Poučný příklad Slovenska nám ukazuje nejen to, že volby se mohou konat v našich zemích zahleděných do sebe vlastně zničehonic, tedy kvůli věci tak zdánlivě odtažité, jako je vztah k Evropě, ale i to, že během předvolební kampaně rozkmitaný mediálně-politický provoz může vypouštět pravé perly: jakpak se asi jmenují Gorila a Sasanka v Praze?

Mnozí lidé na Slovensku nyní láteří, že „nemají koho volit“ a zní také, že jediným požadavkem, na němž se všichni protestující na demonstracích proti Gorile shodnou, je těžko realizovatelný odklad předčasných voleb na podzim.

Eduard Chmelár v politicky pronikavém rozboru slovenské situace usvědčuje organizátory slovenských protestů z pošetilosti, spočívající v tvrzení, že „nepotřebují politiky“. Jeho lapidární výklad přesvědčuje, že politické problémy mají na půdě parlamentní demokracie pouze dvě možná řešení: buď musí organizátoři hnutí proti marasmu ve slovenské politice sami politický subjekt zformovat a do střetu o moc vstoupit, anebo musí ve stávající politické reprezentaci najít někoho, kdo si jejich programové cíle osvojí.

V českých zemích je situace velmi podobná. Stále je sice pravděpodobnější, že Nečasova vláda své evropské eskapády nějak vybere, ale po poslední výměně něžností mezi ministerským předsedou a ministrem zahraničí skutečně není vyloučen ani opak. Sněmovní volby se i u nás vskutku mohou konat ještě letos.

Dilema ODS i TOP 09 je přitom jasné a principiální: Petr Nečas je jednak slaboch, jednak jeho obava z Klause a prostoru, který by mu v české eurofóbní pravici případným souhlasem s evropskou smlouvou o fiskální odpovědnosti vytvořil, je zcela důvodná. Navíc svým zamítavým postojem na poslední summitu už podstatně zvýšil bank. Naproti tomu TOP 09, pokud se chce osvědčit jako strana, která vyznává ještě jiné principy, než držet se stůj co stůj u moci, nebude smět v této věci ustoupit. Podpora evropské integrace je stěžejní složkou její identity.