Česká televize to v dnešním světě nemá jednoduché. Společenská atmosféra a tlaky, mnohdy jdoucí proti sobě, se podepisují i na jejím zpravodajství. Zachovat snahu o objektivitu a profesně-etickou stránku věci musí být někdy opravdu těžké. To se týká především vysílání zpravodajského kanálu ČT24. Přesto je dobré vědět, že v České televizi se dějí věci, které napovídají, že zmíněné tlaky její veřejnoprávní funkci již potlačily.

Možná i kvůli oněm tlakům zde můžeme často sledovat skvělou organizační a technickou práci skloubenou s povrchností a neschopností dát věci do souvislosti. Jedním z mnoha příkladů jsou některé výborně připravené diskusní pořady s debatéry z celého světa či napříč společností, z nichž se však nic podstatného nedozvíme, protože dramaturgie ani neměla tu potřebu dobrat se hlubšího poznání, o podrobném a objektivním informování ani nemluvě. Při všech těch tlacích je přeci jen bezpečnější vše rozpliznout do ztracena a podstatě věci se vyhnout. Co kdyby zase volal někdo z Hradu či ze stranického sídla a rozčiloval se, že?

Zkrátka, na dobré televizní zpravodajství jsou třeba lidé, kteří mají vedle profesního umu a etiky i jistou dávku odvahy překonávat již zmíněné protichůdné tlaky a podobné překážky. V dnešním světě může po eticko-profesní stránce uspět evidentně pouze člověk, který je odvážný a sebevědomý, který se nebojí o své místo, o to více mu však jde o věc.

Na prvním místě se to pochopitelně týká generálního ředitele: každý z nich se ovšem dostal do čela televize veřejné služby jen díky politikům, kteří jsou zároveň hlavními producenty zmíněných tlaků na televizní zpravodajství. Po listopadu se našel zatím jediný generální ředitel, který měl dost odvahy, aby řekl politikům, že na jejich představy o televizním zpravodajství nebude brát ohled, a tím byl Ivo Mathé. Věděl, co jej čeká, přesto ze svých pozic neustoupil. Tehdejší televizní rada jej za tuto zpupnost potrestala a novým generálním ředitelem raději zvolila nezkušeného mladíčka. Tím nastartovala velký mediálně-politický propadák, který vyvrcholil televizní krizí a stovkami tisíc lidí v ulicích.

Česká televize se z toho nevzpamatovala dodnes. A netýká se to jen jejího generálního ředitele, ale všech, i některých jinak vynikajících novinářů, kteří se po příchodu do tohoto veřejnoprávního média nechali sešrotovat všeobecnou obavou z kvalitního a nestranného informování občanů, protože to může mít i osobní důsledky. Vedle šéfa zpravodajství, některých editorů a redaktorů se to týká i některých moderátorů, v čele s Václavem Moravcem. Někdy z nich mám pocit, že jsou těmi tlaky, vedením televize či bezprostředními nadřízenými a dramaturgií přímo naprogramováni na tu méně odvážnou a méně profesně-etickou stránku věci. Mnohdy někoho nenechají ani odpovědět na otázku, kterou před chvílí sami položili. A když někdo hovoří déle než deset patnáct vteřin, tak jej netrpělivě přeruší, bez ohledu na to, jestli onen host říká něco smysluplného či nikoli. Jindy naopak nechají politika opakovat třikrát čtyřikrát stranickou reklamu, kvůli níž přišel do studia, namísto toho, aby mu skočili do řeči a donutili jej hovořit k podstatě věci. (To se moderátorům bohužel daří jenom občas, nikoli vždy, kdy je to namístě, abych byl přesný.)

Nejtragičtější úloha moderátorů v tomto směru nastává v kontaktních pořadech, když nechají po telefonu či jinak hovořit někoho, kdo v tu chvíli rasisticky blábolí nebo když citují otázku z e-mailu, facebooku či twiteru, která je evidentně xenofobní a nenávistná vůči některé ze společenských menšin. Jako by tito moderátoři nebyli orientováni v problematice a zákonodárství nebo neměli dostatek odhodlání plnit etická kritéria svého povolání, jako by před svým řemeslem dávali přednost populismu a povrchnosti, protože to prý přináší vyšší sledovanost.