zda by autor neudělal alespoň stručný přehled, ve kterých městech, kolik občanů, případně jaké formované skupiny občanů vystupují a protestují. U nás v médiích se sice o protestech tu a tam informuje, ale dosti mlhavě a nahodile.

Držíme palce! Bojujete i za nás! U nás se podobných kauz vyrojila řada, ale lidé dosud do ulic nevyšli.

Island je dobrá inspirace. Jedno z hesel, které jsem slyšel a volal 18. či 19. listopadu v ulicích Prahy znělo: "To, co dokázali Němci, dokážeme taky!" Možná bychom mohli volat: "To, co dokázali na Islandu, dokážeme taky!"
February 4, 2012 v 1.08
Počty a místa
Pane Šimso, než se vám dostane snad plastičtější odpovědi od autora o skladbě a povaze protestujících, nabízím z vlastních zpráv ta čísla:

První z velkých protestů proběhl minulý pátek v Bratislavě. Zúčastnilo se jej několik tisíc lidí (průměrný odhad jsou 3000). Složení bylo opravdu pestré, a to pro mnohé až nepříjemně, neboť zde byli i národovci či zástupci malých pravicových stran. K tématu rozpaků nad skladbou doporučuji komentář Michala Havrana (http://www.jetotak.sk/editorial/kto-ma-pravo-ist-von--revolucna-prirucka).

Druhý z velkých protestů proběhl tento pátek v osmi městech zároveň. V Bratislavě se sešlo 4-10 000, v Košicích 3000, Trenčíně 2500. Mezi 500 a 1200 pak v Nitře, Popradu, Zvolenu, Žilině, Prešově a Spišské Nové Vsi.

Ve dnech mezi těmito dvěma velkými demonstracemi (a i dříve v lednu) proběhlo několik malých protestů, spíše však přímých akcí, jako vyvěšování transparentů v parlamentu či různých happeningů. Těch se zúčastnily řádově desítky lidí.