Současná vláda hájící zájmy jen části občanů a komplikující život těm ostatním, rozděluje lidi a nenaslouchá části společnosti, včetně odborníků, ani co se týče Národního parku Šumavu. Díky proto patří nadaci Heinricha Bölla a Kateřině Jacques, jež nedávno uspořádaly unikátní diskusi přímo v terénu, kde si vyměňovali názory zainteresovaní různých názorů. Asi desetikilometrová naučná vycházka Národním parkem Šumava a Bavorským lesem mohla laikovi pomoci zorientovat se v přírodních procesech a v tom, co je pro národní park nejlepší a co zhoubné.

Osobně jsem už dlouho cítila, že ani v části nejcennějších míst Šumavy se kácet nemá, že příroda to vyřeší lépe než pily. Argumenty odborníků-odpůrců kácení pro mě i nyní při vycházce zněly přesvědčivěji než těch, kteří likvidaci stromů považují za řešení. Explicitně mi to při diskusích řekl pohled na hranici mezi oběma parky: na hranici Národního parku Šumava jsou vidět holiny po kácení v roce 2004, na hranici Bavorského lesa vyrůstají pod uschlými i zbytky zdravých stromků nové stromečky různého věku - les se tam obnovuje, lýkožrouta smrkového přežil.

Koncepce obou parků jsou dnes bohužel odlišné, i když parky spolupracují. Národní park mezinárodních parametrů na Šumavě dokázalo vytvořit ministerstvo životního prostředí v době, kdy jej vedl Martin Bursík. Ani při orkánu Kyrill, který Šumavu postihl v roce 2007, se nesnížil k tomu, aby byly cenné zóny rozřezány pilami. S kůrovcem si poradil jinak - dal na odborné analýzy a nechal rozestavět třeba 30 tisíc feromonových lapačů, které vytvořily nárazníkovou zónu a zajistily bezpečí pro okolí. Na to stávající vedení parku a ministerstva rezignovala. Bursík uvedl, že kůrovec je přirozená součást horské smrčiny, není to škůdce ani epidemie.

Fundovaná byla i slova ředitele Národního parku Bavorský les Franze Leibla, který se ujal výkladu při procházce Bavorským lesem - v roce 2027 bude na německé straně sedmdesát procent bezzásahového území parku, nejvzácnější zóny se stále zvětšují. Oč strašidelnější pak druhý den, na besedě v Praze, byla slova dočasného ředitele Národního parku Šumava Jana Stráského, který řekl, že kácet se v „zásahových“ (rozuměj i těch cenných) zónách bude znovu. I tuto svého druhu první besedu v pražském Domě OSN, moderovanou Jakubem Želeným, zorganizovaly Nadace Heinricha Bölla a Kateřina Jacques, spolu s Informačním centrem OSN.

Pražské besedy se vedle Stráského zúčastnili ministr životního prostředí Chalupa, místopředseda Senátu Pithart, bývalí ministři životního prostředí Bursík a Miko, emeritní profesor Fanta, ekolog Bláha, ředitel Krajského úřadu Jihočeského kraje Průša či předseda Svazu obcí Národního parku Šumava a starosta obce Horní Planá Hůlka. Na obou akcích byli přítomni poslanci Bavorského sněmu, kteří vedle Pitharta jednali i například s místopředsedou sněmovního výboru pro životního prostředí Robinem Böhnischem.

Zástupce starostů 22 obcí Hůlka řekl, že v obcích kolem národního parku i přímo v něm vládne nezaměstnanost. Dával to do souvislosti s národním parkem. V diskusi ale padl názor, že právě přírodní Národní park Šumava může být výzvou pro pracovní příležitosti v oblasti cestovního ruchu, protože je turistickým lákadlem, stejně jako Bavorský les. Lidi láká víc opravdová příroda, než zvažované zavedení lanovky v části parku. V komercionalizovaném světě je přece relaxací pro všechny vidět kus pravé divočiny.

Diskuse byly unikátní v tom, že otevřely plno témat a byly startem toho, aby divoký kus země nepřejely buldozery lidské pýchy… Pozváni byli zástupci různých názorů, což bylo patrné na první pohled a což se zcela nekorektně při pražské diskusi pokoušel popřít starosta Hůlka. Současná vedení parku a ministerstva, jež naslouchají více lesníkům a developerům než odborníkům, bohužel nejsou zárukou toho, že se situace na Šumavě bude ubírat správným směrem. Odborné názory, které zazněly při procházce i v Domě OSN, by přitom mohly být dobrým základem.