Deník Referendum Domov

O víkendu se konala ideová konference KDU-ČSL. Jedna z tradičních českých politických stran se snaží odpoutat od politiky, kvůli které v roce 2010 nepřekročila pětiprocentní práh nutný pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Lidovci hodlají oslovit mladší ročníky, mluví o poučení z volební prohry a začínají s formulací nového programu, který má podle jejich předsedy Pavla Bělobrádka klást důraz na sociálně-tržní principy.

Vedlejším tématem konference byla i prezidentská volba. Petr Pithart definitivně oznámil, že se do boje o Hrad pouštět nebude. O to hlasitěji se tak mluvilo o možné kandidatuře europoslankyně Zuzany Roithové.

„Jsme zde – poučeni, stabilní, ale hlavně zdravě hladoví po budování nové moderní křesťanské demokracie, která je orientovaná na potřeby společnosti, která je otevřená současnému modernímu světu," uvedl v úvodu svého hlavního projevu předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, v němž se zřetelně vymezil vůči svým předchůdcům, když mluvil o „pachuti“ z mnoha jejich nesprávných rozhodnutí a činů.

„Jsme stranou, která dostala v posledních sněmovních volbách od voličů pořádnou lekci za svoje chyby. Jako předseda strany, která potupně poprvé ve své historii vypadla z Poslanecké sněmovny, říkám voličům: Děkujeme, poučili jsme se,“ tvrdí Bělobrádek.

CDU jako inspirace
Předseda lidovců pak ostře kritizoval současnou vládu za její cynickou a asociální politiku a uvedl, že se v české společnosti rozmáhá lhostejnost, apatie, nihilismus a alibismus.

„Česká politika se odklonila od principů služby veřejnosti. Slouží jen sobě, a nikoli občanům. Členství ve straně je opět nadřazeno nad prospěchem obecným a osobní odpovědností za své činy,“ dodal pak Bělobrádek s tím, že lidovci chtějí usilovat o standardní, stabilní a na západ od nás normální prostředí pro život, práci, výrobu a obchod.

„Proč naši politici neustále vymýšlejí rovné daňové sazby a druhé pilíře, které ve vyspělejších zemích neznají nebo zkrachovaly?“ napadl některé z rysů neoliberální vládní politiky Bělobrádek. Jako inspiraci pro lidovecký program svým stranickým kolegům nabídl politiku německé CDU.

„Již před volbami do sněmovny v roce 2010 jsme nabídli jako cestu z krize řešení, které se inspirovalo právě v Německu. Nebyli jsme bráni vážně. Pojďme si připomenout fakta z vládního prohlášení i ze současných zpráv německého statistického úřadu, o kterých se u nás mlčí. Proč? Protože by se ukázalo, že ODS, TOP09, STAN a VV jdou nesprávnou cestou, která poškozuje ekonomiku a zadlužuje občany,“ uvedl Bělobrádek.

Podle něj totiž kabinet Petra Nečase tupě škrtá a neřeší příčiny, nýbrž pouze následky, a to na úkor občanů. Německá CDU se pak dle jeho slov sice také rozhodla zavést úsporná opatření, avšak narozdíl od Nečasovy vlády nepřistoupila na škrty v sociální oblasti.

„Samozřejmě tam byly i úspory ve státní správě, ale nebyly tam žádné úspory v sociální oblasti – naopak. Němci nepotřebovali žádné zvyšování snížené sazby DPH, pouze zavedli další, nejvyšší progresivní sazbu daně z příjmu fyzických osob,“ vysvětlil Bělobrádek.

Akcentujme sociálně-tržní principy
Pro KDU-ČSL je pak podle jejího předsedy inspirací německá CDU především proto, že svou politiku opírá o principy sociálně tržního hospodářství.

„Právě sociálně tržní hospodářství, které má KDU-ČSL mnoho let ve svých stanovách a ke kterému se hlásí Evropská lidová strana, tento systém, který stál za poválečným hospodářským zázrakem Německa a dalších států, právě jeho principy jsou řešením i našich vlastních národních problémů,“ myslí si předseda lidovců s tím, že je třeba odmítnout současný systém privatizace zisků a socializace ztrát.

Lidovcům pak jde podle Bělobrádka spolu s křesťanskými demokraty v celé Evropě o obecné blaho a sociální soudržnost společnosti jako o prevenci před sociálními otřesy. „V ČR musí zvítězit kultura zodpovědnosti a etika solidarity,“ myslí si Bělobrádek a současně upozornil, že se KDU-ČSL hlásí k myšlence evropské integrace.

Pro politiku KDU-ČSL je typické, že tak, jak se po listopadu 1989 proměňovalo vedení strany, docházelo i ke změnám nejen politické strategie lidovců, nýbrž i k opakovaným změnám v pojetí vlastní totožnosti či proměny v kladení důrazu na její jednotlivé prvky.

