V Německu mají rádi čtení. A vůbec rádi mluví, ale také poslouchají, takže v kontaktním rozhlasovém pořadu neskáčou do řeči nejen pozvaným hostům, ale ani telefonujíím posluchačům ( kteří toho ovšem někdy zneužívají k tomu, aby přednesli celou přednášku, jak jsem měla možnost zažít na Deutschland Radio Kultur den před výročím útoku na Světové obchdní centrum. Rozhlas tomu věnoval celé dopoledne, pozval tři experty — politika, politologa a redaktora Al Džazíry, dokonale německy hovořícího pana Sulejmana. Xenofobní ani rasistické výroky se ovšem netrpí). Mají na to čas, protože během dvouhodinového pořadu nehrají, strukturují ho přehedem faktů k tématu. Němce ( nebo Hamburčany, abych negenaralizovala) prostě baví poslouchat, co jim někdo povídá, baví se při tom hrou s němčinou, čímž vzdorují globálnímu zaplavení angličtinou.

A tak se mi stalo, že jsem se o Divadelní noci v sobotu 10. září v Hamburku setkala zejména se sólovým čtením a výstupy, které ani nevím, jak zařadit do našeho divadelního povědomí. Nejspíš to patří do oblasti kabaretu, ale pod tím pojmem si u nás představujeme přece jenom větší podívanou, více dramatické akce. Tohle bylo vlastně jenom čtení a zpívání a nejvíc ze všeho mi to připomnělo folkovou scénu na konci 80. let.minuléo století.

Divadelní noc jsem zahájila plavbou lodí po jezeru Alster. Naši skupinu provázela blondýna trochu ( ale opravdu jen trochu) ordinérního vzezření, představila se jako Jenny Dorothea, „slampoeterin“ a také — k mému velkému prospěchu- průvodkyně po Hamburku. Během plavby sdělovala informace ( a drby) o místech a budovách, které jsme z lodi viděli, o Hamburku a Hamburčanech (kteří jsou ze všech Němců nejštíhlejší, protože imrvére běhají po břehu Alsteru, který je zcela veřejný a nikdo, ani ten nejbohatší majitel nejluxusnější vily nebo hotelu, si ho nesmí zabrat pro sebe). Jak jsme jeli po jezeře a dostávali se do různých čtvrtí a lokalit, Jenny Dorothea aka Horst Slammer četla z knížky svých blogů a povídek ty, které se dotyčných míst týkaly.

A protože jezero je obklopeno luxusními místy, byly to vesměs povídky o bláhových snech chudé holky o high society. V těch textech Jenny Dorothea paroduje televizní produkci a spotřební čtivo se všemi tématy, které známe i u nás — cesta ke kariéře (neúspěšná), láska k muži snů (marná), mateřství (bez manžela), přáteství (falešné), luxus (nedosažitelný), recepty na štěstí (nefungující). Jenny Dorothea čte své texty plasticky, vstupuje do postav, mění hlas (až nepříjemně), živě baví své publikum, které je stejně plné komplexů a životních nezdarů jako ona. Nikde žádný happy end a přece plno života.Taková Halina Pawlowská, ale méně pohodlná, tenperamentnější, víc vydaná všanc obecenstvu, plebejštější. Taková, jaká byla Halina P. před dvaceti lety, než se stala buržoazní ikonou.

Loď zajíždí během plavby i do různých ramen, kde pádlují rodiče s dětmi na kanoích, kde si lidé chystají piknik s grilem ( na veřejné ploše, kde jsou koše na popel ze spáleného dřevěného uhlí), kde kluci zkoušejí chytat ryby a kde se u jednoho malého přístavu pokojně pase šest divokých králíků. Vidíme ty nejluxusnější vily, jaké si lze představit, a také mešitu, postavenou v 60. letech z peněz bohatého arabského obchodníka, a později i zadní trakty, obytné přívěsy, zahrádky i bezdomovce, stanující pod mostem. Vystupuju u Alma Hoppes Lustspielhaus a když vidím tu frontu na momentální produkci, pokračuju k Hamburger Kammerspiele. Dostávám se tak do nóbl čtvrti poblíž televizní věže, i Komorní divadlo je elegantní budova se dvěma restauracemi— ale možná jsem udělala chybu, že jsem nešla na Almu Hoppe, protože tady se koná zase čtení, tentokrát ale divadelního textu. Čte hezká blond herečka, ale po Jenny Dorothee ( která mi už ke konci šla na nervy svým věčně se měnícím hlasem) to nemá žádný říz a já jsem příliš rozptýlená na to, abych sledovala umělecký obsah.

