Pokud jde o starostu Schuberta (kterého znám z několika svých pořadů pro Český rozhlas i trochu osobně), je to člověk, kterému se zalíbilo v médiích. V případě rozhlasu a televize má obzvláštní výhodu ve své schopnosti plynule a stručně, ale ne příliš úsečně hovořit, jeho suverénní projev do jisté míry dodává sdělení důvěryhodnosti (naopak málo komunikativní bývalý ředitel Národního parku Krejčí už svým nejistým projevem zpochybňoval i to, co sám říká a koná).

Tištěná média, která nepracují s autentickou výpovědí, by se ovšem měla umět s takovým jednostranným efektem vypořádat, neměla by se spokojovat s informacemi, které starosta Schubert předkládá, jako kdy byl nějakým tiskovým mluvčím šumavských obcí a měl své výroky tímto institucionalizované. Zajímalo by mě, co si o věci myslí starosta Kvildy nebo Srní, překvapuje mě, že jsme se nedočetli nic o názoru představitelů Železné Rudy, Hartmanic a Prášil. Vzpomeňme si, jak na konci devadesátých let obdivuhodně pevný starosta Kašperských Hor dokázal odolat nabídkám kanadské firmy, která tam chtěla těžit zlato, a těžbu prostě nedopustil. Co si o problematice Národního parku Šumava myslí třeba tento zkušený, prozíravý a charakterní místní politik (ani nevím, je-li ještě starostou nebo co dělá, ale to je nakonec jedno). Šumavské obce pořádají happening s alegorickými vozy, to už je zbytečná komedie pro média a pro turisty. V Modravě má své obří sídlo, vybudované na místě bývalé roty pohraniční stráže, miliardář Zdeněk Bakala. Jaký má tento přísně uzavřený objekt vliv na život obce, kolik představuje už jenom daň z nemovitosti, není nakonec za pevnou pozicí starosty Schuberta tento obratný miliardář?

Modrava je krásné místo, nejhezčí je tu secesní Klostermannova chata od architekta Bohuslava Fuchse, ale upřímně řečeno, dnes Modravě dominují a hyzdí ji obrovská parkoviště. Je tu zřetelně vidět, že Šumava je dnes turisty (a zejména cyklisty) přetížená, že takovýto provoz nemá pro místní lidi valný smysl a že by bylo třeba vážně uvažovat o tom, jak přirozeným a šetrným způsobem vytvořit pracovní příležitosti pro místní obyvatele. Nepřátelství ke studentům nejrůznějších oborů a ochráncům bezzásahovosti je vlastně pošetilé — mnohem lépe by starosta udělal, kdyby se s nimi spřátelil, poskytl jim podporu pro jejich projekty a pokusil se o skutečně nový šumavský program. Děje se pravý opak — a přitom na nejrůznějších činnostech Národního parku Šumava mnozí studenti a přesvědčení ochránci přírody odpracovali každé prázdniny velký počet brigádnických hodin při úpravě vodních toků, budování hatí, zajišťování svahů proti erozi a tak dál — mluvím jen o tom, co jsem na Šumavě sama viděla. Šumava samozřejmě je obhospodařovatelná, (však je to historicky doloženo a zastánci kácení se na to také odvolávají), ale bylo by dobré hledat méně drancovací způsoby jejího hospodářského využití než je protivná cyklistika po někdejších vojenských cestách.

V pátečních Lidových novinách se objevil článek Marka Kerlese nazvaný Šumavané: Chceme zisk z brouka! Obsahuje částečně odpověď na moji druhou otázku, píše se tam, že někteří šumavští starostové vidí recept na zlepšení vztahů mezi obcemi a Národním parkem Šumava v tom, že Národní park zajistí víc pracovních příležitostí pro místní. Vrací se znovu k problematice výběrových řízení na těžbu (a teď je řeč o hospodářských zónách), která zpravidla vyhrávají velké těžařské firmy, které pak na samotnou práci najímají zahraniční dělníky (kterým je pak i jedno, že situace je z lidského hlediska už nepřijatelná, protože jí nerozumějí a jsou navíc zřejmě drženi v šachu rizikem nevyplacené mzdy a tak podobně).