KDU-ČSL vždy kolísala mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně-liberální tradicí, s čímž souvisí i její reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ose. A Bělobrádek se nyní podle všeho otevřeně přihlásil k linii lidovecké politiky, kterou se straně v polovině devadesátých let minulého století pokoušel vtisknout tehdejší předseda Josef Lux.

Ta spočívala právě v důrazu na křesťansko-sociální principy a současně v trpělivém budování obrazu strany, jejíž konstruktivní a nekonfliktní přístup k problémům jí umožní být možným spojencem jak občanských, tak sociálních demokratů a současně vůči oběma i alternativou.

Jedním z klíčových mechanismů na cestě za tímto cílem byla Luxova strategie učinit z křesťanských demokratů otevřenou stranu a pokusit se tak oslovit i městské, liberálnější voliče.

Vzhledem k nízkému stupni religiozity české společnosti si začal Josef Lux uvědomovat, že musí akcentovat více sociální a ekologická témata. Výsledkem bylo, že stranu otevřel politikům, jejichž vstup do KDU-ČSL by byl dříve jen stěží představitelný. Jako příklad může sloužit Petr Pithart.

Tato zkušenost lidovců s Josefem Luxem je natolik silná a inspirativní, že z ní mohou těžit i dnes. Je nicméně otázkou, zda o to současné vedení strany bude skutečně usilovat, a pokud ano, zda se mu to podaří. To, že současné mimoparlamentní působení lidovcům přirozeně umožňuje ostře se vymezit proti Nečasově vládě, nemusí nic vypovídat o jejich budoucích politických prioritách.

S kým případně do vlády?
Asociální a veskrze škodlivá politika Nečasovy vlády ke kritice přímo vybízí a bylo by s podivem, kdyby předseda lidovců činil opak. To, že se pak přiklání k sociálně citlivým a ohleduplným reformám, je také logické. Chce-li totiž oslovit i jiné než tradiční voliče lidovců, je přirozené, že se obrací k těm, kteří na politiku koaličního kabinetu ODS, TOP 09 a VV nejvíce doplácí, tedy sociálně ohrožené segmenty společnosti.

Je tedy otázkou, zda by lidovci v hypotetické – avšak po příštích sněmovních volbách v nikoli nereálné – situaci, kdy by ve Sněmovně vystřídali Věci veřejné, upřednostnili před pravicovou vládou některou z variant vlády stran levice či levého středu.

„Není to o příklonu k někomu. To odmítám. Jde o realizaci našeho programu. V současné situaci bychom nebyli v koalici, která by realizovala politiku Nečasovy vlády,“ uvedl předseda KDU-ČSL pro Deník Referendum, a zdůraznil, že vylučuje účast lidovců na vládě s občanskými demokraty a TOP 09 s jejich současným programem. Nicméně dodal, že pokud by pravicové strany realizovaly sociálně citlivější a rozumnou politiku, spolupráci s nimi se nebrání.

Podobný názor má i exposlanec lidovců Ludvík Hovorka, který disponuje narozdíl od současného vedení strany letitou parlamentní zkušeností. Hovorka byl poslancem KDU-ČSL v letech 2002-2010.

„Nedovedu si představit, že by KDU-ČSL spolupracovala na vládní úrovni se stranami, které prosazují a realizují privatizaci zdravotnictví, privatizaci fakultních nemocnic a privatizaci zdravotních pojišťoven,“ uvedl Hovorka pro Deník Referendum.

Ostatně lidovci si vládní spolupráci s těmito stranami vyzkoušeli právě v minulém volebním období a podle Hovorky za ni KDU-ČSL zaplatila mimoparlamentní existencí.

„Sice je nyní – tedy více než dva roky před řádnými volbami – předčasné hovořit o případné účasti lidovců ve vládě, nicméně už teď mohu konstatovat, že by KDU-ČSL neměla zasednout za jeden stůl s TOP 09 a ODS, a to do doby, dokud se tyto strany nezbaví korupčníků a těch, kteří prosazují privatizaci zdravotnictví,“ dodal Hovorka pro Deník Referendum.

„Klíčové pro nás bude, jestli některé naše zásadní priority budou v programovém prohlášení budoucí vlády,“ uvedl pak pro Deník Referendum místopředseda lidovců Marian Jurečka s tím, že tyto priority budou chtít lidovci dopředu zveřejnit tak, aby voličům bylo jasné, jaké vlády se případně KDU-ČSL po volbách zúčastní.

„Osobně budu podporovat takovou vládu, která opravdu skutkově omezí korupci či hazard a bude aktivní v zahraniční politice. Taktéž chceme opět prosadit progresivní zdanění či zavést společné zdanění rodin,“ konkretizoval pak některé programové priority lidovců Jurečka s tím, že jejich priority budou muset být garantovány politiky, kteří s nimi v případné vládě zasednou.

