2012 vajec pro Drábka a Kalouska aneb Pád vlády bez lynčování
Jakub PatočkaPříští rok bude zkouškou toho, co všechno my Češi jako pověstmi opředené holubičí povahy vydržíme a kolik v nás zůstalo zdravých občanských instinktů.
Vezmeme-li vážně zprávy v médiích, pak právě končí poslední rok, kdy si naše nižší a střední třídy žily tak zvaně nad poměry, takže stojí za to bilancovat o něco důkladněji než obvykle. Do bodu, v němž jsme se nyní ocitli, nás přivedly poslední sněmovní volby. Jejich výsledek přitom vůbec nebyl samozřejmý.
Už v květnu 2009 se zdálo, že Česká republika směřuje k předčasným volbám, v nichž se všeobecně očekávalo výrazné vítězství sociálních demokratů vedených Jiřím Paroubkem. Tehdy přerostla dlouhodobá nenávistná kampaň vlády a prakticky všech médií proti předsedovi sociálních demokratů v na první pohled nevinně působící hru „vajíčka pro Paroubka“, která ve své podstatě ovšem byla typickým lynčováním politických protivníků, vedeným snahou zastrašit je, ponížit je a vytlačit je z veřejného prostoru.
Zatímco v Americe, pravlasti lynčování, pokud se do toho tamější lůza pustila jen tak pro „legraci“, oběť vyvázla obalena v dehtu a peří, tuzemští následovníci Ku-klux-klanu své oběti — tedy sociální demokraty, kteří si troufli na veřejnosti agitovat pro své názory — obalovali ve vejcích a shnilých rajčatech.
Než do věci vstoupil Václav Klaus, a přesně věc pojmenoval jako krajně nebezpečné politické násilí, jemuž musí stát okamžitě učinit přítrž (a je to věru jedna z mála věcí, v nichž projevil střízlivý a přesný postoj), ze stránek takové Mladé fronty Dnes přímo sálalo fanouškovské nadšení.
Zpravodaj MFD o největším vajíčkovém lynčování představitelů ČSSD psal exaltovaně, jako by popisoval úžasný sportovní výkon: „Předvolební mítink ČSSD na pražském Andělu se proměnil ve vaječnou střelnici... Jiřího Havla a Karla Březinu, kteří stáli blízko sebe, se jednomu z vrhačů dokonce podařilo zasáhnout jediným vejcem do obličeje.... Karel Březina, Jiří Paroubek, David Rath a Jaroslav Tvrdík dostali desítky zásahů.“ A toto neuvěřitelné sprosťáctví se demagogicky ospravedlňovalo tím, že nešťastní sociální demokraté přirovnávali své trýznitele přemrštěně (ale přemrštěně jen co do intenzity, nikoli co do intence) k fašistům.
Ale nezůstalo jen u zpravodajství jako by psaného nadšeným komsomolcem, který se pase na ponížení sedláka při vyvlastňování statku. Obludným vrcholem protototalitní žurnalistiky se patrně stal technický rozbor toho, jak přesně vejcem házet a proč to není zejména na delší vzdálenost nikterak snadné, v němž Mladá fronta Dnes s eichmannovským perfekcionismem a vytříbeným smyslem pro banalitu zla ocitovala i balistika: „Vnitřek vejce není kompaktní. Skládá se ze dvou pohyblivých komponentů, které při letu vajíčka rotují a mění jeho těžiště. Trefa z dálky bývá velkým štěstím," píše se ve zprávě nazvané Vejce jako „střelivo“ často mění směr. Je však levnější než rajče.
Suverénně nejhorším textem v této dost možná nejtemnější etapě polistopadového psaní Mladé fronty Dnes se patrně stal komentář Jana Jandourka, svým duchem přímo navazující na ponuré tradice druhorepublikové žurnalistiky, který totalitární dehumanizaci nepřátel — sociálních demokratů — obalil do intelektuálních klišé: „Mám na to a budu si vyskakovat, takový je mediální obraz Jiřího Paroubka. Vytvořil si ho však sám. Teď hledá všude modré spiknutí, zrádcovské rejdy a mediální zaprodance.“ To je asi tak věrný obraz příčin a následků, jaký podávalo Rudé Právo ve svých článcích o chartistech: kdo seje vítr, sklízí bouři.
„Zašpinit mě někdo rajčetem jen tak, rozzuřím se. Pokud budu objektem takového útoku jako politický představitel z politických důvodů, bylo by nejlepší se moc nerozčilovat. Protože si jen přitížím. A to se právě nyní děje Jiřímu Paroubkovi,“ vysvětloval Jandourek koncepci vajíčkového lynčování jako by domlouval šikanovanému dítěti, že si nemá stěžovat, aby na sebe nepřivolalo další pomstu.
Vůbec nejhorší je ovšem jeho přirovnávání vajíčkového lynčování k občanské neposlušnosti. Jedná se o perverzní urážku všech, kdo kdy byli v dějinách utiskovaní a uchylovali se k radikální nenásilné akci, tedy k občanské neposlušnosti jako ke své poslední šanci. Co s tím má propána společného rádoby happeningové lynčovaní představitelů demokratické opoziční strany, která nejenže nemá deklarovanou přízeň byť jen jednoho jediného vlivného média, ba co víc v českém politicko-mediálním diskursu byla, nejen od roku 1989, ale už od roku 1945, prakticky kontinuálně outsiderem?