Média se přímo hemží levičáckými i pravičáckými výpotky ohledně stávky, vlády i odborů. Toto ideologické třeštění se dalo čekat, při snaze o řešení věcí je však kontraproduktivní. Jediným jeho výsledkem je ostré rozdělení společnosti, které naopak řešení přijatelnému pro všechny zúčastněné brání.

Čím více se znepřátelené tábory nesnáší, tím více narůstají emoce, které znemožňují racionální přístup k problémům. A ti, kdo odnesou vládní reformy jako první a nejhůře, chudí lidé z ghett pronásledovaní pro svou odlišnost, jsou na tom v takové atmosféře ještě hůř, než před tím, protože každý ze zainteresovaných se stará jen o svůj zájem.

Přistupujme k dění výhradně kriticky

Jedna blízká duše se mne ptala, na jaké stojím straně ve věci stávky. V takových případech nestojím na žádné straně, zněla má odpověď. Odborářské požadavky mi vesměs připadají přiměřené. A vycházejí z pravdivého tvrzení Bohumíra Dufka, předsedy Asociace nezávislých odborů, který říká: „Nechceme platit různé excesy našich politiků.“

K odborům si však zároveň zachovávám kritický odstup. A myslím si, že takto by ke společenskému dění měl přistupovat každý a vždy. Přidat se na něčí stranu na základě pouhých emocí či „víry“ (v „osobnost“, ideologii apod.) je to nejhorší, co každý z nás může udělat. To je cesta do pekel, k ochotnému podstoupení vymývání mozku či k sektářství.

Malí Klausové

Dobře to můžeme sledovat na prezidentových mužích - všichni ti „malí Klausové“ v čele s Petrem Hájkem utvářejí sektu, v jejímž čele stojí guru s nezpochybnitelným pohledem na svět. Tihle hoši udělali na začátku jedinou, zato však fatální chybu: vzdali se svého kritického přístupu a přidali se bezpodmínečně na něčí (Klausovu) stranu. I kdyby Klaus nechal všechny účastníky „blokády papalášů“ pobít, stáli by neochvějně na jeho straně a jeho rozhodnutí by přesvědčivě ideologicky zdůvodňovali.

Ale pozor! Dal jsem sice nejviditelnější příklad, nekritický přístup k věci však jde napříč ideologiemi a stranami, najdeme jej jak nalevo, tak napravo, v aktuálním dění jak u vlády a jejích příznivců, tak i u odborářů a jejich zastánců.

Na straně pronásledovaných

Stojím dlouhodobě na jediné straně: na straně lidí pronásledovaných pro jejich původ, kvůli tomu, jakými se narodili, kvůli tomu, že jsou nějak odlišní. Důvod k tomu není tak těžké uhádnout: nesnáším takovou nespravedlnost. Jde často o lidi z ghett, kde vedle Romů žijí i další „bídníci“. Jde o lidi společensky slabé, kteří se nedokážou z vlastních problémů vymanit sami — nemají k tomu psychickou sílu ani prostředky, často ani nemají ponětí, jak na to. Případně mají o životě své představy a nechtějí se přizpůsobovat ve všem všudy, jak arogantně požadují nejen krajně pravicoví sektáři.

Ideologické příručky namísto myšlení

Ideologové demokratické pravice káží, že každý by se měl umět sám o sebe postarat. Říkají tomu odpovědnost, často přitom jde o politiky, z jejichž počínání na první pohled čiší, že o odpovědnosti nemají ani ponětí. Ideologické výkřiky se většinou rozcházejí s realitou, tak je tomu i v tomto případě. Tito sektáři se v žádné chudinské čtvrti nikdy nepohybovali a s problémy jejich obyvatel se neseznámili, protože jim jsou lhostejné. Namísto živého, lidského přístupu k těmto vyvržencům vykřikují hesla z ideologických příruček liberálně-konzervativních proroků.

S požadavky odborů se tentokrát ztotožňuji…

Nedivme se tedy, že hlavní trumfy vládní „reformy“ - zvýšení daně z přidané hodnoty ve spojení se snížením sociálních dávek a radikálním zvýšením věku odchodu do důchodu - odnesou jako první a v největším rozsahu právě lidé žijící v chudinských čtvrtích. Proto mi nečiní problém se tentokrát s většinou požadavků odborářů ztotožnit.

A mám za to, že proti těm, kteří žádají tvrdý zákrok proti stávkujícím a chtějí za pomoci obušků rozhánět blokády, by mělo být tvrdě zakročeno, aby jim příště něco takového už nikdy nepřišlo na mysl. Nemám tedy ani nic proti způsobu, jakým chtějí odbory tuto konkrétní stávku a blokádu provést. Jedinou námitku mám proti živelnosti blokád - někdo to musí mít na povel a předcházet případné újmě na zdraví či životech.

… s přístupem odborů však nikoli

O lidi z menšin a o jejich životní podmínky se však nezajímají ani socialisté a odboráři, z nichž maloměšťáctví na hony čiší. Socdem se sice tu a tam ráda zmíní, že existují i jakási lidská práva, ale když jde do tuhého, skončí na straně „přizpůsobivých“. A to jak v případech, kde běží o alibistický přístup k rasistům a xenofobům, kteří jsou členy ČSSD, tak tam, kde jde o ochranu lidských práv kohokoli jiného než zaměstnanců.

