Obchodní řetězec Lidl proslul u nás kácením stromů, zejména lip. Vzpomínáte si ještě? Jeho manažeři si zdánlivou shodou okolností vyhlédli pro novostavbu velkoprodejny vždy místo, na němž se bez kácení stromů nemohlo stavět. Odbory životního prostředí jim marně vysvětlovaly, že stromů je škoda, a marně jim starostové nabízeli jiný pozemek bez stromů. Lidloví manažeři zarputile trvali na svém a svého také dosáhli. Káceli proti vůli úřadů, přes protesty občanů. Padající stromy byly projevem jejich manažerských schopností i životaschopnosti firmy, demonstrací její síly. Své postavení na trhu Lidl upevňoval schopností platit pokuty za nedovolené kácení či vysazovat příslušné počty nových stromů jako náhradu. Pokácený strom byl pro ně symbolem moci a úspěchu: nic není nemožné, co si usmyslíme, to také vykonáme. Dobýváme veřejný prostor pro Vás, abychom Vám mohli poskytovat služby, které si zasloužíte. A v tom Vám nikdo nesmí bránit!

To, že pokořili místní samosprávu ani nedbali rozhodnutí státní správy, činili vlastně ve veřejném zájmu; dělali to pro nás, které svírá stupidní státní byrokracie či omezenost volených zástupců. A vskutku, pak se také ukázalo, že Lidl je lidem užitečnější než stromy a veřejný prostor má sloužit veřejnějším zájmům než je bzučení včel v rozkvetlých korunách.

Zhruba od té doby ochránci jakéhokoliv „bzučení včel“ začali prohrávat strom za stromem, mez za mezí, sviště za svištěm. Nejnovějším příkladem je dění kolem Národního parku Šumava, kdy hlavním hlediskem už není výjimečnost přírodního prostředí, ale jeho „užitečnost“. Ochranáři dobře vědí, že nejde o jednotlivé turisty, milovníky přírody s batohy na zádech, ale že jde o turistický průmysl, který za nimi vtrhne, obdivovatele přírody s batohy vypudí jako neužitečné bzučení včel: Konečně jsme tu a pro skutečné milovníky divoké přírody stavíme nová parkoviště a „velnescentra“ pro Vaše volnočasové aktivity. Jsme tu pro Vás a dáme Vám vše, oč Vás ochránci chtěli připravit.

Tak se ochránci či památkáři stávají synonymem pro škůdce společnosti, kteří ve veřejném prostoru bezohledně brání bzučení včel jako své menšinové zájmy, ba posedlosti. „Jejich zájmy“ totiž vůbec nejsou naše zájmy, my chceme ten veřejný prostor lépe zhodnotit. Jakým právem vy hájíte žižkovské nákladové nádraží, přisvojujete si je, když my na jeho pozemku chceme dát lidem šanci bydlet, pracovat, veselit se a parkovat v moderní čtvrti?

Obrana lip, architektonického dědictví nebo snaha o zachování bezzásahových zón jsou projevem ochranářsko-památkářské agrese, zatímco podnikatelské investiční plány, které tyto hodnoty ničí, jako by konaly ve veřejném zájmu. Čím bezohledněji kapitálové subjekty jednají, tím větší společenské podpory se domáhají. Nejde o to, že žižkovské nádraží má zůstat jako skanzen, jde o to, aby původní stavba mohla sloužit jiným účelům. Nejde o to učinit ze šumavského národního parku kůrovcový prales přístupný toliko přírodovědcům, ale stanovit pro něj takový režim, který by v něm uchránil to, proč byl vyhlášen. Děláme jako by společenským zájmem měla být jeho proměna, kdežto jeho zachování stává se ochranářskou svévolí.

K obrácení pojmů pro to, co je veřejný zájem, a co zájem soukromý, napomohla dikce mnohých sdělovacích prostředků: Lidé, kteří se staví na odpor vůči agresi proti přírodnímu prostředí či původním hodnotám, bývají označováni za „ekoteroristy“ — to aby o mírumilovnosti pravých agresorů nebylo pochyb. Také výraz „ekoaktivista“ má pejorativní nádech jakéhosi samozvaného urputníka, jenž bezohledně hájí svou věc, respektive věc lidí jemu blízkých a podobně postižených.

Nepřítele zkvalitnění veřejného prostoru naznačuje také výraz „ekologista“, jehož podezřelá odbornost zpochybňuje pokrok.

Důsledkem takového mediálního znetvořování nezištných občanských zájmů či přírodovědné, historické, architektonické či jiné odbornosti je naše neochota hájit veřejné hodnoty, protože už na to není nejen sil a času, ale pozbyli jsme také jazyka: Člověk je totiž ekoteroristou dříve než vůbec začne něco formulovat.

Majitelé domku se zahradou žádali náš úřad, aby pokácel lípu, která stojí na obecním pozemku vedle jejich plotu, protože jim zamořuje zahradu imisemi (opravdu, tak napsáno). Úřad jejich žádosti nevyhověl s odůvodněním, že jde o zdravý, asi dvousetletý strom, zasluhující si naopak ochranu. Majitelé domku to rozporovali u vyšší instance, ta však potvrdila rozhodnutí místního úřadu. Spor se vlekl dále. A nyní majitelé domku u lípy náš úřad žalují za to, že jejich žádosti nevyhověl. Vzali si šikovného advokáta, jenž vyčísluje, jaká příkoří jim lípa za léta, kdy v domku žijí, už způsobila.