Zástupce ředitele Národního parku Šumava Jiří Mánek (kterého Jan Stráský nastrkuje do většiny vyjádření) ale říká, že bohužel zákon o veřejných zakázkách je takový, že jako státní organizace musejí výběrové řízení vypsat a přijmout nejnižší nabídku. Ta by ale neměla být v Národním parku tím hlavním kritériem, mnohem důležitější je tu obecná shoda o jeho smyslu a vývoji i, s prominutím, udržitelnost místního života. Dřevorubci ze Šumavy, kteří hledají práci na Slovensku, jsou právem naštvaní a z naprosto pochopitelných důvodů správu Národního parku nenávidí. Ta říká, že musí postupovat podle zákona. Zákon o národním parku, o němž stále hovoří ministr životního prostředí, by na tento jev měl vzít ohled, zahrnout v tomto smyslu do národního parku i jeho obyvatele. To je ale něco úplně jiného než volno k budování sjezdovek a turistických atrakcí.

Článek v Lidových novinách také uvádí, že při známé historické kůrovcové kalamitě před 150 lety lidé na Šumavě zbohatli a diví se, proč to tak není dnes. Ale v tom je zásadní omyl. Před 150 lety lidé na Šumavě nezbohatli. Jak to ve skutečnosti bylo si můžeme přečíst u Klostermanna. Zbohatli překupníci dřeva a hospodští a provozovatelé dočasných útulen, nocleháren a poněkud i heren a nevěstinců: bylo to analogické poměrům na americkém Divokém Západě. Naopak místní lidé často vsadili všechno na zisk z těžby dřeva, zanedbali svá hospodářství (na která neměli čas) a postupně krachovali. Museli koupit krmivo pro dobytek na zimu (které kvůli těžbě dřeva nestihli zajistit), protože zejména voly, ale i koně potřebovali o přibližování dřeva a krávy k obživě. Toho využili překupníci a zvedli jim ceny sena a obilí, Šumavané se u vidiny budoucího zisku zadlužili u stejných obchodníků, kterým prodávali dřevo, ti jim dluhy strhli a Šumavané se ocitli v pasti. Tomu říkají šumavští obyvatelé zbohatnutí? Román V ráji šumavském má velmi ironický titul, ale obávám se, že ačkoliv v turistickém centru v Modravě se Klostermannových knížek prodává nepřeberně, místní lidé je pořádně nečtou. Klostermann ve svém románu naopak popisuje hamižnost a úpadek mravů na Šumavě, vydřidušství obchodníků dřevem dole na Otavě v Dlouhé vsi před Sušicí (a je smutné, že to bývali často židé a Klostermannovy knihy proto vyznívají antisemitsky). Šumava po vytěžení lesů po kůrovci zůstává zpustlá, vyrabovaná, hospodářsky i morálně zchudlá, vyholená a připravená pro výsadbu smrkové monokultury.

Jana Stráského jsem si celkem vážila (také jsem se s ním setkala při natáčení pro rozhlas) pro jeho osobní neokázalost a schopnost po odchodu z politiky najít si vlastní občansky prospěšný program (v Klubu českých turistů). Jeho chování v čele Národního parku Šumava je nejen zklamáním, ale i důkazem o tom, že je z podstaty své životní orientace až příliš soustředěn jednak na turistický ruch a pak také jako koneckonců bankovní úředník a neoliberální ekonom na zjednodušená, silová řešení. Je to muž, zakotvený svým myšlením v minulé (alespoň doufám, že minulé!) době, zaměřené na ziskové podnikání místo na dobré hospodaření, jehož je na Šumavě zapotřebí. Jeho láska k horám je bohužel konzumní.