Naposledy jsem s vámi mluvil těsně před vánocemi. Tvrdila jste, že vašemu ústavu hrozí faktická likvidace. Jak pokračuje vaše komunikace s ministerstvem práce a sociálních věcí a kam se celková situace a vyhlídky ústavu posunuly?

Komunikace s ministerstvem se od vánoc nijak zvlášť neposunula, nicméně události nabraly spád. Těsně před Štědrým dnem si ministerští úředníci vyžádali na stůl hodnocení mé práce v transformaci od pracovníka Národního centra podpory transformace sociálních služeb, který je k nám do zařízení přidělen.

Tím je v ústavu Pavel Akrman, bývalý bachař a zaměstnanec Armády spásy, člověk křesťansky založený. Předpokládám, že už v tuto chvíli bylo o mém setrvání ve funkci rozhodnuto. S panem Akrmanem jsme vedli opakovaně diskuse s tím, že jsem nebyla ochotna přijímat dogmata Národního centra bezvýhradně.

30. prosince 2011 pak do zařízení přijel náměstek ministra Drábka David Kafka. Setkal se pouze s tříčlenným petičním výborem, s ostatními klienty se nechtěl setkat, nechtěl si prohlédnout zařízení, které navštívil poprvé. Zařízení mu připadalo zbytečně velké, přitom jsme nejmenší zařízení ze všech ústavů, které ministerstvo zřizuje.

Klienti, kteří byli členy petičního výboru, si připadali jako u výslechu, pan náměstek chtěl totiž vědět, kdo stojí za peticí. Poté debatoval se mnou. I náš rozhovor byl neplodný, pan náměstek se mi snažil podsouvat souhlas s tvrzením, že se jedná o krádež za bílého dne. Potvrdila jsem, že souhlasím s cílem petice klientů , tedy s vyjmutím z procesu transformace, protože tito handicapovaní lidé nemohou žít samostatně v běžném životě.

Na otázku, zda jsem ochotna být aktivní v procesu transformace jsem odvětila, že ano, pokud bude transformace racionální, zbaví se demagogie a fašistické propagandy Národního centra, pokud bude vedena diskuse a pokud se přihlédne k potřebám i přáním těch, kterých se týká.

Třináctého ledna jsem pak byla panem Kafkou odvolána bez udání důvodu. Při své druhé návštěvě se po mém odvolání setkal s jedenáctičlenným výborem uživatelů a vyslechl si jejich podněty a kritiku. Klientům přitom vůbec nesdělil cíl své druhé návštěvy v Chrlicích.

Pouze opět tvrdil, že zařízení se rušit nebude, a současně, že klienti budou jen využívat jiné služby, než pobytové a bude jim je poskytovat spousta krajských, městských a jiných institucí. Pak jim také přislíbil písemné vyjádření. Vyhlídky ústavu se neposunuly.

Když mluvíte o „demagogii a fašistické propagandě Národního centra podpory transformace sociálních služeb", co tím máte na mysli?

Těch příkladů bych mohla uvést více. Nicméně fašistoidní je například motto, které uvádělo jednu z přednášek lektora z Nádorního centra. To motto znělo: „Zámky patří turistům a smrt ústavům.“ Základní je, že ve všem se rozhoduje bez ohledu na klienty, bez zjištění jejich reálných potřeb.

Mimochodem to byla právě tato přednáška, která rozpoutala mezi zaměstnanci odpor proti transformaci. Od této přednášky tu všichni získali pocit, že ústavy nebudou po transformaci sloužit sociálním účelům, nýbrž naopak, že budou rozdrceny. A to bez toho, aby se NC zajímalo o názory dotčených lidí či s nimi dokonce přistoupilo k diskusi.