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka například nedávno napsal, že česká veřejnost by se měla postavit na odpor proti politickému extremismu. Žádný ze sociálních demokratů se však nenamáhal přijít alespoň na jednu ze tří posledních demonstrací proti neonacistickým pochodům. Na místech blokád protestovali jednotlivci ze Strany zelených a TOP 09, z ČSSD však nikdo.

To samé lze říci o odborářích - o těch samých odborářích, kteří dnes volají po solidaritě, kteří se najednou cítí jako mluvčí všech a stávkují „naším jménem“. Kde byli, když jejich solidaritu potřebovali ti, které pro jejich odlišnost zastrašují a napadají neonacisté za asistence státních institucí?

Arogance odborářů

Odborářští bossové hovoří správně o aroganci moci, která nejen teď čiší z projevů vlády i prezidenta. Avšak jeden z nich (předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil) si vzápětí klidně dovolí říci, že předběžné rozhodnutí soudu o zákazu stávky je pro něj cárem papíru. A ostatní mu za to ještě tleskají, namísto toho, aby mu vynadali. Když Václav Klaus kritizoval „soudcokracii“ jakožto neblahý způsob, kterým soudy zasahují do politických rozhodnutí, sklidil za to mohutnou kritiku (s tímto prezidentovým názorem nesouhlasím, je však dobrým námětem do diskuse). Ani Klaus by si však nedovolil říci o rozhodnutí soudu, že je pro něj cárem papíru.

Odboráři neznají fungování soudů

Ano, soud mohl rozhodnout špatně, to se stává a demokratický systém s možností nápravy počítá, od toho máme odvolací řízení. Rozhodování soudů můžeme kritizovat, ba je to mnohdy žádoucí, ale musíme je coby jeden z důležitých demokratických pilířů zároveň respektovat.

Právě tak odboráři tvrdí, že soud, který stávku zakázal, není nezávislý, protože o žádosti vlády rozhodl hned, zatímco v jiných případech mu to trvá dlouho. Odboráři tak projevili neznalost fungování soudů — soud rozhoduje o všech předběžných opatřeních hned, jinak by to ani nemělo smysl. Představme si, že by soud rozhodl o Kalouskově požadavku na zákaz stávky, která má proběhnout 13. června, až někdy v září. Jaký by takové předběžné opatření mělo smysl?

Politici a odboráři ze stejného soudku

Někteří odboroví předáci se zkrátka chovají stejně jako mnozí politici, jsou stejně hluší k názorům druhých jako ministři současné vlády. Asi není divu, odborářští bossové patří svým výdělkem i podílem na moci mezi horních deset tisíc, takže očekávat od nich jiný způsob chování než od politiků je asi příliš troufalé. Je totiž naším zvykem, dát najevo bez obalu svou převahu nad druhými. Menší moc dává sice menší možnost dát druhým najevo, že jsou pouhým plebsem, ale zato se s jejími projevy setkáváme denně.

Jedním z křiklavých a odstrašujících příkladů v tomto směru je každodenní chování mnohých železničářů a zaměstnanců pražského Dopravního podniku (asi i dalších městských dopravních podniků — osobně mám však zkušenosti z hlavního města.) Neustálé zpoždění vlaků, špinavé vagony, odpudivé toalety, nepohodlné a rozbité sedačky, neochotní železničáři (i když průvodčí se oproti dřívějšku hodně zlepšili), předražené jízdné, které pořád nedostačuje, protože na drahách je mnoho zbytečných zaměstnanců, kteří se rozhodně nepředřou.

Řidiči městských autobusů a tramvají jsou kapitolou sami pro sebe. Doprava v Praze vypadá, jakoby odboráři dopravního podniku stávkovali několikrát za týden. Na mé pravidelné trase autobus často vynechá úplně, víckrát za den přijede až o deset minut později než má (již z konečné vyjíždějí autobusy později), autobusáci se baví tím, jak někomu zavřou dveře před nosem, jezdí bezohledně, nepočkají, až si starší lidé sednou a vyrazí jak splašení, brzdí zprudka a vůbec se zdá, že buď neumějí řídit, nebo si na cestujících vybíjejí svou agresivitu a zbytnělé ego. Nejsou takoví všichni a vždy, ale jde o obvyklé, každodenní jevy. Stávku těchto lidí, zaštítěnou heslem, že se bijí i za nás, pokládám za nehoráznou drzost.

Snad se aspoň vytříbí názory

Těžko věřit tomu, že stávka a blokády pohnou ministry k takovým změnám v „reformách“, které zajistí, aby zůstaly reformami a při tom vycházely co nejvíc vstříc potřebným. Pokud se obě strany namísto urážek, bonmotů a arogantních výšplechtů (v tom je specialista Kalousek) spolehnou více na věcné připomínky a návrhy, snad by stávka mohla napomoci alespoň k vytříbení názorů.

I stávkovat se dá s elegancí, není třeba členy vlády označovat za vnitřního nepřítele. A s jistým porozuměním se dají přijmout i názory protistrany, není třeba „vyrábět“ z odborářů nepřátele demokracie a vyděrače. Dobrým odrazovým můstkem k tomu by bylo jednání tripartity, které svolává premiér Petr Nečas, ať už se uskuteční před anebo po stávce.