V Hamburku mají dvě zajímavá muzea, Muzeum práce ( Museum der Arbeit) a Muzeum vystěhovalectví Ballinstadt( Das Auswanderermuseum Ballinstadt),

Obě dokumentují podstatnou složku života v nově se etablujícím kapitalismu 18. a zejména 19, století, který byl pro přístavní město zásadním přelomem téměř v každém ohledu městského života.

Druhé největší město Německa se tak chopilo vlastních jedinečných dějin a využívá k tomu zvláštních jedinečných objektů.

Muzeum práce je umístěno v bývalé továrně na zpracování kaučuku v Barmbeku ( kde stojí i někdejší dělnické sídliště, dnes modernizované, ale stále připomínající půvdní určení). je obklopeno různými historickými stavebními stroji a ve znaku má obří razicí štít, jímž byl proražen slavný Elbetunnel. Na první pohled tedy vzbuzuje dojem, že bude spíš technickým muzeem, ale není to tak. Ve své expozici se věnuje nejrůznějším typům pracovních příležitostí ve městě — výrobě bižuterie a emailérství, drobnějšímu krejčovskému řemeslu, tiskárnám, průmyslu kaučuku a pochopitelně obchodu, který byl spojen s přístavem a zaměstnával bezpočet lidí. Jsou k tomu vystaveny předměty i písemné dokumenty. Z nich se návštěvník dozví, že například výroba bižuterie a smaltovaných odznaků ( včetně vojenských insignií, železných křížú, později SS emblémů a nejrůznějších cedulek) obývala vnitřní dvory hamburských obytných čtvrtí, kde se gravírovalo, smaltovalo, malovalo a letovalo až do té doby, než byl Hamburk smeten nálety spojeneckých vojsk za 2. světové války. To, a koneckonců i tiskárny a krejčovny jsou celkem idyla, horší poměry nastávají v expozici související se zaoceánským obchodem, s jihoamerickým a malajským kaučukem. Tato fantasticky výdělečná výroba byla ovšem založena na otrocké práci místních obyvatel států, kde se kaučuk získával — a člověk v expozici plně pochopí, jak obrovsky výnosný obchod to byl a jak velice potřebovali náhle pohádkově bohatí hamburští obchodníci své vlastní kolonie, aby mohli konkurovat Britániia Francii. Víme ze školy, kam to vedlo, že Německo válku prohrálo, kolonie nezískalo a trvalo mu ještě celé další půlstoletí, než dokázalo založit svůj hospodářský úspěch na jiném než koloniálním uspořádání a otrocké práci. A taky pochopíme, že německé zájmy směřovaly do Jižní Ameriky, kam vyplouvaly z Hamburku lodě.

V muzeu jsou samozřejmě také zmíněna největší odborová a stávková hnutí odporu a boj za práva pracujících- napříkad jedenáct týdnů trvající stávka přístavních dělníků na přelomu roku 1896-97, jíž se účastnilo 11 000 stávkujících, jejichž životní podmínky se zhoršovaly v nepřímé závislosti na tom, jak se zvyšovaly zisky transkontinentálních obchodníků.

Byla jsem příjemně překvapená, že Muzeum práce není jen muzeem výroby a jejích technologií, že je tu náležitá pozornost věnovaná důstojnosti lidské práce, jejímu významu pro život i podobu města. Najednou člověk mnohem lépe chápe, co říká filozof Milan Sobotka ve scénáři pořadu, který v rámci Roku německého jazyka připravujeme s pražskými filozofy pro Vltavu:

Ve Fenomenologii ducha z r. 1807 vidí Hegel ještě moderní společnost pod zorným úhlem osobního uplatňování jedinců. O 10 let později, v přednáškách o filosofii práva, kterou vydal r. 1820, se tento zorný úhel pronikavě mění. Pod vlivem anglické politické ekonomie, jejíž hlediska ovšem Hegel koriguje svými zřeteli, a pod vlivem zhoršující se situace námezdně pracujících, vidí problém individua ve společnosti jako problém jeho zaměstnání kvůli obživě a kvůli tomu — a v tom Hegel doplňuje anglickou politickou ekonomii —, aby mohl požívat cti a uznání jinými lidmi. Podle Hegelovy Filosofie práva práce není jen zdrojem obživy , ale i „duchovna“ ve společnosti, k němuž patří vzájemné uznání jedinců z hlediska jejich samostatnosti a cti.

