Politická korektnost bezesporu nemůže být nekritizovatelná, ať už pro některé své dílčí projevy, nebo i pro některé své podstatné rysy. Přesto se domnívám, že z pozice liberální levice (na které stojím) si vposledku zaslouží obhajobu — a to vlastně kvůli obhajobě samotného principu kritičnosti.

Důvod, pro který bychom dnes měli hájit politickou korektnost navzdory některým jejím „přestřeleným“ projevům, formulovali již v roce 1944 Theodor Adorno a Max Horkheimer v předmluvě ke slavné knize Dialektika osvícenství: „Nemáme žádnou pochybnost (…), že svoboda ve společnosti je neoddělitelná od osvíceného myšlení. Věříme však, že musíme stejně zřetelně poznat, že pojem právě tohoto myšlení (…) již obsahuje zárodek onoho regresu, k němuž dnes všude dochází. Nepřijme-li do sebe osvícenství reflexi tohoto regresivního momentu, zpečeťuje si svůj vlastní osud. Přenecháme-li přemýšlení o destruktivním prvku pokroku nepřátelům pokroku, ztratí slepě pragmatické myšlení svůj sebepřekračující (aufhebenden) charakter, a tedy i vztah k pravdě.“ Tedy: neprovedeme-li my, dědicové emancipačních osvícenských ideálů, kritiku destruktivních prvků, jež jsou v osvícenství též obsaženy, chopí se této kritiky stoupenci reakce a použijí ji k odmítnutí toho, co bylo v osvícenském projektu pozitivní.

Co je osvícenství? Je to tradice distance od každé tradice. Emancipačním jádrem politické korektnosti je právě tato paradoxní tradice.

Tradičně jsme zvyklí označovat určité jednotlivce jako cigány, s čímž je spjat i určitý stereotyp (toho, jak cikán vypadá, chová se, myslí), stereotyp, který každý člověk se „zdravým selským rozumem“ sdílí jako „objektivní realitu“ — my tady u nás přece víme své… Tradičně jsou někteří z nás zvyklí označovat dny následující po zimním slunovratu a předcházející přelomu kalendářního roku jako Vánoce, což je opět spojeno se samozřejmě přijímaným stereotypem určitého jednání, určitých symbolů, v pozadí i určité kulturní příslušnosti — my tady na Západě jsme přece křesťanská civilizace… Moderní společnost, jak ji definovaly osvícenské ideály, se však vyznačuje morální povinností distance od těchto samozřejmostí a snahou o kritický pohled, povznášející se nad lokální kulturní partikularismy, snahou podívat se na situaci očima „člověka vůbec“ (což je otázka vždy omezené imaginace, ne nějaké definitivní pozice dané jako fakt). Nemůže se můj „zdravý selský rozum“ mýlit v onom samozřejmém, spontánním a slastně uspokojivém stereotypu „cigána“? Musí opravdu všichni mí dobří spoluobčané sdílet vánoční mýtus o narození spasitele? Není vůči nim nefér, jestliže je samozřejmě považuji za to či ono?