Podle něj budou chtít lidovci ale především nejdříve se svým programem opět získat ztracenou důvěru lidí. „Teprve potom budeme tento program chtít prosazovat i v exekutivě. Rozhodně ale neplatí, že musíme být za každou cenu ve vládě. Můžeme umožnit i vznik menšinového kabinetu a následně jeho konkrétní kroky případně podporovat,“ vysvětlil místopředseda lidovců.

Na dotaz, zda si umí představit, že by lidovci společně s komunisty třebas jen podporovali jednobarevnou menšinovou vládu sociálních demokratů pak Jurečka uvedl, že to nevylučuje, ale je jasné, že by to pro KDU-ČSL priorita nebyla.

Bělobrádek pak doplnil, že lidovci v žádném případě nezasednou ve vládě, která by byla závislá na hlasech KSČM. „Vládu závislou na hlasech komunistů jasně vylučuji. Řešením je ale umožnění menšinové vlády. Rozhodně bychom v eventuální koalici s ČSSD, bez závislosti na KSČM, jasně prosazovali svoje priority, které nejsou levicové,“ dodal pak Bělobrádek.

Návrat lidovců je možný, avšak velmi nejistý, tvrdí experti
Podle politologa Lukáše Jelínka je přirozené, že lidovci tepou pravicovou vládu snad za všechny reformy, s nimiž přichází, a je ještě přirozenější, že místo objevování Ameriky poukazují na to, jak obdobné ekonomické a sociální potíže řeší třeba v sousedním Německu.

„Tuto sobotu Bělobrádek občanům slíbil poněkud vícesmyslný pořádek, ale i stabilitu a odmítání extrémů,“ myslí si Jelínek s tím, že to zní skoro až luxovsky. To však ještě neznamená, že se lidovcům skutečně podaří voliče oslovit.

Podle politologa Milana Znoje lidovci reálnou šancí vrátit se do vrcholné politiky skutečně disponují, avšak úspěch to bude podle něj nejspíše omezený a dočasný.

„Nové vedení má vskutku své přednosti a nelze mu upřít jisté zásluhy. Lidovcům také prospívá, že se zbavili kontroverzních osobností z minula, byť úspěch Jiřího Čunka v letošních volbách jim může tento obraz pokazit,“ doplnil Znoj s tím, že důvody případného uměřeného úspěchu lidovců budou především externí, nikoli interní.

„Nahrává jim rozčarování lidí z nových stran, a tak se dá čekat, že část z nich se rozvzpomene na své původní lidovecké preference,“ myslí si Znoj.

Lukáš Jelínek s ní souhlasí: „Věřím tomu, že se odborné týmy KDU-ČSL v posledních měsících hodně snažily dát dohromady atraktivní program, ale jsem skeptický v tom, že by lidovci dokázali přijít s něčím novým. Její síla tak nakonec spočívá ve vnitřní stabilitě a v tristní zkušenosti voličů s VV – po ní se návratu sympatií lidovců ani nebudu divit.“

Podle Znoje pak pro ně bude klíčový výsledek v regionálních volbách. „Když uspějí ve svých tradičních krajích, bude se o nich zase více mluvit. Kámen úrazu lidoveckého návratu do velké politiky ale tkví v tom, že přes všechnu snahu o inovaci se lidovci nemohou příliš vzdálit představám svých tradičních voličů,“ doplnil Znoj s tím, že se lidovci nemohou odcizit sociálním a kulturním představám lidí ze svých tradičních oblastí. „Tam totiž leží jejich základna a odtud se odvíjí jejich nezměnitelný osud,“ dodal Znoj pro Deník Referendum.

Taktéž politolog Pavel Šaradín si myslí, že práci současného vedení půjde zodpovědně zhodnotit až po podzimních senátních a krajských volbách. „Šance k udržení se ve velké politice jsou právě ony dvoje podzimní volby. Neúspěch ve volbách do Senátu by byl malou tragédií, neúspěch v krajských volbách by vedl k dalšímu rozkladu strany,“ myslí si Šaradín.

Šaradín pak souhlasí s Milanem Znojem v tom, že lidovci mají jednoznačně venkovský charakter. „To je, myslím, jejich příležitost, ale aktivity TOP 09 a STAN v tomto prostoru ji vcelku limitují,“ doplnil Šaradín v rozhovoru pro Deník Referendum.

Podle něj je tak poslední šancí lidovců otevření se po vzoru Josefa Luxe. To – zdá se – Bělobrádek opatrně učinil, avšak zda se rozhodne k razantnějšímu příklonu k odkazu politika, na kterého – coby jednoho z mála – mohou být podle Jelínka lidovci ve své novodobé historii pyšní, ukáží teprve budoucí týdny a měsíce.