Tři otázky nad Šumavou
Alena ZemančíkováProč se ke všemu vyjadřuje neustále starosta Modravy Antonín Schubert? Proč se nepíše, že NP Šumava je v oblasti jedním z největších zaměstnavatelů, a to mnohem stabilnější než na počasí závislý turistický provoz? Co je to za člověka, ten Jan Stráský?
Pokud jde o starostu Schuberta (kterého znám z několika svých pořadů pro Český rozhlas i trochu osobně), je to člověk, kterému se zalíbilo v médiích. V případě rozhlasu a televize má obzvláštní výhodu ve své schopnosti plynule a stručně, ale ne příliš úsečně hovořit, jeho suverénní projev do jisté míry dodává sdělení důvěryhodnosti (naopak málo komunikativní bývalý ředitel Národního parku Krejčí už svým nejistým projevem zpochybňoval i to, co sám říká a koná).
Tištěná média, která nepracují s autentickou výpovědí, by se ovšem měla umět s takovým jednostranným efektem vypořádat, neměla by se spokojovat s informacemi, které starosta Schubert předkládá, jako kdy byl nějakým tiskovým mluvčím šumavských obcí a měl své výroky tímto institucionalizované. Zajímalo by mě, co si o věci myslí starosta Kvildy nebo Srní, překvapuje mě, že jsme se nedočetli nic o názoru představitelů Železné Rudy, Hartmanic a Prášil. Vzpomeňme si, jak na konci devadesátých let obdivuhodně pevný starosta Kašperských Hor dokázal odolat nabídkám kanadské firmy, která tam chtěla těžit zlato, a těžbu prostě nedopustil. Co si o problematice Národního parku Šumava myslí třeba tento zkušený, prozíravý a charakterní místní politik (ani nevím, je-li ještě starostou nebo co dělá, ale to je nakonec jedno). Šumavské obce pořádají happening s alegorickými vozy, to už je zbytečná komedie pro média a pro turisty. V Modravě má své obří sídlo, vybudované na místě bývalé roty pohraniční stráže, miliardář Zdeněk Bakala. Jaký má tento přísně uzavřený objekt vliv na život obce, kolik představuje už jenom daň z nemovitosti, není nakonec za pevnou pozicí starosty Schuberta tento obratný miliardář?
Je-li šumavský les lesem hospodářským, ale ze zákona předurčen k „zpralesnění“. S tím prý může proti kácení argumentovat jen naprosto krátkozraký laik. Tím jsem. Proto si dovoluji jen upozornit na devastaci zemědělské půdy u nás, třeba pastvin - nebo si vzpomínám na kilometry bodlákových porostů na Sokolovsku… Tam ta devastace probíhá bez zákonů a bez protestů; šumavský syndrom ale vidím v tom, že i zde se z kulturní krajiny stává divočina.
Jak souvisejí obrovská parkoviště s cyklistikou? Nebyla náhodou budovaná spíš kvůli automobilistům? Není naopak žádoucí na území NP nahradit "tvrdý" turismus jeho "měkkými" variantami, které nevyžadují žádnou náročnou infrastrukturu? Proč spíš na Šumavě neomezit automobilismus (alespoň pro nerezidenty), než jízdu na kole?
Na Šumavě jsme byli v posledních letech dvakrát. Poprvé na několikadenním pěším přechodu, při kterém jsme byli zklamáni absencí turistických cest s měkkým povrchem. Šlapat několik dnů hlavně po asfaltu není opravdu nic příjemného. Proto jsme při druhé návštěvě zvolili kombinaci vlaku a kola. Cyklotrasy vedly z 95% po asfaltu nebo betonu, kde může cyklista těžko způsobit nějakou škodu. Kolize s chodci nehrozí snad s výjimkou několika málo míst, při ohleduplném chování snadno řešitelných. Kolo nijak neznečišťuje vodu ani ovzduší. Na kole se dá dojet i ke vzdálenějšímu nádraží (Sušice, Horažďovice) bez použití motorových vozidel.
Myslel jsem si, že k přírodě šetrnější způsob poznávání Šumavy snad ani být nemůže. Ale po přečtení článku si začínám připadat jako zločinec :(
neberte to, prosím, tak osobně, a rozhodně si nemusíte připadat jako zločinec. Přítomnost aut a parkovišť ovšem s cyklistickou souvisí , jakkoli je možno se dopravit na kole z nejbližšího nádraží ( i když někdy je to už dost daleko), a jakkoli existují cyklobusy, kterými se člověk také může popovézt i s kolem. Když se ale podíváte na parkoviště na Šumavě, uvidíte samozřejmě mnoho aut, na nichž si lidé přivezli kola až na místo ( zvlášť, když je daleko od nádraží nako například Modrava nebo Kvilda či Prášily).Na Poledník například jde pěší člověk protivnou, z časů vojenského dozoru nad Šumavou vyasfaltovanou cestou společně s cyklisty, kteří se do kopce obdivuhodně namáhají, zato ale dolů frčí rychlostí osobního automobilu. Nějaké motání se po cestě, rozhlížení, dětské pobíhání a jiné půvaby pěší chůze nejsou vůbec možné, člověk se v podstatě musí chovat jako na silnici.
Já ale nemířím proti cyklistice, hlavně mi leží na srdci, že hospodářské využívání krajiny jenom turistickým provozem je pošetilost, turistika v důsledku krajinu spíše poškozuje, vytváří sezónní nárazy, vede k potřebě zábav a atrakcí a ty - když nic jiného - produkují hluk a křiklavé barvy a to podle mého přesvědčení do přírody nepatří. To zase není nic proti turistice, ale proti turistickému průmyslu, který podporuje její konzumní charakter.
Jan Stráský v rozhovoru, který sme spolu kdysi vedli, také říkal, že když se cyklisté a pěší turisté vzájemně na cestě obtěžují, nezbývá než jejich cesty oddělit. Ale to se mi právě zdá jako ten zmíněný konzumní přístup - přiděláme další cestu, vytvoříme další pohodlí, a na Šumavu bude jezdit ještě víc lidí, kterým v podstatě o turistiku nejde.