Hegel pochopil nezaměstnanost jako základní problém moderní společnosti. Ta je sice bohatší, než byly dřívější společnosti, ale zbavuje část svých členů možnosti obživy a cti. Hegel to objasňuje na vzniku „chátry“, tj. davu vedeného nenávistí ke všem stávajícím pořádkům. Chátrou nečiní nezaměstnané pouhý nedostatek prostředků k životu, ale ztráta „pocitu práva, právnosti (tj. rovnocennosti s druhými) a cti existovat prostřednictvím vlastní činnosti a práce“. Nicméně v Hegelově době existovalo ještě řešení. To záleželo v možnosti odejít za prací do Severní Ameriky a kolonií.

Této možnosti a jejímu využívání je věnováno další nové muzeum v Hamburku, Muzeum vystěhovalectví na labském ostrově Vedell, kde se v objektech, zřízených Alfredem Ballinem, generálním ředitelem plavební společnosti HAPAG (Hamburg-Amerikanische Packetfahrt-Actien-Gesellschaft).

Návštěvník se zde dozví vše o organizaci a průběhu odplouvání emigrantů z Evropy do Ameriky. Vystěhovalecké městečko Ballinstadt bylo zřízeno roku 1901 a rozrůstalo se do roku 1907, byla v něm synagoga, kostely křesťanských vyznání, nemocnice, kavárny i hřiště. Hlavně však prostory, v nichž byi lidé, čekající na odplutí, ubytováni.

V 2. světové válce utrpělo bombardováním a v 60. letech 20. Století bylo srovnáno se zemí. Dnešní muzeum je ve třech budovách, které jsou replikami původních staveb.

Je důležité si uvědomit, že mezi lety 188O až 1914 se z Evropy do Ameriky přepravilo 2 miliony a 725 tisíc Židů, kteří unikli před bídou a pogromy, a židovská emigrace pokračovala až do uzavření hranic Německa v roce 1938. Židovské pronásledování v Evropě nezačalo holocaustem a ke cti americké demokracie nutno říci, že v Novém světě našli Židé bezpečí i obživu. Bylo v zájmu plavební společnosti, aby emigranti přicházeli do Ameriky v dobrém zdravotním stavu, nemocní byli zadrženi na Ellis Islandu a na náklady společnosti vráceni zpátky. Ubytovny a ložnice v Ballinstadtu byly tedy mimo jiné i jakousi karanténou, během níž se projevilo, zda vystěhovalci netrpí infekční chorobou. Byla tu pro ně i hygienická zařízení, sprchy a prádelny, což pro množství chudých příchozích z Haliče a Polska bylo možná první takové setkání s civilizací. Zřízení většího komfortu a lepší organizace vystěhovalectví prospělo přístavu Hamburg v konkurenci s Brémami a Antverpami.

Muzeum je takzvaně interaktivní, což v praxi znamená, že jsou v něm nainstalovány figury v životní velikosti z různých vln emigrace, které po zmáčknutí spínače vyprávějí hlasem, propůjčeným jim hercem, svůj životní příběh: je mezi nimi rolník z 60. let 90. století, který ujíždí před hladomorem a katastrofální neúrodou, haličský Žid, prchající před pogromem po atentátu na cara i německá Židovka prchající před nacisty, politický uprchlík revolucionář z roku 1848 i emigrant z doby inflace ve 20. letech 20. století — a  další, mezi nimi i děti. Emigranti z Čech vyplouvali spíše z Brém.

Muzeem návštěvníka provází herec v roli emigranta ( ale chvíli si zahraje i samotného rejdaře Ballina), který z různých projekčních ploch v různých fázích cesty za oceán vypráví podle zachovaných autentických deníků, dopisů a vzpomínek emigrantů vystěhovalecký příběh. Je to dobré pro lidi, kteří mají potíže se čtením, pro děti nebo pro ty, kteří špatně vidí (jako já). Oslovilo mě to jako pěkný příkad ohledů k publiku — rodiče nemusejí dětem předčítat popisky, každý se může soustředit na to svoje. Na děti se vůbec hodně myslí — můžou si dokonce zalézt a setrvat v různých cviklech a vyzkoušet si tak cestu v podpalubí. Při mé návštěvě tam bylo dost plno, účastníci školní exkurze se takto vydatně zašívali.

