V Hamburku mají dvě zajímavá muzea, Muzeum práce ( Museum der Arbeit) a Muzeum vystěhovalectví Ballinstadt( Das Auswanderermuseum Ballinstadt),

Obě dokumentují podstatnou složku života v nově se etablujícím kapitalismu 18. a zejména 19, století, který byl pro přístavní město zásadním přelomem téměř v každém ohledu městského života.

Druhé největší město Německa se tak chopilo vlastních jedinečných dějin a využívá k tomu zvláštních jedinečných objektů.

Muzeum práce je umístěno v bývalé továrně na zpracování kaučuku v Barmbeku ( kde stojí i někdejší dělnické sídliště, dnes modernizované, ale stále připomínající půvdní určení). je obklopeno různými historickými stavebními stroji a ve znaku má obří razicí štít, jímž byl proražen slavný Elbetunnel. Na první pohled tedy vzbuzuje dojem, že bude spíš technickým muzeem, ale není to tak. Ve své expozici se věnuje nejrůznějším typům pracovních příležitostí ve městě — výrobě bižuterie a emailérství, drobnějšímu krejčovskému řemeslu, tiskárnám, průmyslu kaučuku a pochopitelně obchodu, který byl spojen s přístavem a zaměstnával bezpočet lidí. Jsou k tomu vystaveny předměty i písemné dokumenty. Z nich se návštěvník dozví, že například výroba bižuterie a smaltovaných odznaků ( včetně vojenských insignií, železných křížú, později SS emblémů a nejrůznějších cedulek) obývala vnitřní dvory hamburských obytných čtvrtí, kde se gravírovalo, smaltovalo, malovalo a letovalo až do té doby, než byl Hamburk smeten nálety spojeneckých vojsk za 2. světové války. To, a koneckonců i tiskárny a krejčovny jsou celkem idyla, horší poměry nastávají v expozici související se zaoceánským obchodem, s jihoamerickým a malajským kaučukem. Tato fantasticky výdělečná výroba byla ovšem založena na otrocké práci místních obyvatel států, kde se kaučuk získával — a člověk v expozici plně pochopí, jak obrovsky výnosný obchod to byl a jak velice potřebovali náhle pohádkově bohatí hamburští obchodníci své vlastní kolonie, aby mohli konkurovat Britániia Francii. Víme ze školy, kam to vedlo, že Německo válku prohrálo, kolonie nezískalo a trvalo mu ještě celé další půlstoletí, než dokázalo založit svůj hospodářský úspěch na jiném než koloniálním uspořádání a otrocké práci. A taky pochopíme, že německé zájmy směřovaly do Jižní Ameriky, kam vyplouvaly z Hamburku lodě.

V muzeu jsou samozřejmě také zmíněna největší odborová a stávková hnutí odporu a boj za práva pracujících- napříkad jedenáct týdnů trvající stávka přístavních dělníků na přelomu roku 1896-97, jíž se účastnilo 11 000 stávkujících, jejichž životní podmínky se zhoršovaly v nepřímé závislosti na tom, jak se zvyšovaly zisky transkontinentálních obchodníků.

Byla jsem příjemně překvapená, že Muzeum práce není jen muzeem výroby a jejích technologií, že je tu náležitá pozornost věnovaná důstojnosti lidské práce, jejímu významu pro život i podobu města. Najednou člověk mnohem lépe chápe, co říká filozof Milan Sobotka ve scénáři pořadu, který v rámci Roku německého jazyka připravujeme s pražskými filozofy pro Vltavu: