Chrlice — brněnská městská část s arcibiskupským zámečkem, který církev za první republiky věnovala spolku slepců s tím, že tento ústav bude navždy sloužit takto postiženým. Nyní se zdá, že této podmínce nebude vyhověno, přestože ani komunisté se na tom neodvážili nic změnit. Ministerstvo údajně demokratického státu zřejmě ano. Chystá totiž transformaci sociálních zařízení, v rámci níž se mají lidé s nejrůznějším postižením převést do soukromých bytů či domů v běžné zástavbě, aby tam žili jako lidé v běžném prostředí. K tomu bylo zřízeno takzvané Národní centrum podpory transformace. Ředitelka Křiváková, která poukazovala na nedemokratické, arogantní a diletantské praktiky tohoto centra, dále pak vyhazování peněz, nejasnou koncepci a vymývání mozků, byla 13. ledna 2012 bez jakýchkoli cavyků ministerským glejtem odvolána. A to i přestože postižení ve své petici uvádějí: „Nesouhlasíme s  transformací... do zařízení jsme přišli dobrovolně, na základě vlastního uvážlivého rozhodnutí, protože jsme z mnoha závažných důvodů… už nemohli žít ve svých rodinách, nebo samostatně. Nesouhlasíme také proto, že po zrušení pobytových služeb nesmí dle dotačního pravidla EU sloužit zařízení k sociálním službám..."

Do dnešního dne nikdo neví, jaké je vlastně stanovisko ministerstva sociálních věcí k dalšímu osudu Chrlic. Jinými slovy tedy, jestli se ústav zruší kompletně anebo zůstane, jestli se vybuduje jiné ubytování, do něhož by přešla část klientů, kteří chtějí zůstat v ústavní péči a zbytek se „roztrousí“ po soukromých bytech nebo příbuzných. Něco z geneze případu:

V roce 2008 je zařízení zařazeno do „měkké“ transformace, což znamená pouze proškolování zaměstnanců. Potom 18.10. 2011 probíhá osmihodinové školení konzultační firmou, v rámci něhož je přítomným 10 zaměstnancům oznámeno, že „zaniknou všechny pobytové služby, že ústavy budou doslova rozsekány, budovy budou sloužit jiným účelům, ne sociálním službám, “ V ústavu vypukla panika. Po intervencích na ministerstvu sociálních věcí přicházejí zmatečné reakce úředníků o tom, že ústav je stále v „měkké“ transformaci, podruhé jde údajně jenom „o  hru na transformaci“, a následně je 1.12.2012 sděleno ministerstvem, že zařízení vstupuje do pilotního projektu transformace. Na TV Nova uvedla tisková mluvčí MPSV, že se rušit zařízení nebude, že vše je nesmysl a poplašná zpráva. Oficiální stanovisko ministerstva k osudu Chrlic do dnešního dne chybí.

Všemi opuštění obyvatelé ústavu cítí neklid a únavu z toho, co bude. Jdou fámy, že pozemek je lukrativní, blízko golfového  hřiště, nedaleko letiště, budova zámečku po rekonstrukci za stovky milionů korun. Jako dělané pro další z řady privatizací po česku. Nejistota z budoucnosti zalézá pod kůži.

Pokud se k transformaci přistupuje uvážlivě, s přihlédnutím k možnostem a schopnostem postižených, nemusí mít proces, sponzorovaný 1,3 miliardami euro Evropskou unií vždy temnou tvář. Tak například ředitelka Zemková z ústavu v Hořicích vidí v transformaci možnost, jak zlepšit bydlení pro postižené a zvýšit kapacity ve stávajícím zařízení. Z celkových 79 tělesně postižených se přihlásilo k přestěhování do nových domů celkem dvacet. Anna Šabatová považuje za přínos transformace zlepšení lidských práv. V některých případech možná. Ovšem formulace lidských práv tak, jak je vnímají v Národním centru, přímo bere dech. Tak například v pořadu ČR6 z 22.12.11 vystupuje Jan Pfeiffer z „Výboru pro zabránění mučení Rady Evropy“. Že by u nás nějaký úředník EU zaregistroval v ústavech pro postižené mučící praktiky z Velkých Losin? V tomtéž pořadu pan Lindenberg brojí proti nehoráznému porušování lidských práv tím, že klienti ústavu se musejí dostavovat v určitou hodinu k jídlu.