Nejpůsobivější část expozice je ta, v níž se můžeme seznámit s uspořádáním lodi a vidíme vybavení a zařízení jednotlivých cestujících tříd. První a druhá je elegantně komfortní, mezipaluba a třetí třída jsou stísněné a bídné až hanba. Z Hamburku do New Yorku se plulo 7 až 1O dní ( přičemž z Petrohradu do Hamburku jel vlak 3 dny a pěšky se to šlo 48 dní, pokud se za den urazilo 4O kilometrů). A jízdenka stála tolik, co tři měsíční platy zedníka. Matrace a prádlo museli mít chudí cestující svoje a jídla bylo málo a během cesty se kazilo, lidé stonali mořskou nemocí, to vše v neděleném prostoru, kde jich bylo někooik desítek společně.

Posádky nebyly zvyké na takový náklad a chovaly se k chudým pasažérům hrubě a nelítostně, až časem, když parní stroj plavbu zrychlil a zjednodušil službu na lodi, pochopili, že doprava tohoto nákladu je dobrý kšeft a že se vyplatí, aby měl alespoň slušnou pověst.

V oddělení, kde se ukazuje, jak asi viděli imigranti Nový svět, potká návštěvník koně v životní velikosti, který pohazuje hlavou, frká, přešlapuje a charakteristickým způsobem zvedá ocas. Je zapřažen do vozu se zeleninou, která je ovšem, tak jako on, umělá.

Muzeum tvoří tři baráky a v tom posledním člověk může v různých databázích zapátrat po svých příbuzných, kteří odešli do Nového světa, kde se usadili nejen ve Spojených státech, ale i v Brazílii, Chile a Argentině (a jsme zpátky o obchodu kakaovými boby, kávou, kaučukem a ledkem). Byly mez nimi význačné osobnosti, jimž je expozice také věnovaná.

Mezi lety 185O a 1939 odplulo z Hamburku do Ameriky 5 milionů Evropanů. Poslední panely výstavy jim věnují slova uznání, byli to lidé s odvahou vzít život do vlastních rukou, zkusit začít znova a lépe, lidé, kteří se nechtěli smířit s osudem společensky ponížených a chudých. Vesměs v Americe uspěli.

Ovšem lidé, kteří dnes žijí v okolí Ballinstadtu na labském ostrově Vedell, které člověk potká v metru i na ulici, jsou těm z muzea velmi podobní. 6O procent z nich jsou imigranti, kteří přišli do Hamburku ze stejných důvodů. Pokusit se vzít osud do vlastních rukou a žít lepší život, než se jim nabízí doma.

Hamburg se zřizováním těchto muzeí moderních dějin města snaží přilákat turisty a vzbudit zájem o město, které je sice bohaté, ale nemá vlastně staré historické jádro. Budovy bank a globálních obchodních společností a pojišťovny a hotely a sídla firem moc zajímavé nejsou. Zřízení muzea v Ballinstadtu stálo 9 milionů Euro( značnou část jistě spotřeboval ten kůň), ale na takové projekty se dají dobře získávat peníze z fondů EU. Dokonce i u nás to jde, jak dosvědčuje bilance ministerstva kultury. Je ovšem důležité nejen opravit industriální památky jako budovy, ale dát jim také obsah a zajímavě ho sdělit návštěvníkům. Ani to nemusí být tak „interaktivní“ jako v Ballinstadtu, bez umělého koně by se člověk i obešel. Určitě by nějaká taková expozice každodenního života s odpuštěním pracující třídy byl lepší program třeba pro takové žižkovské nákladové nádraží, než ho zbourat a zastavět developery, kteří zde určitě nic než úřady, drahé byty a obchody nezbudují. A lidi, kteří by uměli obsah takového kulturního zařízení vymyslet, máme také. Chybí jen politická vůle a koncepce.