Kdykoli se podívám z terasy Pražského hradu na Prahu, zmocní se mě zlost nad tím, že některé tak ohavné budovy, jako je například ta divná trychtýřovitá, která patří telekomunikací na Žižkově, mohly beztrestně pokazit to obdivuhodné panorama. Praha má mnoho problémů a život v ní spoustu nepříjemných stránek, ale pohled z Hradu dolů je úchvatný, odsud je Praha opravdu stověžatá a nádherně vyniká její středověká, zcela mimořádná koncepce. Její západoevropský šmrnc je mnohem lépe vidět na středověké urbanistice Nového Města než na nových luxusních budovách pod Budějovickým náměstím, které jsou podobné jako v Tunisku nebo v Šanghaji. Když se začalo mluvit o výškových budovách na Pankráci, říkala jsem si, že k jejich stavbě nedojde, že to si přece nikdo nedovolí (a jemu to nedovolí zástupci města). Když budovy jejich developeři se souhlasem zástupců města postavili a definitivně tak zkazili pražské panorama, říkala jsem si, že to se může stát jen u nás, že v civilizovaném světě by to nebylo možné. To jsem ovšem ještě neviděla Londýn od Temže, ještě jsem nebyla v Hamburku.

Západní Evropa je zamořena bezduchou architekturou poválečného období a a egomanskými projekty moderních architektů, kteří prostě něco musí, nějak, i když nevědí, jak. Není nic originálního ani zvlášť tvůrčího v tom, postavit dům ve tvaru smrkové šišky (Londýňané mu říkají Okurka)a svítit na něj barevnými světly, hlavní úkol zde spočívá v tom, jak v této budově, která nemá obvyklý tvar budovy, docílit toho, aby se v ní dalo být.

Sama sebe napomínám, ale nemůžu si pomoci, dům má vypadat jako dům a ne jako kus ledu ve tvaru skoseného hranolu, takový dům přece nakreslí každý. Nemají žádný smysl budovy s obrovitými jednoplošnými okny, množství světla v místnosti má svoje optimum a víc už vadí. Dnes, kdy všichni koukáme na monitory počítačů, představuje dokonce příliš mnoho světla v místnosti problém, nevidíme na práci, zatahujeme žaluzie. K čemu jsou tedy dobré ty stavby ze skla?

Město Hamburk bylo postiženo zničujícím požárem v roce 1842, ohni podlehlo v podstatě celé středověké město. Na jeho místě bylo postaveno honosné a v případě některých budov i elegantní město bohatých obchodníků a jejich podniků, finančních ústavů i obchodních domů, ale také obytných vil a veřejných budov. A továren a dělnických čtvrtí. To bylo za II. Světové války z valné části rozbombardováno.

K meziválečné výstavbě patřily i obytné domy pro střední třídu, pro tovární dělníky a zaměstnance, ty - či spíše jejich pozůstatky - jsou dnes pečlivě chráněny, památkově opravovány a patří k nejlepším adresám.

Velké veřejné budovy posledních šedesáti let, pokud se nepřizpůsobují tradičnímu cihlovému stylu, jsou vesměs bezduché a tupé. Proč vlastně trend stavět ze skla a betonu stále přetrvává? Jakou výhodu mají velké skleněné plochy v architektuře ? A sklo je přece jeden z energeticky nejnáročnějších výrobků, to se vážně vyplatí? Nebo to není sklo a jen to tak vypadá?

Hamburské architektonické experimenty ze skla a kovových či betonových nosných prvků vypadají hezky, když jsou v noci osvětlené — ale to vypadají hezky i staré sklady ve Speicherstadtu, kde se kdysi proháněly krysy, ty mají navíc i tajemství. Ty nové budovy u přístavu ve dne zhasnou a nic.

Město Hamburk dnes oživuje průmyslové objekty, otevírá v nich originální muzea, hledá pro své obyvatele i návštěvníky možnost kulturního vyžití a smysluplného trávení volného času. Obchodní City je zejména na jih od Hlavního nádraží tak nezajímavá a ošklivá, že tam nemá důvod chodit nikdo, kdo tam zrovna nepracuje. Jediným zajímavým cílem tam jsou moderní galerie v budovách tržnice a stará sídla obchodních společností, pokud se zachovala nebo byla po válce restaurována.

Ve městě jako Hamburk člověk pochopí, jak se změnil svět. To, co ještě nedávno bylo jen tady, to zboží z celého světa, je dnes už všude, ryby ze Severního moře jsou dražší než ovoce z jihu. Městské centrum je plné luxusních obchodů, ale místní lidé vypadají zhruba všichni stejně, sociální status se pozná podle toho, v jakém kdo jezdí autě.

Auta se tu sunou v nepřetržitých řadách, jako všude po světě.

Všude se staví, nevím, co pořád, jestli je třeba tolika budov, zdá se mi to nemožné. Z Hamburku už se nevydávají tisíce vystěhovalců na cestu za štěstím ( nebo na útěk před pronásledováním) přes oceán. Naopak, stěhují se sem lidé z Východu, zabydlují celé čtvrti a pokoušejí se o lepší život zde. Stejně jako kdysi na vystěhovalcích, i na těchto imigrantech se jistě vydělává, jinak by tu nebyli. Ex oriente lux, ex occidente luxus.

Zboží už neputuje po Labi ani po moři, převáží se v náklaďácích a k tomu je třeba vybudovat dálnice přes země střední Evropy, také přes naše Středohoří.

Reeperbahn se svým erotickým showbyznysem není o nic hříšnější než Teplice-Doubí, heren je v našich pohraničních městech, například v Aši, možná i víc. Kromě jakési vyšší úrovně veřejného prostoru, lepší péče o životní prostředí, o vodu a zeleň (proč musí být Botič taková hnusná stoka, napadne tady Pražana), jsme na tom zhruba podobně. Jsme na Západě.

A vidíme, pokud tedy nepodlehneme onomu západnímu luxusu, že Západní Evropa potřebuje nový obsah, nově formulovanou identitu, tvůrčí činy v každém ohledu. David Vávra a Radovan Lipus na to možná budou mít jiný názor, ale mně se zde v Hamburku zdá, že zdejší moderní architektura vykazuje marnotratnou, nákladně obestavěnou prázdnotu, jakousi předstíranou otevřenost a průhlednost někam, kde stejně není nic vidět.