Mezi jednotlivými divadly jezdí čtyři divadelní autobusové linky, každých deset minut člověk může nastoupit a popojet, jedu tedy k opeře, kam se bezpochyby jinak nedostanu, a jdu se podívat na závěrečnou scénu z Rigoletta. I před operou je fronta, kterou všichni trpělivě vystojí, neboť v příslušný čas nás všechny pohltí obrovská poměrně nová operní budova. Také opera přidala interaktivní prvek, publikum zpívá s sebou La donna e mobile, impresário to řídí — ale kromě toho vidíme pěknou ukázku podleního obrazu z Rigoletta s výbornými zpěváky a orchestrem, který při scéně bouře obstará i sborové hučení větru, v kompletní scénografii. Mimochodem, skoro dvoumiliónový Hamburg má jen jednu obrovskou státní operu s komorní scénou a k tomu nedávno otevřené malé divadlo Opernloft, které inscenuje operu divácky přístupnými, vesměs zkrácenými formami: tam jsem se ale nedostala.

Opera je sice dokonalá, ale je třeba jít ještě někam, kde je to úplně jiné než kdekoli na světě. Tedy na Reeperbahn do divadla Sankt Pauli. Cestou ještě vidím závěr produkce open air Schmidt Theatru, údajně travesti ikonu Elke Winter. Elke je pochopitelně muž a na rozdíl od slam poetických ikon hlas nemění. V purpurových koktejlkách, blond paruce a lesklých punčochách je vlastně dojemná(ý), je to přesná napodobenina obtloustlé stárnoucí muzikálové hvězdy, které to nesluší. Pěkně zpívá slavné hity a lidi kolem sedí ve skládacích lehátkách, pijí všechno možné, voní tu čerstvé rybí lahůdky ( a necítím z domova tak dobře známý přepálený tuk, dokoncd ani trávu), na té slavné nebezpečné ulici plné sexshopů a bordelů vládne pohoda a mír.

A kousek opodál je divadlo St. Pauli, můj největší zážitek z divadelní noci.St.Pauli je nejstarší soukromé divadlo v Hamburku, a možná nejstarší v Německu vůbec. Budova je z roku 1841, její tmavě červený interiér klasického kukátka se dvěma balkóny je památkově chráněný. Dnes je divadlo podporováno městem, aby se udrželo na svém tradičním místě mezi hospodami a  podniky nabízejícími sex a erotiku na všechny způsoby. Samo divadlo je ale solidní scéna broadwayského typu, s činoherním i kabaretním repertoárem.

O Divadelní noci hvědza St.Pauli Horst Schrath zradila své publikum a místo sebe předložila „mladé a divoké“ kolegy. Já jsem zastihla mladého muže jménem Tilman Birr ( křestní jméno s jedním l, má o tom celou píseň), rovněž mnohočetného vítěze různých slam poetry. Na jeviště přišel štíhlý, ještě maldý muž v tričku, připomínal tak nejspíš našeho herce Martina Myšičku. Vyprávěl podobně jako Jenny Dorothea, své příběhy, měnil při tom hlas, ostatními hereckými prostředky ale šetřil. Texty byly vtipné a poetické, rafinovanější než Dorotheiny, pracovaly se zvukem různých německých přízvuků a dialektů ( Tilman je původně z Franfurtu), vyprávěly o situacích a pocitech vrstevníků, obyvatel jedné ulice, vlastně to byly podobné historky, které známe z Rudišova Nebe pod Berlínem, ale vtipnější, s množstvím slovních hříček, s okouzlujícím nadhledem, s nímž vyslovuje Tilman věci, které všichni vědí, ale nemluví o tom. Vypráví, jak se denně zdraví v domě s  náckem a neví, co s tím a jak se zachovat. O internetu a mobilních operátorech, o nesmyslném telefonickém nabízení různých služeb, při němž si lidé nerozumějí, o nezaměstnaném, který se chystá na přijímací pohovor, a chlapíkovi, který kouká z okna na bankomat, přičemž má katastrofálně přetažené konto. A zpívá jednoduché písničky s doprovodem několika akordů na kytaru, dokonce si je nahraje do zvukové smyčky, takže může stát se založenýma rukama položenýma na korpusu a jenom koukat do lidí. Je chytrý, pohledný, vysokoškolsky vzdělaný, zcestovalý, korektní, sympatický Evropan, ohrožený druh.

Už nechci vidět žádnou hru, prohlížím si jen divadelní budovy a myslím na to, proč se u nás ztratilo tohle umění chytrého básnického komentáře, které jsme přece pěstovali na konci 80. let. Je to proto, že všichni potřebujeme prachy a tak se původně intelektuální klauni nechali koupit televizí do pohodových talk show? Nebo se nevyznáme v aktuáílní realitě a tudíž ji neumíme s vtipem glosovat? Tilman Birr mluví o současném Berlíně po pádu zdi jako o velké O2 aréně, kde všechno je legální, všichni se zdraví, v metru člověka pustí sednout, každý si tu dobře bydlí, žádný kravál, jenom hudba — je to velká ironie vůči reklamním, turistickým i reklamním klišé, jíž se publikum směje, protože to je „Berlin ohne Berliner.“

Takoví slam poeté u nás jsou, přinejmenším Milan Kozelka (bůhví kde teď) nebo Marian Palla (v Brně), ti jsou však oba už vlastně dost staří. Ať se ti mladší hlásí o slovo a dávejme si o nich vědět a choďme na ně, je nám toho zapotřebí.