Od poválečných dob, kdy byli Cikáni státem definitivně donuceni přestat s kočováním a usadit se, tradují se pohoršené historky o tom, jak si rozdělávali z parket v nově přidělených bytech ohníčky. V romských bytech, do kterých jsem měl tu čest být pozván, jsem sice nic takového neviděl, spíše mě někdy zarážel přehnaný pořádek, ale nepochybně docházelo a dochází ke kulturním kolizím, kvůli rozdílům v chápání majetku, rodinných vztahů, kvůli historii pronásledování a přežívání. Nepochybně vyprávění o tom, jak Romové dostávají nové byty, které vzápětí vybydlují, patří do stálého arzenálu českého rasismu, a slouží dnes jako ospravedlnění pro vytváření romských ghett, která zákonitě pak tyto předsudky jen dál potvrzují.

Zdálo by se, že lidstvo už dávno překonalo rané fáze svého vývoje, charakterizované nejprve lovectvím a sběračstvím a později kočovným pastevectvím. V dobách, kdy lidí bylo málo, to byl výhodný způsob obživy. Když v revíru ubylo zvěře nebo byly pastviny spaseny, cestovalo se dál jenom s tím, co se dalo bez problémů unést nebo uvézt na domestikovaných zvířatech. Zdá se, že romské motorizované kočování v západní Evropě je takovým anachronismem jako beduínské stanování při státních návštěvách, které praktikoval doznívající diktátor Kaddáfí.