V Chrlicích mají většinou jednolůžkové pokoje, k dispozici tělocvičnu s posilovnou, kapli, jídelny, multifunkční a společenský sál, muzikoterapii a dílny pro pracovní terapii. Klienti se učí sebeobsluze a dalším praktickým činnostem, učí se pracovat s kompenzačními pomůckami včetně mobilů a počítačů, cvičí paměť, pracují v košíkářské, keramické a šicí dílně. Pěvecký sbor Naděje reprezentuje zařízení doma i ve světě. Uživatelé si vydávají svůj časopis Zornička v černotisku, v Braillu i ve zvukové podobě. Časopis distribuují v rámci celé republiky. Pravidelně navštěvují koncerty a další kulturní akce. S přispěním nadačního fondu Slunečnice jezdí na dovolenou na Vysočinu a do Chorvatska. Každoročně jsou v ústavu pořádány sportovní hry Chrlická žaba, soutěž ve zpěvu Chrlický slavík a společenský ples. Jsou pořádány módní přehlídky, výstavy, vernisáže. Všechny  akce jsou otevřeny pro širokou veřejnost, účastní se jich nevidomí soutěžící, kteří žijí doma a pracují v oblastních SONS v rámci  celé republiky, účastní se i soutěžící ze zahraničí. Velmi dobře spolupracují s občany městské části a přilehlého okolí. Tělocvičnu, společenský sál i kapli využívají společně klienti i chrlická veřejnost. Zařízení je otevřené, veřejnosti přístupné, je fakultním pracovištěm.

Nahradí jim všechno toto převedení do chráněného bydlení, soukromých bytů nebo případně k příbuzným? A zajistí případné rozbití kompaktního společenství a rozdělení po různých místech v okolí pocit sounáležitosti, bezpečí pro případ nouze?

K tomu si vyslechněme, co mi píše (!) jeden z obyvatel chrlického ústavu, hluchoslepý pan Klemera:

„Nemám možnost bydlet jinde, když pominu sourozence, ale kdo by je chtěl obtěžovat?... Sice se rádi navzájem navštěvujeme, ale bydlení by jim bylo na obtíž, že? Tedy nemám jinou možnost než bydlet v existujícím ústavu a jsem tady spokojený, dokonce jsem se tady oženil a mám hluchoslepou - neslyšící ženu a jsme tady spokojení... Ona zastane něco v kuchyni, víte.“

Otázkou zůstává, jestli má ministerstvo promyšlenou koncepci, anebo se vše dělá jako tak často jenom hrc frc. Vynořují se pochybnosti, jestli vše nebude probíhat podle oblíbeného scénáře, vyčerpat peníze, poradenským firmám přihrát krásný job a po nás potopa. Zvážil někdo na ministerstvu, jestli individuální péče přijde levněji než kolektivní?

Nechme však promluvit odborníka na slovo vzatého, paní Pačesovou z Klubu přátel červenobílé hole, která pracuje v sociální sféře přes třicet let:

„V transformaci se neřeší vůbec ekonomická stránka. Lidi z ústavů umístím dejme tomu do bytů, ale co bude potom? Ufinancují to? Co bude pak, až dojdou peníze z EU? Většina lidí v Chrlicích má příspěvek druhého stupně 4000 korun a invalidní důchod dělá něco mezi 6-7 tisíci. Jak z toho chcete platit byt a ještě další existenční výdaje jako je třeba asistent, bez něhož se hluchoslepý neobejde? Navíc pokud chtějí pomůcky jako je pes nebo počítač, musejí se na tom finančně podílet 1000 korunami na pomůcku. Neslyšícím není paradoxně například uznán nárok na počítač. V ústavu mají zajištěno, že jim musí z důchodu zůstat 15 % kapesného. To by u nového chráněného bydlení odpadlo. Mají zajištěnou dovolenou u moře, kam se bez ústavu nedostanou. Navíc řada z nich má přidružené psychické problémy jako je autismus nebo bipolární porucha. Tím pádem skončí na psychiatrii, kde se zrakově postiženými neumějí zacházet. Takhle skončila řada projektů EU. A nehledě na to, že pro hluchoslepé je každá změna nesmírně těžká věc."

V případě osamostatnění handicapovaných by jejich situace byla ještě tíživější o ten fakt, že od ledna nesmějí agentury zaměstnávat zdravotně postižené lidi a vysílat je na práci do jiných firem. Zakazuje jim to novela zákoníku práce. „Osamostatnit slepce je neobyčejně těžká věc, protože takoví lidé žijí v ústavu třeba 40 let a nevědí, co je například kontejner,“ říká Paní Vrtková ze Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Kyjově. „Pes je sice krásný, ale bez asistenta se neobejdou.“

Zůstane těm z obyvatel chrlického zámečku, kteří v něm chtějí setrvat, jejich domov?

U vlády, která si vepsala do erbu nesmyslnou koncepci, podle níž musí vše fungovat jako soukromá firma, veřejný sektor nevyjímaje, a která nedovede nic než škrtat, jsou obavy víc než na místě.

Doufejme, že se ke koncepci dozvíme více z vysílání Radiožurnálu v úterý 24.1. od 17 hod., kam bude pozván ministr Drábek.